Pád Kartága

Film jenž byl natočen přímo na Mussoliniho   popud, protože ten chtěl nějak oslavit svoji   politiku a co je lepší, než historický   špektákl o jednom z největších římských   hrdinů. Režisér Gallone dostal pro svůj   výtvor neuvěřitelné množství prostředků,   čehož samozřejmě využil v nádherných   bombastických davových scénách, jak lidu, tak   i armád obou stran, stavbách měst či galér a   nemohl samozřejmě zapomenout ani na Hanibalovi   slony, jenž se řítí do bitvy v závěrečné   bitvě dvou velikánů, což mi připomíná, že   sem v jiném filmu, a pak ještě v Alexandrovi,   neviděl aby sloni byli aktivně zapojeni do   bitvy.
Annibale Ninchi v titulní úloze   velkého generála je neuvěřitelně neživoucí   postava, ale není to vina hercova, ono totiž ani   nebylo v plánu, aby to byla bytost z masa a krve,   nýbrž slouží jenom k pronášení patetických   projevů, což znamená, že Camillo Pilotto v   roli jeho soka Hanibala vzbuzuje mnohem více   sympatií, než titulní postava, i když se nám   snaží tvůrci Kartagince co nejvíce zhnusit   (jsou zde vylíčeni jenom jako násilnící,   ochmelkové, prostě jako tvorové, jenž je nutno   co nejdříve vymítit).
Nevím jestli to bylo   režisérovým záměrem, nebo tak italské   herečky tehdy hráli, ale sledovat je na plátně   je utrpení (v podstatě tam hrají jenom dvě),   hlavně Francescu Braggiottiovou v úloze   královny, ta si totiž spletla zvukový a němý   film a její kreace je opravdu   neuvěřitelná.
Občas taky tvůrce napadne,   film odlehčit nějakým humorem, hlavně Italové   mají toto rádi, bohužel nikdy se jim to   nepovede, tak jak zamýšleli. Co mám na mysli,   jako komické postavy zde slouží tři dementní   legionáři, jejíchž humor by se hodil spíš do   nějaké frašky a ne do seriozního historického   dramatu.
Hudbu dostal na starost Ildebrando   Pizzetti, který neměl do tohoto okamžiku   pražádné zkušenosti s pohyblivými obrázky,   navzdory tomu dokázal zkomponovat velmi dobrou   muziku, bohužel někdy připomíná budovatelskou   hudbu a písně, známé hlavně v 50. letech, ale   k oněm scénám sedne, protože si nezadají se   scénami z ruských budovatelských filmů, např.   nábor vojáků do legií,..
Film je propagandou   nejhrubšího zrna, zfanatizované davy   vystřelující pravice, když prochází polobůh   Scipione, jenž je vylíčen jako osoba vyvolená   bohy, aby uskutečnila výjimečné skutky, i   když o to sama nežádala a po jeho vykonání se   spokojeně vrací na své panství (koho měla   tato postava představovat v současnosti,   netřeba zdůrazňovat). A to je kámen úrazu   tohoto díla, jedni ho za to budou nesnášet a   jiní velebit, já patřím k těm druhým, tyto   scény přesně vystihují co u těchto filmů   chci vidět, nákladné kulisy, tisícové davy,   bohaté kostýmy, bitvy, fanatické davy   zvedající pravice, když prochází hlavní   postava, bombastickou symfonickou hudbu a   titánsky patetické projevy a to je to, čeho mi   tento film nabídl přehršel, škoda jen   komických vsuvek, příšerně hrajících   hereček a někdy nic moc hudby.