Poslední dny Troje

Steve Reeves, největší hvězda mytologického   žánru, který se pro podobné titánské postavy   snad narodil, osobně si nedovedu představit   lepší volbu i coby Herkules je podle mne zatím   nepřekonán. Z pozice nejvýdělečnějšího   herce toho podžánru, se mu dostávalo   nejvyšších rozpočtů, samozřejmě i gáže,   avšak v rámci úspor bylo natáčení   přemístěno do mnohem lacinější Jugoslávie,   bohužel žánr pomalu ale neodvratně umíral,   začalo se šetřit, kde se dalo, recyklovala se   hudba, kostýmy, kulisy i celé záběry   (převážně davové a bojové), žel ani Steve   Reeves nebyl ušetřen, což se zde dosti   negativně ukázalo.
Příběh doznal několika   změn, spousta postav byla vyškrtnuta, jiné   zredukovány, některé byly sloučeny a jiným se   zas posunul charakter, nejvíce je to patrné na   postavě Turna, krále Rotulů, ve filmu je to   zákeřný ničema, podrazák a dalo by se říci   i zbabělec, u Vergilia je to postava čestná,   statečná a pro svou nenávist k Aeneovi má   opodstatnění, Lavínii se dvořil a byla mu i   zaslíbená jejím otcem, byť k tomuto činu byl   dotlačen manželkou Amatou, takže jeho nárok na   ní byl čistě legitimní, to že se proti sobě   tedy oba heroyové postavili, byla jen zlovůle   bohů, takto popisuje Vergilius jejich souboj:   „V té chvíli klesl po hrdinském boji, hodném   oslavy básníků, k zemi i Turnus.“, podle   chování jeho filmového obrazu asi těžko, tam   používal lsti (což by nebylo nic až tak   špatného), ale hlavně bázlivě utíkal před   sokem, k otevřenému boji je spíše nucen.   Některé výjevy z filmů se odehrávají   dříve, například Aeneova radost i tesknění   při pohledu na nástěnnou malbu, kde byla   zobrazena trojská vojna, to se opravdu stalo, ale   v Kartágu u královny Didony, nebo soutěž o   krásný pás, ve kterém Aenea porazí Turna,   původně ji uspořádal sám Aeneas na Sicílii,   když se šel poklonit k otcovu hrobu, obyčejnou   lukostřeleckou soutěž, kde za terč sloužil   holub uvázaný stuhou na vrcholu lodního   stožáru, filmaři okořenili závody koní přes   překážky, naopak stať o přátelství Nisuse a   Euryaluse byla zachována, byť Nisuse proklály   nespočty šípů, u Vergilia padl díky nespočtu   utržených ran „Nisus se nato jako beze smyslů   vrhl do středu Rutulů, v zuřivém boji utrpěl   nesčetně ran, ale Volcenta (velitel jízdy   laurentský) zabil. Spokojen s pomstou se   přivlekl k tělu svého druha a jejich duše   odešly společně do říše stínů.“
Trochu   zmatek panuje okolo režiséra, v titulcích jsou   oba, Albert Band, otec režiséra Charlese Banda,   který nás oblažuje takovými „skvosty“ jako   například Parazit s Demi Moore a Giorgio   Rivalta, na americkém a francouzském plakátu je   uveden pouze Band, na německém pouze Rivalta a   na italském jsou oba. Rivalta je uveden v   titulcích jako režisér italské verze a   všeobecně je považován za tvůrce filmu,   natočil pouze čtyři filmy a to ještě u dvou   byl pouze spolurežisér, mnohem zkušenějšího   Viktora Tourjanskeho, který měl zkušenosti už   z němého filmu a po svém nedobrovolném odchodu   z Ruska se uchytil v Itálii, jako režisér   dobrodružných filmů. Ono je v podstatě jedno,   čí jméno se stkví v titulcích, důležité je   jak byl zrežírován, výsledek však příliš   oslnivý není. Vedení dialogových scén je   průměrné, bojové scény jsou uspokojivé a   řízení komparzu prachbídné, statisté občas   neví co mají činit, zmateně se potácejí   (naštěstí ne úplně v hlavním záběru,   spíš divák musí sledovat okraje plátna),   přičemž závěrečné souboj působí jako   zjevení, je zrežírován zručně, navíc i   vybrané lokace jsou zdařilé (hrdinové se   brodí nízkou vodou v řídkém lesíku), byť   mohl býti delší. Nejsem sice vojenský expert,   ale co se týče taktiky, kterou použili   etruskové k odražení volské jízdy vedené   jejich královnou Kamillou, nezdá se mi zrovna   nejvhodnější, tím, že nechají vjet   nepřátelskou kavalerii do svých šiků, kde ji   mají zastavit lučišníci, těch je asi pět,   byť jezdci padají z koní jako by jich tam bylo   stokrát více.
Další věcí vůči níž bych   měl výhrady jsou kostýmy, na můj vkus jsou až   příliš kreativní, etruská jízda vypadá jako   oddíl ku-klux klan, bílé (většinou)   kožešinové oblečení, bílý plášť s   kožešinovou kapucí a ty bizarní útvary,   kterými oblažili kostyméři vojáky obou stran   na přilbicích, to je kapitola sama pro sebe.   Opravdu se mi líbili akorát kostýmy prostých   lidí a trojanské, i když je zajímavé, že   úplně nekorespondují s výzbrojí z   předešlého filmu (asi byly zadané, tak si   opatřily z filmu Paris a Helena z roku 1956.   Aeneas měl dostat od své božské matky Venuše,   nádhernou novou zbroj, kterou vyrobil její muž   Vulkán „Vykoval mu dlouhý ostrý meč,   hrotitý oštěp, tvrdý náprsní pancíř s   obrazem Gorgony, pravou i levou holeň a zářivě   lesklou přílbici, nakonec velký neprůstřelný   štít, který vyzdobil obrazy z příštích   dějin říše, jež měla vyrůst z Aeneova   města.“, ten má akorát novou helmici, když   se vrací od etrusků a na závěrečný souboj i   brnění, štít nemá nikdy, Turnus má v   zásobě dokonce dvě helmice.
Giovanni Fusco,   jenž spolupracoval i na předchozím filmu,   tentokrát povolil uzdu své fantazii ještě   více než minule a složil trochu zvláštní   hudbu.