Pavel Wonka se zavazuje [DVD kinodistribuce]

Pavel Wonka je v českém historickém kontextu znám jako disident, antikomunista a poslední politický vězeň, který zemřel v komunistickém vězení. Libuše Rudinská v archivech vyhledává dlouho uložené spisy a zpovídá osoby, které s ním přišly do styku – jak z okruhu přátel, tak z okruhu StB. Odhaluje díky tomu jeho možnou spolupráci se státními tajnými službami. Využívá strohého reportážního tónu, sama se objevuje před kamerou na pozici reportérky. Snímek je doplněn o vypravěčův komentář předčítající výpověď řídícího důstojníka Zdeňka Špuláka. Ve svém celkovém vyznění vede film k zamyšlení nad nutností revize historických přístupů k nedávné minulosti.

zdroj: MFDF Ji.hlava

Po snímku Můj otec George Voskovec (2011) natočila Libuše Rudinská další životopisný autorský dokument Pavel Wonka se zavazuje, který již před svým uvedením na MFDF v Jihlavě 2014 vzbudil četné kontroverze a vyvolal řadu negativních reakcí. Dokumentaristka se v něm zaměřila na osud posledního politického vězně, který zemřel za minulého režimu ve vězení, Pavla Wonku (1953-1988), po němž jsou pojmenovány ulice v několika městech a jehož v roce 2013 vyznamenal prezident Miloš Zeman Medailí Za zásluhy in memoriam. Rudinská na snímku pracovala tři roky a v roli investigativní žurnalistky shromažďuje a prezentuje fakta a výpovědi, svědčící o spolupráci Pavla Wonky s tajnou policií. Zároveň prezentuje uznávanou oběť doby jako rozporuplnou postavu s řadou negativních vlastností, těžko slučitelných s představou hrdiny. Opírá se přitom ovšem především o rozhovory či o tajně pořízené záznamy a dokumenty estébáků a policistů, o jejichž věrohodnosti je možné pochybovat. Zároveň dává slovo i několika Wonkovým přátelům, kteří při společné rozmluvě přemýšlejí o jeho povaze a o jeho činech a hledají různá pro i proti. Zajímavé je, že ve filmu nevypovídá Wonkův bratr Jiří (s výjimkou pár slov na samém konci), zato jsou tu rozhovory s některými tehdejšími disidenty, s Pavlovými spoluvězni nebo s historikem Petrem Blažkem. Režisérka aktivně vstupuje do děje jak v obraze tak ve zvuku (nechá se například natáčet při zásadním telefonním rozhovoru s dítětem v náruči apod.), některé konspirativní rozhovory dokonce inscenuje. Používá dobové archivní materiály (mj. záznam z Wonkova pohřbu, z dění na Hrádečku nebo ilustrativní záběry z ulic apod.) i dotáčky, jež mají místy spíše náladotvornou povahu než výpovědní hodnotu. Snímku ovšem schází pevná dramaturgie, jeví se „roztěkaný“ a příliš jednosměrně zaměřený. Divák, který nezná fakta, se v něm nutně musí ztrácet. Zaniká v něm tak rozhodující skutečnost: ať už byl Pavel Wonka spolupracovníkem StB nebo „jen“ hráčem různých rolí, nepochybné je, že jeho smrt ve vězení, způsobená zacházením represivních orgánů (od vězeňské služby, přes lékaře až po soudkyni) a dodnes ne úplně objasněná a hlavně nepotrestaná, byla nejen jeho osobní tragédií, ale zejména důsledkem krutosti režimu, jemuž se Wonka postavil. Z nepřímé konfrontace aktérů, z nichž někteří stáli tehdy na straně moci a druzí proti ní, vzniká nejednoznačný obraz doby, kde věci nebyly tak černobílé, jak se po Listopadu 1989 jevily. Zároveň je zřejmé, že zpochybnění, jež dokument přináší, zapadá do dnešního dobového trendu, v němž se nenápadně usiluje o revizi donedávna jednoznačných závěrů o nespravedlnosti a křivdách československého totalitního systému.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2014