Past

Spustit se v noci se střechy newyorského mrakodrapu, vypnout dokonalé bezpečnostní zařízení, vyříznout z rámu vzácného Rembrandta a odeslat jej podnikovou potrubní poštou do Kuala Lumpuru… Tak obratný a drzý dokáže být jen jeden člověk na světě: Robert MacDougal, stárnoucí lupič gentleman, který pracuje nejen pro peníze, ale také – a to zejména – pro potěšení. Virginia Bakerová z pojišťovny Waverley je o tom alespoň stoprocentně přesvědčena. A nejen to. Ona ví, jak tohoto nepolapitelného zloděje, specializujícího se na krádeže těch nejvzácnějších uměleckých děl a léta unikajícího všem pokusům o dopadení, dostat. Potřebuje k tomu jen požehnání svých šéfů. A pak také, samozřejmě, Macovu důvěru a náklonnost. Získat to první nebude problém. S tím druhým to bude o něco těžší. Neboť i když je Gin mimořádně atraktivní dívka, jejímž půvabům dosud nikdo neodolal, Mac se celý život řídí základním pravidlem, vylučujícím z jeho práce jakékoliv osobní vztahy. Jenomže nikdy neříkej nikdy, že…

Romantická kriminální komedie, v mnohém připomínající klasické bondovky, přináší složitou, sofistikovanou, dokonale propracovanou zápletku, jejíž jednotlivé momenty do sebe zapadají jako kolečka švýcarských hodinek. Ke kladům filmu patří i účast dvou mimořádně charismatických herců, jimž se – i přes téměř čtyřicetiletý věkový rozdíl – podařilo vytvořit dokonalou dvojici: Seana Conneryho, prvního – a podle mínění mnoha nepřekonaného – představitele Jamese Bonda, nesčetněkrát v průběhu své kariéry nejrůznějšími časopisy označeného za „nejvíce sexy“ herce všech dob. Past, kterou mimochodem označil za jeden ze svých nejmilejších filmů, natáčel v devětašedesáti letech, a své pověsti v ní nezůstal nic dlužen. A Catherine Zeta-Jonesové, která tu ke svým nesporným – a filmem mnohokrát využitým – půvabům předvádí i neuvěřitelnou, až gymnastickou zdatnost. Režisérem filmu je Jon Amiel, z jehož dílny jsme na obrazovce ČT viděli filmy Návrat Sommersbyho a Muž, který věděl příliš málo.

Zdroj: ČT

Vyšetrovateľka poisťovne presvedčí svojho šéfa, že jedine ona je schopná chytiť zlodeja Roberta MacDougala do nastraženej pasce. Sama sa bude vydávať za profesionálneho lupiča. Spoločne, napriek vzájomnej nedôvere, naplánuje bombastickú akciu na predvečer roku 2000. Hra mačky s myšou môže začať, ale kto je mačka a kto myš?

Zdroj: Markíza

Je temná noc a na střeše newyorského mrakodrapu stojí maskovaná postava se spoustou blíže neidentifikovatelného technického vybavení. Červené číslice na digitálním displeji se zběsile roztančí a ve stejném okamžiku se postava stylem přeborníka v bungee jumpu vrhá střemhlav dolů ze střechy. Loupež megavzácného obrazu právě začala. Skokem v časové rovině se ocitáme na pracovišti bezpečnostního oddělení jisté přední amerciké pojišťovny, kde vzápětí hyperkrásná agentka přesvědčí svého šéfa o tom, že právě ona je tím pravým člověkem, který se konečně dostane na kobylku hyperúspěšnému, protože nepolapitelnému, zloději uměleckých děl Robertu MacDougalovi (Sean Connery). Jejími slovy řečeno: Neexistuje nikdo, koho by nedokázala svést a nebo polapit. Hra kočka s myší může začít. Kdo je ale kočka a kdo myš?

V romantickém thrilleru režiséra Jona Amiela (Návrat Sommersbyho, Vraždy podle předlohy) Sean Connery navázal na tradici svých bondovských rolí, což se ani film sám nesnaží ani v nejmenším zastírat, protihráčkou mu je Catherine Zeta-Jonesová. Ta je naším divákům známá především z dobrodružného filmu Zorro: Tajemná tvář, kde byla rovnocennou partnerkou Antoniu Banderasovi a Anthonymu Hopkinsovi. Atmosféru filmu, pro jehož zápletku je důležité využití hypermoderních technologií, dokreslují stejnou měrou herecké výkony všech představitelů (Connerymu a Zeta-JOnesové skvěle sekunduje Ving Rhames v roli, o níž záměrně neradno cokoliv předem prozrazovat) jako pečlivě vybírané exteriéry. Tvář i tělo Zeta-Jonesové, skotská vysočina i Kuala Lumpur jsou pro středoevropského diváka jedinečným lákadlem a příslibem příjemně strávených dvou hodin, v jejichž průběhu opravdu není čas na nudu.

Ve snímku režisére Jona Amiela Past si známý skotský herec Sean Connery opět zahrál lupiče-gentlemana. Představuje zestárlého špičkového zloděje uměleckých děl Maca, který "pracuje" nejen pro peníze, ale i pro potěšení. Spojí se sním půvabná Gin, zaměstnaná jako vyšetřovatelka mocné pojišťovny. Ve skutečnosti je to neméně špičková lupička. Dvojice provede krádež vzácné čínské masky v Bedfordském paláci a později geniální počítařovou loupež v bance, Sídlící v nejvyšších mrakodrapech na světě v malajsijském Kuala Lumpuru. Partneři sice spolupracují, zároveň však jeden druhého podvádějí. Je to tím, že oba mají v zádech muže zákona. Ti však naštěstí nejsou tak dobří jako oni. Navzdory svým předsevzetím Mac posléze poruší základní pravidlo, vylučující osobní vztahy v ožehavém "byznysu". - Děj se odehrává těsně před koncem roku 1999 a vrcholí na Nový rok 2000. V klasickém romantickém kriminálním filmu však datum není to nejdůležitější. Mnohem zajímavější jsou přípravy na loupeže a jejich sofistikované provedení. Partneři sice využívají dokonalé techniky, zároveň však prokazují odvahu, zručnost a v případě Giny, až gymnastickou zdatnost. Svůj význam mají také četné exteriéry a reály, k nimž patří třeba také starobylý skotský zámek. - Snímek, který vznikl ve spolupráci s Conneryho distribuční firmou Fountainbridge Films, svým stylem nepokrytě připomíná tradiční bondovky.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Když chce člověk ukrást osm miliard dolarů, musí udělat jen jedno - ještě předtím čmajznout poslední sekundy milénia. Sean Connery a Catherine Zeta-Jonesová v příběhu o zlodějském mistrovi, pro kterého neexistuje slovo "nemožné", a gymnasticky nadané vyšetřovatelce.


Může mít nejrůznější podobu. Od větvemi zakamuflované jámy se zašpičatělými kůly přes buldočí stisk masivních železných čelistí (jediné řešení je ukousnout si nohu), nehlučně se odsouvající dlaždici v hlubinách faraónovy hrobky až po matně povědomou dívku před vašimi dveřmi s miminem, co natahuje ručky a volá "táta, táta!" (jediné řešení je ukousnout nohu dítěti). Past, která se zrodila v hlavě ambiciózní vyšetřovatelky pojišťovny Gin Bakerové, měla smrtonosnou eleganci pružinové lamačky myších vazů a vypadala poměrně jednoduše. Jelikož maskovaný lupič, který se hladce protáhl oknem newyorského mrakodrapu, šlohnul tam jednoho menšího Rembrandta a místo něj pověsil umělecky jistě stejně hodnotný, ale nepříliš cenný portrét Elvise Preslyeho, po sobě nezanechal ani ten nejmenší upotřebitelný důkaz a pojišťovna musela vypláznout dvacet čtyři miliónů, naláká ho Bakerová na nějaký podobný extrabuřtový artefakt omračující hodnoty a přímo při činu ho potopí. Nic supersložitého. Zvlášť pokud znáte jméno onoho momentálního šťastného majitele holandského mistra. Bakerová si je jistá, že Robert MacDougal, solidně vyhlížející, prošedivělý anglický gentleman a profesionální zloděj uměleckých děl, jehož nepolapitelnost se stala legendou, se chytí a že její past sklapne. A má pravdu, její past opravdu sklapne. Ale ne jako jediná. Svoji vlastní past má totiž nastraženou i sám Robert MacDougal, nějaký ten nekalý trik má v rukávu i jeho dodavatel lupičské techniky Thibadeaux, který nehodlá hrát v téhle skladbě druhé housle, a všechny karty ještě stále nevynesl šéf Gin Bakerové Cruz, jenž sice svým lidem důvěřuje, ale současně prověřuje, jestli se někdo nenechal omámit lákavým šustotem naštosovaných stodolarovek. A kdyby chtěl být autor této recenze lehce přiblble poetický, mohl by ještě vzletně pohovořit o oné pasti největší, kterou v podobě vzájemně se probouzejících sympatií narafičil na Bakerovou a MacDougala sám osud, ale autor této recenze být poetický nechce, protože právě obědval, a tak se omezí jen na suché konstatování, že pastí je ve filmu Past více než aligátorů v městské kanalizaci. To znamená docela dost.

Na úplném začátku bylo sedm vět, kterými scenárista Ron Bass (Svatba mého nejlepšího přítele, Druhá nebo první) v kanceláři produkční firmy Seana Conneryho Fountainbridge Films popsal svůj nový nápad. Connerymu, který se právě probíral ze svého lehkého otřesení po Mstitelích, se to zamlouvalo a dal mu zelenou. Nikoliv nápoj, ale na semaforu. Bass si byl vědom toho, že co se týče lyrického pedálu, je on sám pilot F1, ale že lupičský film vyžaduje také podstatnou dávku diodami pomrkávajících technických bazmeků, lupičských fint a vůbec napětí a akce a tak k sobě přibral bývalého mariňáka, bývalého šéfredaktora Newsweeku a současného scenáristu (Apollo 13) Williama Broylese. Společně pak napsali produkt, kde se podle toho, jestli si ústřední duo zrovna leží v náručí a hledí si do očí nebo visí na stěně nejvyššího mrakodrapu světa v Kuala Lumpur, dá celkem spolehlivě identifikovat, kdo zrovna bušil do klávesnice laptopu. Zastřešujícím stylovým pokrývačem se stal režisér Jon Amiel, dezertér z Oxfordské a Cambridgeské shakespearovské společnosti, který už dokázal, že zvládá jak silně slazenou romantiku (Návrat Sommersbyho), tak napětí (Vraždy podle předlohy) a jakž takž si poradí i s humornými scénami (Muž, který věděl příliš málo). Jeho úhledná, klidná režie, staromódní v tom dobrém slova smyslu, hladce propojuje sekvence loupeží v mírně futuristickém stylu konce devadesátých let s tradičním prvkem tohoto typu filmů, totiž s jiskřením mezi dvěma hlavními představiteli (Gin sází na svůj laserový sex-appeal, MacDougal zase na osvědčený způsob komunikace s dívkami "napřed jim strč hlavu pod vodu a pak se ptej").

Hlavní hvězdou Pasti je Sean Connery, role postaršího lupičského mistra (který se sice ještě stále dokáže vypařit jako duch ze zamčené místnosti, jen se při tom čím dál víc zadýchává) mu je střižená přímo na tělo jako na zakázku šité sako ze skotského tvídu. Connery tentokrát nechal odpočívat image postbondovského baliče, který s ženami sice třepe, ale s city je nemíchá, a naservíroval Roberta MacDougala jako starosvětského majitele stylového skotského sídla s dřevěným táflováním, whiskou v broušené karafě a impozantní sbírkou ukradených obrazů, člověka, ze kterého jeho povolání udělalo losa samotáře, takže - přestože postava neztrácí conneryovsky megawattové charisma - je ve vztahu k něžnějšímu pohlaví trochu nejistý. Což je více než ideální nahrávka na smeče Catherine Zeta-Jonesové (Zorro: Tajemná tvář), která to v tomhle filmu docela zajímavě rozjíždí: seká roznožky, skáče padákem, neutralizuje tlakové spínače žvýkačkou, předvádí na podlaze něco, co vypadá jako tanec lascivní žížaly, a spí zásadně nahá - prostě rozhodně není druhá a ještě o ní uslyšíme. Možná už za chvíli, až do kin vyjede De Bontův remake klasické duchařiny The Haunting.

Přestože je Past v mnoha ohledech sympaticky konzervativní, nepůsobí zastarale. K tomu, aby se vecpala mezi horních deset lupičských filmů, jí ovšem chybí onen pověstný geniální trik, originální zlodějská finta (jako je třeba bumerang v Jak ukrást Venuši) - většinu vychytávek už jsme někde viděli (použití melodie k měření času bylo v Hudson Hawkovi, sejmutí otisků prstů z klávesnice elektronického zámku zase ve Zlodějích Johna Woo, atd.); snad jen taneční figury Catherine Z-J mezi neviditelnými dráty infračervených paprsků utkví, ale to je díky baletní choreografii, než pro samotný nápad. Po všech dalších stránkách je ovšem Past kulantní, příjemná a pečlivě odvedená zábava, která nám ve shodě s realitou říká, že zloději starožitností jsou ty nejsympatičtější hoši a dívky. Vzpomeňte si na to, až vám zase jednou vybílí byt a nerozčilujte se. Když se budete rozčilovat, umřete.

Autor/Zdroj: Kopřiva Štěpán/Cinema