Případ [TV inscenace]

PŘÍPAD Romana Hlaváče jsem četl prvně si před rokem. Není tedy, jak by se mohl někdo domnívat, plodem polednového období. Dostal tehdy druhou cenu v dobře obeslané soutěži na nejlepší původní televizní hru. Zaujal už tehdy odvážným občanským tématem, tím, že se tu na základě skutečnosti umělecky rekonstruoval právě takový lidský osud, jednak zralým a promyšleným zpracováním. Kázní autora, s níž látku samu o sobě na tu dobu dost explozivní pojal, i snahou nedramatizovat zvenčí, ale dát zaznít dramatu skrze jeho vnitřní uspořádání a členění. Minulou středu měl Případ v režii Jaroslava Dudka svou premiéru. Kritické hodnocení minulosti vyplavilo na jaře v plné obnaženosti bezpočet případů podobných tomu, který nesl jméno Kalista. Neztratila tím hra jednu ze svých rozhodujících kvalit, jež tkví v onom věcném svědectví, stylizovaném do podoby dokumentárního protokolu? Myslím, že ne. Právě díky autorovu přístupu k látce, který vyloučil, aby sloužila jen jako účinný sice, ale pomíjivý efekt.

Těžiště působivosti je v obrazech vyšetřování nevinného člověka, systémem porušování zákonností předem odsouzeného k tomu, aby byl usvědčen, i k tomu, aby on sám pochopil, že nemůže být neusvědčen. Zvláštním zdrojem dramatismu je – monotónnost. Monotónnost výslechů, ani se je nechce počítat, stále stejné, jen občas nové otázky a „důkazy“, stále stejné a jen občas se zvyšující hlasy stejných dvou vyšetřovatelů. Tady myslím Hlaváč – intenzivně podporován Dudkovou režií a Nožičkovou kamerou – dospěl k velmi silnému zobecnění atmosféry, která nakonec vkládala do úst přiznání k činům nikdy nepáchaným, dospěl k postižení obecného principu období porušování zákonnosti. Proto, že právě tady, ačkoli zdánlivě nejblíže strohosti a věcnosti dokumentu, nejvíc stylizoval. Na druhé straně tam, kde opouštěl základní zvolenou formu výslechu, kde doplňoval a vysvětloval, objevil se občas cizorodý prvek hranosti. A je zase zásluhou především režie a kamery, že byl rozpoznatelný rozdíl překlenut alespoň napovrch. Zpodobení postav (hlavní tři role vytvořili Zdeněk Řehoř, Miloš Willig a Jaroslav Moučka) bylo na úrovni úkolu, herecky i typově přesné. Ve hrách takto stylizovaných to přitom nebývá pro herce bez obtíží: jeho projev je už předem velmi úzce a konkrétně vymezen.

Tedy souhrnně – hra a inscenace, výrazně zpevňující zázemí české televizní dramatické tvorby. Mimo jiné i proto, že obracejí znovu pozornost ke sféře televizně nadobyčej vděčné, jakou je stykové pásmo dramatu s dokumentaristikou a publicistikou. Není bez zajímavosti, že realizačně se právě tento druh stal u nás doménou režiséra, který spatřuje své základní poslání na jevišti – Jaroslava Dudka. V režii Případu, jak se mi zdá, se předchozí zkušenosti bohatě zúročila.

PITTERMANN, Jiří. Televize: Jeden z mnoha. Rudé právo. 1968, roč. 49, č. 330 [9. prosinec], s. 2. [upraveno]