Pianista

Ne, nemohu se rozepisovat o filmu. Je ... krásný   a strašný. Emotivní, zasvěcený. Otec Romana   Polanski byl polský Žid... sám Roman jen s   velkým úsilím unikl koncentráku. Takové   dětství zanechá stopy... film Pianista je   opravdu dobrý. Doufám, že popírači holocaustu   jej neuvrhnou do trezoru ani do stoupy. Dokud   budou žít ti, co ty hrůzy pamatují...

Roman Polanski je bez ohledu na svoje lidské   (ne)kvality mimořádný režisér a tenhle film   patří určitě k jeho nejlepším. Opravdu   velkolepá válečně-životopisná podívaná   patří k těm nejlepším evropským koprodukcím   jaké jsem kdy viděl. Strhující a chvílemi   VELMI sugestivní drama se super výpravou a   působivou hudbou. A protože je to skvělé i po   herecké stránce k úplné dokonalosti chybí jen   malinko. Divák je nekompromisně vtažen do děje   a ani mu nepřipadne na mysl, že film má dost   extrémní stopáž. Pro ty kdo neviděli ale   jedno varování. Tohle tedy není rozhodně   žádná oddechovka u které se mozek odkládá v   šatně!!

Po celou dlouhou dobu jsem se zatajeným dechem   sledovala tento příběh plný válečné   hrůzy.Bylo to neskutečně naturalistické a   kruté a všem filmovým tvůrcům se povedla   mistrovská práce.

fajn film
O druhej svetovej sú toho natočené tony, ale tu   je veľmi dobre zobrazená doba. Film sa nesnaží   zabiehať do rôznych bočných línii a ani   priveľmi nemení lokácie a naozaj vidíme veľmi   podrobne popísaný úsek života tohto pianistu,   vďaka čomu si vieme urobiť oveľa lepšiu   predstavu o II. svetovej vojne ako z iných   filmov.

Chopin
Dosť toho vysvetľuje, keď prenesie Szpilman   vetu, keď Židia nesmú do jednej kaviarne:   "Viete, ľudia sú takí, chcú byť   lepšími nacistami ako Hitler." Silný   príbeh, prvý raz, keď som ho videl dávno, ma   prekvapil koniec, kto ho vlastne zachránil a to   vlastne troška súvisí aj s prvou vetou, že   niektorí stáli aj na strane dobra a boli   ochotní spraviť aj dobrý skutok. Ťažko   nájsť niečo pekné v tých chaotických   časoch, ale treba uznať odvahu a aj ochotu   pomôcť niektorých ľudí. A nesmieme opomenúť   krásnu hudbu

Jeden z výborných počinů režiséra   Polanského a herecký výkon Adriena Brodyho nás   přikurtuje k obrazovce a chvílemi člověk ani   nedýchá. Je to prostě zážitek a ten nezmizí,   přímo se zavrtá do mozku. Je to opravdu hrůza,   co se zde v Evropě dělo a nám všem bych jenom   přál, tu hrůzu vidět jen v televizi, díky   schopným režisérům. Vždy jsem fandil   hráčům na klavír a kolikrát jsem jenom snil,   že to ovládám i já. Jiné hudební nástroje   mě tak nejsou blízké. Ve filmu máme příběh   pianisty, který přijde o celou rodinu, kteří   na onen svět odešli komínem, a když se stane,   že se skrývá a fašista mu nosí jídlo. Znám   to z polských filmů, že němci obklíčili   ulici, a kdo se nacházel ve špatnou dobu na   zlém místě, zemřel u zdí budov. Velitelé to   nařídili a odpoledne, pod dojmem z dobře   vykonané práce, při návratu domů, přináší   jídlo nějakému, řekněme třeba pianistovi,   kterého nechá při konci války se skrývat,   když ho to baví...

Smutný scénář, geniální herci v čele s tim   hlavním. Dojemný snímek, který mě na několik   dní donutil přemýšlet o životě a o té lži,   že žijeme ve špatné době. Houby

Čekal jsem, že film bude pěkný a nemýlil jsem   se. Dobré herecké výkony a filmový štáb mě   nadchnuli. Nicméně, vadilo mi, jak němci mluví   k polákům německy a poláci jim odpovídaj   polsky (v našem dabingu teda česky) a rozumí   jim? To se mi zdá nedodělané, ale možná se   mýlil a pan Szpilman to takhle doopravdy zažil.   Snímek velice chválím, ukazuje zlo v tom   pravém slova smyslu a není divu, že Poláci   nenávidí němce ani rusy. Při Varšavském   povstání Rusové schválně čekali, až němci   povstání potlačí a pak jen udeří a Němce   vyženou, poněvadž Stalin nechtěl Polákům   pomoct, chtěl jejich zemi posovětštit, což se   mu podařilo. Film je pěkný, ale neřekl bych,   že je na 3 oscary a 2 bafty, ale je opravdu   pěkný.

Jeden z mála příběhů z druhé světové   války, který není hloupý a který je prost   obvyklých klišé, jako jsou falešná   sentimentalita, schematičnost postav nebo   agitační propagace toho či onoho politického   názoru (většinou   žido-bolševicko-humanistického). Vidíme vcelku   zdařilý pokus o co nejvyšší možný   realismus: jak v chování postav živých lidí,   kteří se ne vždy chovají správně nebo   nesprávně, ať mají být zlí nebo dobří, tak   i v chování umírajících: lidé umírají   tiše, bez pathosu, bez jinde obvyklých   přehnaných výkřiků, bez efektního   odskakování a zmítání se, bez závěrečných   buditelských proslovů, bez mohutných proudů   vystříklé krve; jejich mrtvá těla realisticky   strnou v nejneobvyklejších polohách apod.   Cenné je dále, že zde nikdo nic mravoličně   nekomentuje, a celý film se dokonce obešel   úplně bez sexu, to je téměř nevídáno! -   Snad jedinou bezvýznamnou chybičku jsem   zaznamenal pouze ve scéně na prkenném nadchodu   nad ghettem: jeden muž z davu statistů se tam   prošel v téže sekvenci nejméně dvakrát až   třikrát za sebou! - Z replik mě zaujala ta,   kterou pronáší kápo nově zverbované   židovské policie: "Někdo to dělat   musí." Ta věta je sice hodně stará a   otřepaná, táhnoucí se staletími a dějinami   poroby, ale přesto stále mocná a vzbuzující   otázky v závislosti na místě a době. Úplně   stejně se dnes odpovídá např. na námitku, že   politika je svinstvo (svině prominou): "Ano,   to je sice pravda, ale někdo to holt dělat   musí." Jedna z otázek, které to budí, je   tato: "Jak bych se zachoval Já, kdyby mě   dnes chtěli lidé takto ponížit, zneuctít,   zotročit neřkuli zahladit? Také bych je nechal   dělat si se mnou, co chtějí? Také bych s nimi   takto krátkozrace spolupracoval na svém   vlastním zničení? A nedělám to již vlastně,   jen jinou formou, ne tak přímou a brutální? A   co ostatní? Nenechali si i oni vnutit jistý   zažitý modus své nesvéprávnosti? Když by jim   bylo nařízeno přestěhovat se, nechat se   zavřít, označkovat, očipovat, platit další   poplatky..., jak by se zachovali?" V jistém   smyslu žijeme vlastně všichni v jakémsi ghettu   - jen tomu tak neříkáme a většina si to ani   neuvědomuje. "Někdo to přece dělat   musí."

Excelentní zážitek
Předně bych chtěl upozornit,že samotné téma   holokaustu neznamená automaticky,že dávám   lepší hodnocení.Hodnotím film,ne reálnou   tragédii (proto jsem dal třeba nízké   hodnocení u Bílého pekla).
Nechci opakovat,co   zde pozitivního napsali jiní.Mně vždy na   těchto typech filmů neskutečně štvala   podbízivost,vlezlost.Například   "dramatické"pasáže s   dlouhotrvajícím pláčem,dlouhým   chápáním,dlouhé pohledy,dlouhé snímání   mrtvých,atd.,atd.Polanski se těmto pasážím   zcela vyhnul a přitom zrovna tento snímek   působí nejreálněji a nejemocněji,co jsem kdy   válečného viděl.Lidé všude umírají na   ulicích a přeživší jsou tím umíráním a   mrtvolami okolo sebe úplně otupělí.Naprosto   stejně jsem to viděl v dobových   dokumentech.Polanski to prostě nerozpitvává.
V   Pianistovi je také zmínka o bohatých   židovských bankéřích a humor nacistů o   židovském kšeftování.To jsem také jinde   neviděl.Ostatní snímky tak vypadají,že   fašisté tyto lidi nenáviděli prostě jen   tak.
Dvakrát mě režisér nachytal,kdy jsem si   myslel,že pianista se chová nesmyslně a v   dalším záběru mě z toho vyvedl.Nejprve když   mu přítel řekl,aby se choval v bytě tiše a on   hned začal "hrát" na   klavír.Podruhé,když trpěl žízní a přitom   koukal,jak mu teče lák od okurek na zem.Prostě   paráda!
Nechybí ani odzbrojující humor   (Němci na židovské wc nechodí,protože jsou   moc čisté),nebo černý humor (vítání svých   lidí v nacistickém kabátu).
Pianista se mi   nesmazatelně vryje do paměti.Excelentní film.Je   dobře,že byl tak krásně natočen.
Hezký   komentář:mlapiska