Pravidla lži

POZOR SPOILER

Několik lidí je u psychologa. Leží a mají si vybavit nějaký nepříjemný okamžik života.
Pacienti léčebny čekají na příchozí. Jedním z nich je nováček Roman, který musí do vody pod led. On to udělá, čímž „odemkne“ a je oficiálně přijat. Po příchodu musí odevzdat všechny věci včetně peněz. Společně se nají s ostatními a pak má být opět sám. Napsat životopis a plány do budoucna.
Další den je opět sezení komunity, kde se řeší především vztah Milana a Jolany.
Roman je na pokoji s Milanem a Rudou, a od něj se také dozví, odkud umí Milan španělsky.
A tak den střídá den, práce práci a sezení sezení. Při sekání dřeva dochází k testu odvahy mezi Milanem A Romanem, kdy Milan chce podržet kus dřeva, aby jej mohl rozetnout velkou sekerou.
Na jednom z dalších sezení vypráví jeden z léčených, Tom, že viděl svoji holku Dášu předávkovanou, ale že ona by to neudělala. Má podezření, že ji někdo zavraždil.
A Milan zase vypráví Romanovi o vraždě kluka, kterou viděl se svou holkou. Nechal ho zabít šéf. Romanův šéf. A Milan byl u toho. I Tom vyslovuje nahlas podezření na Milana.
Roman s Filipem dostává za úkol uklízet mezi starými koly a on najde v jedné z duší ukryté drogy. Nikdo se přímo k nim nezná.
Za Karlem přijíždí rodina, i s dcerou, kterou 14 let neviděl.
Jedna dívčina má proces „léčby“ za sebou a odchází.
Jolana žádá o uznání vztahu s Milanem. Toto nedopadne pro něj dobře a Milan je nucen komunitu opustit. Ještě než odejde, stihne Romanovi říci, že je na něj vypsáno sto tisíc euro...

Celovečerní hraný debut zkušeného dokumentaristy Roberta Sedláčka Pravidla lži byl natočen podle osudů skutečných lidí. Autor filmu pobýval v komunitě organizace Sananim v jihočeských Němčicích, kde již dříve natáčel dokument Dlouhá kocovina (2003) a kde se inspiroval pro psaní scénáře hraného filmu. - Snímek vypráví příběh ze šumavského statku, který obývá skupina dvanácti lidí pod dozorem tří terapeutů. Přijali přísný režim komunity a dobrovolně se zřekli svobody, aby se tu zbavili své závislosti na tvrdých drogách. Každý z aktérů si s sebou nese temnou minulost a chce se s ní jednou provždy vyrovnat. Ovšem co se stane, když se tu nováček Roman setká s mužem, který ho kdysi nechal zabít, a on jen zázrakem přežil? Náhle vyvstávají další staré prohřešky a křivdy, objevují se noví svědci promlčených zločinů. Jenže komu je možné věřit? Napětí v uzavřené skupině roste… – Komorní film s kriminální zápletkou se odvíjí na půdorysu několika dní, do děje vstupují četné retrospektivy ve formě vzpomínek jednotlivých postav. Dílo se svou drsnou autenticitou a soustředěnými výkony známých i málo známých herců vymyká z českého filmového mainstreamu a překonává snímky s obdobnou tematikou, jako byly např. Pavučina (FP 3/87), Kanárek (FP 10/99), Anděl Exit (FP 10/2000) či Perníková věž (FP 5/2002).
-dh-, Filmový přehled 2006/12

Psychologický thriller z prostředí komunity, kde se lidé zotavují z následků užívání drog. Cestu zpět do běžného života klientům komplikují stíny minulosti. Nový příchozí otevře jeden starý příběh. Opravdu se mezi klienty skrývá vrah?

Dvanáct lidí, kteří se nechali dobrovolně zavřít na statku na Šumavě. Dobrovolně se zřekli svobody. Manuálně pracují (živí sami sebe) a navzájem si pomáhají překročit svou minulost. Na jeden rok. Vztahy jsou rovnoprávné; nikdo nemůže mít hlavní slovo. Zakázány jsou erotické vztahy. Ale vydržte to, když muži a ženy jsou po hromadě a témat k hovoru je tak málo! Za porušení pravidel komunity ale hrozí vyloučení. Pracují nervy a pudy. Jolana (Petra Jungmanová) je slabá holka a Milan (Jiří Langmajer) zase silný chlap... Porušovat pravidla tam, kde se tolik hraje na pravdu znamená rozvrátit všechno a ohrozit všechny. Brzy mezi ně přijde někdo nový (David Švehlík). A někdo další (Igor Chmela) si pak vzpomene, že jedna smrt tam venku, byla vražda. Náhody nejsou. Zabil někdo z nich. Co mělo být dávno mrtvé, se vrátilo. Nálož pod barákem začala odpočítávat. Jde o to, jak rychle se ze zmatku vynoří konkrétní jméno… a jestli to jméno je opravdu jméno vraha.

"Dopsal jsem. Dvanáct lidí, kteří se nechali dobrovolně zavřít na statku na Šumavě. Dobrovolně se zřekli svobody. Manuálně pracují, živí sami sebe. A navzájem si pomáhají překročit svou minulost. Na jeden rok. Vztahy jsou rovnoprávné, nikdo nemůže mít hlavní slovo. Zakázány jsou erotické vztahy. Ale vydržte to, když muži a ženy jsou pohromadě a témat k hovoru tak málo..." To napsal Robert Sedláček svému producentovi Radimu Procházkovi po dokončení scénáře k celovečernímu hranému debutu. Po několika letech, kdy jako dokumentarista mapoval odvrácenou tvář české politiky a společenských mechanismů, se při přechodu na hraný film rozhodl pro téma a prostředí, které si osahal během natáčení dokumentů Dlouhá kocovina (2003) a Děti okamžiku (2003). Uzavřená komunita lidí, kteří se buď z vlastního rozhodnutí, nebo zásahem úřadů ocitli v terapeutickém centru, kde se pokoušejí nejen abstinovat od drog, ale připravit se na život "tam venku", mu poskytla vděčný materiál pro rozehrání drsného psychologického vztahového dramatu. "Živočichopis" bývalých narkomanů, zlodějů a vrahů, pronásledovaných nočními můrami úzkostí a vzpomínek, mu přitom posloužil jako základ pro takřka kriminální zápletku. Nováček v komunitě Roman, jehož očima poznáváme jak terapeuty, tak ostatní klienty, prostředí a jeho pravidla, skrývá ve své minulosti něco ještě temnějšího než jeho kolegové. A demagog a manipulátor skupiny Milan o tom ví zjevně víc, než dává najevo. Přijeli se ti dva mezi ostatní léčit, anebo spíš schovat? Nebo obojí? Pravda a lež jsou v tomto světě někdy k nerozeznání blízko.
Robert Sedláček v Pravidlech lži především zúročil svou minulost dokumentaristy a každodennost v komunitě zachytil s mimořádnou autentičností. Mezi další velké klady jeho prvotiny patří i vynikající práce s herci, ve své době většinou ještě málo známými tvářemi českého filmu, kteří pod jeho vedením podávají výkony bez výjimky pozoruhodné. Zdálo se, že tu byla zahájena jedna velká kariéra...
Iva Hejlíčková
Letní filmová škola 2011