Půlnoční kovboj

Naivní venkovan přijíždí do New Yorku v domění, že si vydělá spoustu peněz v ložnicích osamělých bohatých žen, jenže všechno je zcela jinak. Posléze narazí na italského podvodníčka a mezi těmito naprosto odlišnými lidmi se vyvine podivné, silné přátelství.

Bouřlivá šedesátá léta proměnila tehdejší americkou společnost k nepoznání. Boj za občanská práva, radikalizace mladé generace, vrcholící masovými protesty proti válce ve Vietnamu, sex, drogy a rokenrol – tím vším Amerika žila, ale ve filmu se to prakticky neobjevovalo. Hollywood přes počínající generační výměnu dál pokojně setrvával ve starých dobrých časech. Teprve v roce 1969 se ve větším rozsahu objevily první vlaštovky toho, čemu se později začalo říkat Nový Hollywood – road movie Bezstarostná jízda, revizionistický western Divoká banda či syrové drama dvou ztroskotanců v New Yorku Půlnoční kovboj. A právě poslední snímek se stal překvapivým oscarovým vítězem roku 1969 se třemi soškami – za nejlepší film, režii a scénář podle předlohy.

Adaptaci stejnojmenného románu Jamese Lea Herlihyho režíroval jako svůj americký debut proponent hnutí Free Cinema, anglický tvůrce John Schlesinger (1926–2003), a stvořil klasické dílo, jež už desítky let úspěšně odolává zubu času. Klíčové pro jeho kvality bylo zejména obsazení ústřední dvojice méně známými, ale přesně vybranými představiteli. Naivního Texasana Joea Bucka, který se chce v New Yorku uplatnit jako gigolo, hraje Jon Voight (nar. 1938) a tuberkulózního chromajzla, jemuž žádný podfuk není proti srsti, přesvědčivě ztvárnil Dustin Hoffman (nar. 1937). Oba herci byli za své kreace nominováni na Oscara i na Zlatý glóbus (Voight navíc dostal prestižní Cenu newyorských filmových kritiků a Hoffman zase Cenu BAFTA). Ve scéně mondénního večírku se objevuje řada uměleckých osobností z okruhu Andyho Warhola, mj. Viva, Ultra Violet, Taylor Mead a Paul Morrissey. Hudební supervizi filmu měl známý skladatel John Barry, pod úvodními titulky zní píseň Everybody’s Talkin’ v podání zpěváka Nilssona.

Zdroj: ČT

Kultovní americký snímek Půlnoční kovboj čelného představitele anglického hnutí Free Cinema Johna Schlesingera, se stal vzorem pro řadu nezávislých filmařů. Příběh o naivním mladíkovi z Texasu, který v kovbojském obleku přijede do New Yorku za štěstím, je chápán jako drsné procitnutí z věčného amerického snu. Odráží také řadu soudobých frustrací, především z vlekoucí se vietnamské války a z neuskutečněných představ mladé generace o změně establishmentu. Jediné, co se mladému Joeovi při jeho pouti drsným newyorským světem podaří, je navázat přátelství s tuberkulózním a drogami zlomeným podvodníčkem Ratsem. Joe se nakonec pro něj vzdá svých vlastních nadějí a odveze jej na jeho vysněnou Floridu. Cestou však přítel zemře. - Schlesinger vykreslil New York a Ameriku v nelítostných temných barvách. Přesto - snad ve snaze změnit kurz – se členové Akademie rozhodli udělit tomuto na svou dobu krajně syrovému filmu udělit tři Oscary. Snímkem se na americké scéně etabloval nejen režisér, ale i představitelé hlavních rolí Dustin Hoffman a Jon Voight. Významnou součástí výjimečného díla je i bohatý soundtrack, v čele s písní Everybody’s Talkin’ (Fred Neil; zpívá Nilsson).
-pp-, Filmový přehled 2005/1

Slavné americké filmové drama režiséra Johna Schlesingera. Film obdržel v roce 1970 Oscary v kategorii nejlepší film, nejlepší režie a scénář. Deziluzivní pohled anglického režiséra na New York jako místo příkrých sociálních protikladů, zklamaných snů a nadějí naivního venkovského kluka z Dalekého západu, salónního kovboje Joe Bucka (Jon Voight). Příběh dvou přátel, které náhoda svede dohromady a které město vyvrhne jako nepotřebné na smetiště lidských osudů, obohatil vynikajícím výkonem také Dustin Hofman v roli chromého tuberkulózního troskotance.
Premiérové prolomení oscarové bariéry i pro snímky mládeži nepřístupné (v roce 1970 získal Půlnoční kovboj ze sedmi nominací nakonec sošky tři – za film, režii a adaptovaný scénář) zůstane pro Schlesingerův snímek patrně navždy tou nejhlubší brázdou v oficiálních kronikách filmu. Pro okruh tehdy začínajících filmařů mělo zase dílo natolik inspirativní náboj, že se pro Půlnočního kovboje vžilo neskromné označení bible nezávislého filmu. Příběh naivního playboye Joea (teprve třetí role Jona Voighta), který živen přesvědčením o své atraktivnosti pro newyorské solventní paničky opustí zaplivaný texaský bar, aby se mu velkoměsto nakonec odvděčilo zvláštním přátelstvím s dalším životním ztroskotancem (Dustin Hoffman), je obvykle čten jako deziluzivní procitnutí z amerického snu. Do filmu se navíc obtiskla nálada konce šedesátých let, kdy pozvolné skomírání představy o realizovatelné (a zároveň udržitelné – řečeno dnešním slovníkem) alternativě vůči stávajícímu establishmentu kopírovala rok od roku stále větší frustrace z blamáže ve Vietnamu. Kombinace pohledu cizince zvenčí (pro Angličana Schlesingera to byla první zámořská filmová zkušenost) s časovým protnutím vzrušivou atmosférou (rok 1969; ani předčasné varování, ani skeptický plakátek s nostalgickým pohledem zpět) nakonec vyústila do jiskřivých obrazů bez – zdá se – vlastnosti podléhat dobové patině. Napájen iluzemi snad z úplně jiných časů, musí Joe Buck po příjezdu do New Yorku působit jako nemístný anachronismus; stejně tak působí jeho kovbojský obleček, ve kterém loví na rušných křižovatkách dámy ve středních letech. Jeho představy o živnosti gigola nabourá hned první „zakázka“, která končí scénou, ve které Joe nakonec dává zdrcené ženě deset dolarů na taxi. Krize donutí kovboje i k dočasné změně orientace (mladý chlapec v pornokině) a zároveň se setkává se zmrzačeným zlodějíčkem Ratsem – klasický model až do očí bijící nesourodosti dvojice, která je i přes vzájemné trable snoubena pevným poutem, tu zafungoval s čistou průzračností. Bezvýchodnost útěků z reality viděné dennodenně na ulicích ilustruje jak halucinogenní večírek hippie komunity (končící v podivné závrati nad nekontrolovanou haluzí), tak pomatenost cirkusovým překroucením víry (kdy je Joe donucen blouznícím fanatikem k modlitbě před blikající plastovou soškou Krista ukrytou v šatníku jeho bytu). Ratsův rozkládající se příbytek je protipólem světa, ze kterého Joe dostane dlouho očekávanou nabídku právě ve chvíli, kdy drogami a postupující TBC ničený Ratso vycítí poslední šanci splnit si své dlouholeté přání: okrádat boháče na Floridě. Cesta za americkým snem pak končí na zadním sedadle autobusu.
Projekt 100/2005

Premiérové prolomení oscarové bariéry i pro snímky mládeži nepřístupné (v roce 1970 získal Půlnoční kovboj ze sedmi nominací nakonec sošky tři – za film, režii a adaptovaný scénář) zůstane pro Schlesingerův snímek patrně navždy tou nejhlubší brázdou v oficiálních kronikách filmu. Pro okruh tehdy začínajících filmařů mělo zase dílo natolik inspirativní náboj, že se pro Půlnočního kovboje vžilo neskromné označení „bible nezávislého filmu“. Příběh naivního playboye Joea (Jon Voight), který živen přesvědčením o své atraktivnosti pro newyorské solventní paničky, opustí zaplivaný texaský bar, aby se mu velkoměsto nakonec odvděčilo zvláštním přátelstvím s dalším životním ztroskotancem (Dustin Hoffman), je obvykle čten jako deziluzivní procitnutí z amerického snu. Do filmu se navíc obtiskla nálada konce šedesátých let, kdy pozvolné skomírání představy o realizovatelné alternativě vůči stávajícímu establishmentu kopírovala rok od roku stále větší frustrace z blamáže ve Vietnamu. Kombinace pohledu cizince zvenčí (pro Angličana Schlesingera to byla první zámořská filmová zkušenost) s časovým protnutím vzrušivou atmosférou nakonec vyústila do jiskřivých obrazů bez – zdá se – vlastnosti podléhat dobové patině.
Napájen iluzemi snad z úplně jiných časů musí Joe Buck po příjezdu do New Yorku působit jako nemístný anachronismus, stejně tak působí jeho kovbojský obleček, ve kterém loví na rušných křižovatkách dámy ve středních letech. Jeho představy o živnosti gigola nabourá hned první „zakázka“, která končí scénou, ve které Joe dává zdrcené ženě deset dolarů na taxi. Krize donutí kovboje i k dočasné změně orientace, a zároveň se setkává se zmrzačeným zlodějíčkem Ratsem – klasický model až do očí bijící nesourodosti dvojice, která je i přes vzájemné trable snoubena pevným poutem, tu zafungoval s čistou průzračností. Bezvýchodnost útěků z reality viděné dennodenně na ulicích ilustruje jak halucinogenní večírek hippie komunity, tak pomatenost cirkusovým překroucením víry. Ratsův rozkládající se příbytek je protipólem světa, ze kterého Joe dostane dlouho očekávanou nabídku právě ve chvíli, kdy drogami a postupující TBC ničený Ratso vycítí poslední šanci splnit si své dlouholeté přání: okrádat boháče na Floridě. Cesta za americkým snem pak končí na zadním sedadle autobusu.
(zdroj: materiál Otta Bohuše) Kino AERO