Snílci

BOŽSKÝ TVŮRCE BERNARDO BERTOLUCCI (Malý Buddha; Poslední císař….)
završuje snímkem SNÍLCI pomyslnou trilogii „pařížských“ filmů, kterou zahájil Konformistou (1970) a v níž pokračoval Posledním tangem v Paříži (1972).
Tři postavy příběhu se na pozadí studentských nepokojů kolem roku 1968 v Paříži oddávají podobným hrám jako kdysi Marlon Brando a Maria Schneider v nejproslulejším Bertolucciho díle.
Mezi experimentováním, kam až lze dojít ve svobodném sexu, si dvojice sourozenců a její náhodný host z Ameriky libují v neustálých citacích z kultovních filmů. Ventilují svou zlobu vůči nepřítomným rodičům, jejichž peníze vesele projídají.
Film je Berolucciho nostalgickým ohlédnutím za vlastní minulostí. Na rozdíl od svých tehdejších radikálních postojů, dokáže dnes vidět své hrdiny s ironickým odstupem a něhou.

Po více než třiceti letech se tvůrce legendárního snímku Poslední tango v Paříži (1972, FP 8/92 – V, 1/2001z) Bernardo Bertolucci vrátil do francouzské metropole a realizoval tu další komorní, eroticky laděný příběh Snílci. Ten je vzpomínkou na pařížské události roku 1968, ale především je poctou kinematografii a zároveň i nostalgickým ohlédnutím za kinofily, kteří trávili dny svého mládí v pařížské filmotéce, spravované Henrim Langloisem. – Právě při bouřích, jež vzplály, když byl známý „otec nové vlny“ odvolán, se seznámí Američan Matthew s dvojčaty Isabellou a Theem. Mladí lidé spolu vytvoří nerozlučnou trojici a během jednoho měsíce, jenž stráví v podivuhodném bytě, prožijí kulminaci milostných vztahů i různých proměn ve vzájemných vztazích. Spojuje je láska k filmu a mladické nadšenectví, rozděluje je však incestní blízkost mezi sourozenci i odlišné názory na politické události, jež je však zasahují jen okrajově. Až na samém konci se trojice rozejde při demonstraci, ústící do střetu s policií. - Snímek vznikl podle knihy a scénáře Gilberta Adaira, který prožil šedesátý osmý rok v Paříži. Bertolucci ovšem záměrně potlačuje politické konsekvence a staví se na stranu „rozumu“, což v dobách svého vlastního mládí rozhodně nedělal. – Děj vychází z Matthewova vzpomínkového vyprávění a opírá se, jak je u Bertolucciho obvyklé, o otevřené erotické scény. Významné je zařazení střihových pasáží se záběry z klasických děl vkomponovávaných do děje i použití dobových dokumentů a zejména dobové hudby (Jimi Hendrix, Bob Dylan, Janis Joplin apod.).

Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2004/2

Tři postavy příběhu Snílci, který se s velkým úspěchem promítal na letošním benátském filmové festivalu, se na pozadí studentských nepokojů kolem roku 1968 v Paříži oddávají podobným hrám jako kdysi Marlon Brando a Maria Schneiderová v nejproslulejším Bertolucciho díle Poslední tango v Paříži. Sourozenci Isabelle a Theo po odjezdu rodičů na dovolenou nabídnou svému americkému spolužákovi Matthewovi, aby u nich bydlel. Mezi experimentováním, kam až lze dojít ve svobodném sexu, si trojice libuje v citacích z kultovních filmů. Film, v němž sourozenci vášnivě vyjadřují svou zlobu vůči nepřítomným rodičům, jejichž peníze vesele projídají, je Berolucciho nostalgickým ohlédnutím za vlastní minulostí. Na rozdíl od svých tehdejších radikálních postojů však dokáže dnes vidět své hrdiny s ironickým odstupem a něhou. "Není to ani tak o roce osmašedesát, vzpourách a násilí, je to spíš o duchu toho okamžiku, o té době, která byla omamná v tom, jak jsme, použiju to slovo "snili". Míchali jsme filmy, politiku, jazz, rokenrol, sex, filozofii, drogy. A já jsem to všechno absorboval." Děj filmu se však historických událostí šedesátých let dotýká jen zlehka. Soustředí se na ústřední trojici, která se během pařížského jara 1968 zavře v bytě a to, co se odehrává uvnitř, do jisté míry odráží události venku. "Ty děti si za těch několik dní prožijou velmi intenzivní vztah, skutečnou iniciaci," říká režisér Bertolucci. "A když vyjdou ven, jsou z nich už dospělí lidé."
Kino Aero 2004/1