Siréna

POZOR, SPOILER

Dělníci jsou u závor a čekají, až přejede vlak. Nejsou zde jen muži, ale i žena, paní Hudcová. Je to matka Rudly, ještě kluka, který však začne utíkat. Nechce fárat pod zem. Matka jej dohoní a pak poučí, že musí. Jinak se neuživí.

Vládcem zdejších dolů a hutí je Bacher*. Ten pod údajným tlakem cen musí, prý na příkaz z Vídně, zvýšit výkon dělníků. Plat jim pochopitelně zůstane stejný. Což se lidu dělnému nezamlouvá. I ženské na šmantech** remcají.

Dole v šachtě se nedělá. Prý nejsou vozy. Jeden z havířů čte všem ostatním dopis s požadavky, které havíři dali dohromady. Dopis bude předán Bacherovi.

Hudcovi mají ještě dvě dcery, starší Růženu a mladší Emču. Ta malá zrovna nese otci oběd, a ta starší se schází s mladým Karlem Hamplem.

Havíř Černý přichází za svou manželkou, která je v hospodě, ta jej příkře odmítá. Nechce jej živit. Ona sama si však zde užívá. A zdá se, že právě s přišedším Hudcem starším. Dokonce mu dává peníze. Hudec netuší, že jeho žena stojí venku a dívá se oknem. Pak jde dovnitř a přisedne si k těm dvěma, což havíři kvitují smíchem.

Havíři mají sraz, na který přijel redaktor z Prahy. Ten jim říká, že v cizině se stávkuje, havíři poslouchají. Hned poté jsou po celém městě letáky, kde se píše, že havíři lípačky*** nechtějí. Jeden leták se dostane až k Bacherovi. Havířům jsou slibovány hory doly, aby řekli, kdo v tom má prsty.

Tatík Hudec se vrací domů opilý, chová se jako dobytek, nakonec z domu prchá. Když přichází k hospodě, najde tam viset Černého.

Stávka pokračuje. Bacher nabízí nápisem u brány, že na to zapomene, ale havíři musí nastoupit do práce. Je to ani nenapadne, dokonce je a další lidi musí umravnit četníci.

Na Bachera praskne, že platí četníky z peněz bratrské pokladny. Dělníky to naštve a Hudec má proslov. Z něj je odvolán do kanceláře a ihned propuštěn.

Je jakási slavnost, při které je Emča za družičku. Nějaký muž má dítě, které utrhne posvěcenou kočičku. Vidí to policajt a tasí šavli. To je podnětem pro dav, který se rozhodne k útoku.
Bacher zbaběle prchá a rozzuřený dav zastaví až střelba vojáků. Padajících lidí po výstřelech je opravdu hodně…

* Některé prameny uvádějí příjmení Bachr, jak ostatně i ve filmu. Já vycházím z nápisu u brány, kde je zřetelně napsáno Bacher.
** Uhelný prach, zde kal z praní uhlí.
*** Přidaná směna navíc, třináctá v pracovním týdnu.

Toto sugestivní sociální drama, jež vzniklo na motivy stejnojmenného románu Marie Majerové, je prvním poválečným filmem oceněným v zahraničí. Zachycuje události spjaté se vzpourou horníků na Kladensku proti majiteli dolů Becherovi v den Božího těla roku 1898. V rámci těchto historických událostí jsou zobrazeny individuální osudy rodiny horníka Hudce. Na VIII. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách získal film Velkou cenu a Cenu za filmovou hudbu.
18. Febiofest 2011

Kladno 1889: Dramatické osudy rodiny hutníka Hudce za stávky a za dělnických bouří proti majiteli dolů Bacherovi. Náhodnou obětí střelby četníků se stala i nedospělá Emča Hudcová. Filmový scénář vycházel pouze ze dvou kapitol obsáhlé kroniky proletářského rodu a byl podkladem pro mimořádně zdařilé dílo, kterým se zestátněná česká filmová tvorba úspěšně prezentovala i mezinárodně (Zlatý lev sv. Marka a Cena za hudbu na MFF v Benátkách 1947). Režisér K. Steklý už působivější film nikdy nenatočil a tvrdívalo se, že o benátské ceny se velkou mírou zasloužila kuloárová diplomacie a popularita proslulého A.M. Brousila.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


Tož legendárního není na tomhle filmu dočista nic, třebaže se nás to jeho autoři snaží namluvit podtitulem o "revoluční legendě". Uděláme věru líp, nebudeme-li v tomhle optickém vtělení známé literání předlohy Marie Majerové hledat nic víc a nic míň, než filmově románovou faktografii, v souhlase s úvodním titulkem, který ohlašuje, že příběh, který je námětem tohoto filmu a který se odehrál r. 1889 na Kladně, je pravdivý. Ostatně metr za metrem tohoto filmu vyvrací propagační legendu o revoluční legendě a obrací ji - v niveč? Nikoli. Z legendy arci nezbylo nic - ale skutečnost zůstala. A nejen zůstala - žije, vře, žaluje a hřmí, jak to jen skutečnost dovede, dá-li jí promluvit tvůrce mohoucí a vidoucí. Kteréžto vysvědčení dejme Karl Steklému hned na počátku.
Nevím, co ho látkově silněji přitahovalo, když se chopil román Marie Majerové, aby jej proměnil v dílo optické: zda moment sociálně bojovný - či možnosti, které mu román nabízel pro dramatické zpodobení proletářského života dělníků na dolech a hutích. Podtitul mluví o revoluci. Nu. . . ponechme tomuto slovu, což jeho jest: jeho olbřímí vznešenost, jeho mohutnost i šílenou sílu, která boří, aby život mohl jít dál. Nepředstírejme, že dým a moře plamenů jsou jedno. Každý ví, že tomu tak není, a jak uvidíme, i bez revoluční nadsázky zbyla v Siréně věc dosti veliká, než aby ji bylo třeba zveličovat. Stávka a božítělové krveprolití na Kladně roku 1889 bylo jedním z krátce vyšlehnuvších plamenů, v nichž se kalilo revoluční uvědomění a síla českého dělnictva, jednou z prvních ran dělnických pěstí do tváře sociálního útlaku. Je to dosti, aby to stačilo na ideově závažné a pro nás živé filmové thema.
Nedozvídáš se tu však jenom o útisku a o boji, ale i o životě. A buď jak buď, ať už scenárista a režisér Steklý tento úmysl měl či neměl, tady je původ síly, krásy a pravdy tohoto filmu, tady dosahuje u nás zřídka vídané hloubky a tady se dobírá i formálně nejmocnějších vyjadřovacích poloh - nikoli tam, kde se zabývá zápasem dělnictva o větší žvanec či zoufalým výbuchem přeteklé bídy a nenávisti. Obdivovali jsme obraz, jaký podal o životě walleských horníků Carol Reed ve filmu . . . a hvězdy mlčí. Tuhle je tedy jeho český protějšek, protějšek důstojný a nadto znamenitější tam, kde vypráví proletářský příběh dělnické rodiny Hudcových. Je to filmově umocněný, hutně črtaný a mnohdy strhující obraz hořkého koloběhu nuzného žití, obraz bídy a rmutu, prohřátý pouze sporými paprsky lidských lásek a ztvrdlý nenávistí, která nutí zatínat pěstě a co chvíli vyrazit k ráně - třebas nespravedlivé. Přitom není tento obraz bez palčivého jádra myšlenkového. Kapitalismus už se dovedl postarat, aby se tahle "minulost" protáhla až do nedávného včerejška. A žádný politický traktát ti nepoví výmluvněji, proč od předloňského května není na našich dolech a hutích Bacherů a jim podobných, jako tento film, věrný autorčině lásce k lidu, z něhož pošla a jehož krví psala, protože jinak nedovedla.
Kdo ví, co to je Majerové Siréna, a kdo se alespoň běžné vyzná v estetickém zákonodárství filmovém, ten ovšem se nebude domýšlet, že uvidí tento román na plátně v celé jeho rozteklé šíři časové a dějové. Slovesná forma, která dovolila Majerové epicky stopovat růst a pro-měnu Kladna v havířské středisko, jeho zápas národní i sociální, a neopominout přitom podívat se hluboko do niter celé řady postav, není formou adekvátní dramatickému řádu filmovému. Tady přišli ke slovu scenáristé Karel Steklý a Jan Weiss, aby volili, co chtějí a co nechtějí v optickém tvaru mít. Sáhli, rozumí se, po kapitole dramaticky nejvýraznější, po bouřlivém úseku, jehož středem a vyvrcholením byla božítělová havířská vzpoura, a do popředí zasadili životní příběh dělnické rodiny. Neváhal bych ani dost málo obhajovat tento postup - kdyby se byl výsledek dostavil tak, jak byl zřejmé zamýšlen. Nedostavil se však, alespoň ne žádoucí měrou. Už exposice, příliš roz-větvená, je dramatickým faux pas. S tou bychom se však lehce smířili, nebýt chyb, které se na celém díle vymstily nejhůře. Nazvu je tříštěním dramatického toku a dějovým přesycením. Několik v podstatě vedlejších a drobných dějů, na něž je však nicméně kladen důraz, doslova vpadá do zad hlavnímu dění a zatlačuje je do pozadí, takže toto dění jen místy jakoby prosakuje, místo aby hrálo dramatický prim. Všecko nasvědčuje tomu, že přitažlivost, jakou dovedla Majerová románově obdařit tyto mnohdy pouze episodní události, měla vliv také na scenáristy a zaujala je tou měrou, že zapomněli na nebezpečí, jaké z toho plyne pro celkový dramatický účin díla. Tím nechci říct, že Siréna jakožto film postrádá dramatického vzruchu. Naopak, není tu takřka jediné scény, která by sama o sobě nebyla dramaticky správně, vypočítané a působivé řešena. Avšak jsou to právě jen scény, jež si tě podmaňují vzruchem a napětím, zatím co celková dramatická kon-cepce tě uspokojit nedovede. Přesycení složky dějové pak způsobilo, že mnohá scénická věta zůstala nedopovězena, že bylo nutno spokojit se pouhou črtou namísto kresby a motivací bud příliš letmou anebo žádnou.
Čím méně tě však uspokojil Steklý-scenárista, tím více si tě získá Steklý-režisér. Nejen, že se mu svým druhým filmem podařilo smazat málo povzbudivý dojem, jaký zanechal co hlavní režisér Průlomu; Steklý se Sirénou vpravdě našel - a to budiž konstatováno jako nejra-dostnější přínos tohoto filmu. Ne že by v jeho režijním zpracování nebylo chyb. Je jich i tady požehnaně: tu a tam místa dějově i dramaticky hluchá, stylová nejednotnost, neobratnosti a kazy ve střihu, několik nedotažených scén a jeden vážný hřích proti filmovému jazyku (ve scéně uprostřed stávky se pouze mluví o velké síle četníků a vojáků, povolaných k potlačení stávky, místo aby tato síla byla ukázána) - nade všemi těmito chybami však stojí skutečnost, že toto dílo je faktem uměleckým a že je hněteno místy až podivuhodnou dramatickou silou, i když tohle poslední neplatí - jak už řečeno - o celku, nýbrž jen o jednotlivých pasážích. Přičteme-li k tomu podmanivou kresbu atmosféry, pozoruhodný cit pro monumentalitu pracovního prostředí, znalost filmové poetiky (viz kupříkladu užitý kontrast: po záběru z hutí, ukazujícím dělníky, kteří v potu dřiny vyrábějí bohat-ství pro jiné - záběr z hald, na nichž se dělnické ženy pachtí po uhelných odpadcích na chudý zátop v kamnech) a ze všeho nejvíc smysl pro pádný dramatický a psychologický úhoz (scény v hostinci s ráko-sovou plentou a scéna, v níž se posléze Hudcovy děti vrhají na opilého otce) - dostaneš součet, který tvoří vysoce aktivní položku na kontě i režijního umění Karla Steklého.
Čímž stále ještě nejsou klady tohoto filmu vyčerpány, neboť vedle režie k nim patří i fotografie, hudba a v neposlední řadě stavby. Kameraman Jaroslav Tuzar u nás snad po prvé dokázal vnést obraznou poesii tam, kde bys ji nejméně čekal: do světa vnější bídy, jednotvárné i nemalebné až běda, do světa rmutu, hladu a kamení. Jeho obrazy mrtvých, kouřem ovívaných hald s řetízkem vozíků na hřebeni, ty bídné procházky kolem ohlodaných zdí proletářských domků, ty ohlušující vpády do nitra hutí, strojů a pecí - toť sociální fotografie oživlá na plátně, práce dokonale výmluvná nejen jistými fotogenickými hodnotami, ale i obsahem. A tentýž mocný vliv na tvou vnímavost má E. F. Burianova hudba. Uvědomíš si ji od prvního okamžiku, kdy té bezděky napadá, že ona tvoří úvodní obraz a ona že zahajuje drama. A pak jsou tu scény, o nichž nejsi ani na chvíli na pochybách, že nebýt toho, co slyšíš, nebýt toho řinčivého, pronikavého, drnčícího a mechanicky odrhujícího orchestrionu, nebylo by dvou nejdramatičtějších scén tohoto filmu. Tedy hudba, na jakou věru nepostačíš s obvyklými termíny o "dramatickém podtrhávání", protože chová drama v sobě. Vedle Tuzara a E. F. Buriana třeba pak postavit arch. Š. Kopeckého, který zejména stavbami hostince a bytu Hudcových se výrazné zasloužil o výtvarnou a atmosférickou hodnotu nejpůsobivějších scén filmu.
Herecky mají lví podíl na úspěchu Sirény Marie Vášová s Ladislavem Boháčem - a malá Pavla Suchá. V podání Marie Vášové je silný prvek osudový. Její citovost a lidské teplo se prodírají na povrch jen zřídka a těžce, citovými erupcemi, po nichž teprve následuje uvolnění. Už proto jí její Hudcová vyšla lépe tam, kde nese na svých bedrech hořký životní osud dělnické ženy a mámy, a je plošší, jakmile má dát výraz ženě-bojovnici. Proti Vášové měl Ladislav Boháč těžší úkol potud, že k jeho úloze patřil charakterový zlom Hudce-opilce v Hudce-dělníka, uvědomivšího si své třídní poslání. Nevyšel-li tento zlom s plnou přesvědčivostí, nenese tentokrát vinu herec, nýbrž scénář, který se tu prakticky spokojil jedinou, psychologicky povrchně fundovanou scénou. A pak je tu nesporný, a co víc, nezneužitý talent Pavly Suché, debutujícího děvčátka, které zvítězilo už tím, že zdaleka nezaniklo ve stínu dvou silných hereckých individualit. Vyrovnanost hereckých projevů je vůbec jednou z nejkladnějších stránek Sirény filmu, který fráze nahradil mluvou obrazů a situací a který se svými klady výrazně hlásí k vzestupnému kursu porevoluční české kinematografie.

Autor/Zdroj: Žalman Jan/dobová recenze