Případ Paradineová

Alfred Hitchcock a jeho jediné filmové drama ze   soudního prostředí, krapet okořeněné   romancí, se kterým on sám nebyl nijak zvlášť   spokojen. Po tolika letech se dá ale říct, že   svým způsobem uzrál k brilantnějšímu   pohledu. Snímek je poznamenán sporem a   naschvály mezi Hitchcockem a producentem Davidem   O. Selznickem, který stál za většinou   Hitchcockových snímků, čímž byl za ně plně   zodpovědný. Hitchcock měl neustále   připomínky ke scénáři a nelíbilo se mu ani   obsazení, čímž opět potvrdil svůj přísný   perfekcionismus. Selznickovi se zase nelíbilo   zdlouhavé a tím pádem i prodražující se   natáčení. To nakonec vyústilo až k ukončení   jejich vzájemné spolupráce, ale to je už jiný   příběh. Vlivem naprosté Hitchcockovi   profesionality to však na snímku v žádném   případě není znát.  Po úvodních titulcích   se na nic nečeká a hned se rozehrává scéna   zatýkání půvabné vdovy Maddaleny Anny   Paradine s obviněním z otravy svého manžela.   Scéna je prezentována s patřičnou noblesou a   decentností, jak se na takový film své doby   sluší a patří. Následuje postupné   představování základních postav příběhu.   Někteří svůj charakter už mají pevný,   někteří ho postupně budují. Do centra dění   se dostává především právník Anthony Keane,   který na požádání přijal obhajobu. První   polovina snímku se tedy postupně připravuje na   hlavní událost a tím je soudní přelíčení,   které zaplňuje druhou polovinu stopáže, kde o   dialogové napětí není nouze. Soudní dramata   mají vždy své ucelené kouzlo právě v   dialozích a tady to Hitchcock ještě posílil   zajímavými kamerovými záběry. Nejvíce   vyčnívá, po technické stránce   nejsložitější, záběr na přicházejícího   svědka Louise Jourdana vytvořený obratným   otáčivým pohybem. Staticky zároveň zabírá   detailní tvář obviněné zdráhající se po   procházejícím svědkovi za jejími zády jenom   očkem pohlédnout. Soudní přelíčení má svá   specifika a budovat napětí se daří. Jen to   omšele přetíná ona romance, se kterou se nijak   zvlášť nepracovalo, takže spíše vyznívá   rušivým a zbytečným dojmem. No, ale těžko   říct, jak to vypadalo v původní tříhodinové   verzi, která se údajně ztratila. Tam to   určitou logiku v rámci děje mít mohlo. Přesto   všechno se v dnešní době i tak jeví snímek   jako skutečně zajímavý a po technické   stránce prostě vynikající. Prostě Hitchcock.   P.S. Za pozornost stojí i závěrečná scéna   dialogu mezi soudcem a jeho manželkou u nich   doma, snad při večeři, mající jistý   moralizační aspekt. “Copak nás život   netrestá dost?” ptá se soudce jeho manželka s   myšlenkou o té jediné správné spravedlnosti   světa. Soudcův nemilosrdný ortel, u kterého   až zamrazí, je však jasný.  

Stačilo vidět jednou. Mám rád Hitchcockovy   filmy, ale tenhle se moc táhnul, chybělo mi tam   i režisérovo klasické napětí. Už od   začátku jsem tušil, kdo toho slepce otrávil.

Film byl natočen v roce 1947, kvalita filmu byla   zřejmě ovlivněna zásahy. Právník Gregory   Peck, vezme případ, kdy je paní Paradineová   obžalována z vraždy svého slepého muže.   Obhajoba je pro něj velmi obtížná, že se   případu vzdá, dokonce je obviněn, že může   za smrt svého milence. Film se zvětší části   pohybuje jen u soudu. A divák čeká, kdo   vlastně toho pracháče otrávil. A pokud bych   měl alespoň někoho pochválit, je to Charles   Laughton, který byl jediný takový živočišný   tvor. Film je psychologické drama, být tak po   válce, v kině bych asi usnul, televizní   obrazovka je u kávy snesitelnější...

Trochu nestandardní Hitchcock. Hodně dialogů,   hlavní ženská postava dokáže manipulovat   muži a zblbnou i svého vlastního advokáta v   podání Gregory Pecka. Podlehne jí i budoucí   Monte Christo Louis Jordan, který ji při   soudním přelíčení chvíli hájí a chvíli   obviňuje z toho jak je zvrácená. Standardní   film ze soudní síně, který bych Hitchcockovi   nepřisuzovala , nepřečíst si titulky. Gregory   Peck by potřeboval proplesknout, když se   zkušený advokát dokáže zamilovat do   provinilé tak, že ohrozí vlastní funkční   manželství. Dále mi neseděla role lady Sofie.   Soudce lord, byť v podání Charlese Laughtona by   zasloužil taky jednu. Manželku buzeruje a sám   omakává manželku Gregory Pecka.
Za mě ještě   jedna výtka. Titulky z roku 1993 byly hodně   okleštěné a i já se svojí angličtinou z   originálu pochopila daleko více než bylo   nastíněno v jednoduchých větách překladu.

Možná díky četným zásahům ze strany   producenta Davida O. Selznicka je pro mne tento   Hitchcockův film nejméně zajímavý. Nějak to   postrádá to jiskření, které vydávají herci   v ostatních filmech. Hitchcock to zjevně cítil   také a proto byl tohle poslední film, který se   Selznickem udělal. Ostatně kvůli Selznickovi   nepřijala roli Paradineové ani Ingrit Bergman...