Solaris

K adaptaci vědecko-fantastického románu Solaris přistoupil Tarkovskij ve vynucené tvůrčí pauze v době nekonečného odkládání povolení k distribuci historické fresky Andrej Rublev. Předloha Poláka Stanisława Lema ho nezajímala jako žánrový produkt a vize budoucnosti s blikajícími tlačítky režiséra dokonce až odpuzovala. Upoutala ho ale témata svědomí, mravního přerodu, soucitu, lásky a nostalgie, které procházejí celou Tarkovského filmografií. Film proto není tradiční oslavou dobyvatelů vesmíru, ale filozofickou úvahou o hranicích lidského poznání a především možnosti zůstat člověkem i v nelidském prostředí.

Psycholog Kris Kelvin je vyslán na vesmírnou loď s úkolem prověřit situaci posádky, již provázejí zneklidňující zvěsti. Tamní kosmonauti zkoumají vlastnosti tajemné planety Solaris, která jim připravila nečekané překvapení v podobě zhmotnění jejich podvědomé viny. Materializovaný nezvaný host překvapí i Krise. Ten se pak musí rozhodnout, zda chce vrátit ztracenou manželku a překonat svou racionální duši, nebo raději možnost iluzorního štěstí v objetí živé, byť neskutečné lásky odmítne.

Tarkovského meziplanetární meditace byla ve své době přijata jako „sovětská verze“ Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey (2001: A Space Odyssey, 1968). Tou nicméně není už jen proto, že Solaris se víc než vizuální podmanivostí vesmíru zaobírá lidským a pozemským aspektem, k němuž odkazuje i závěr komorního díla. Sám režisér považoval Solaris za svůj nejméně oblíbený film, protože se mu v něm plně nepodařilo eliminovat žánr sci-fi. „Hlavní smysl snímku vidím v jeho etické problematice. Průnik do skrytých tajemství přírody musí být nerozlučně spojený s pokrokem morálním,“ uvedl k jeho významu. Právě odpovědnost lidí za své konání se jako ústřední téma odráží i v emočně drásavé linii Krise a jeho ženy. Ta uhranula amerického filmaře Stevena Soderbergha natolik, že ho ve svém stejnojmenném remaku z roku 2002 povýšil na hlavní a jedinou zápletku.

Kamila Dolotina
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

POZOR SPOILER

Příběh samotný začíná setkáním na nějaké chatě v lesích u jezera. Je zde přítomen mimo jiné i psycholog Kris Kelvin. Jiný z mužů – Anri Berton, pouští na telestěnu videozprávu, že radiobiolog Vishniakov a fyzik Fechner vyrazili na průzkum oceánu planety Solaris a nevrátili se. Byla vyhlášena pátrací akce, ale pro mlhu musela být přerušena. Všichni se vrátili mimo pilota helikoptéry Bertona. Ten přiletěl až navečer ve stavu šoku. Odmítal se podívat na oceán. Teprve později vypráví svůj zážitek. O divné mlze, větru, chování moře a nakonec prý viděl udržované porosty jakoby z plastu. Vše prý natočil kamerou. Na předvedeném filmu je však jen a jen moře. Udivuje to i Bertona samotného. A pak vypráví, že viděl něco jako člověka, jako malé dítě, ale když přiletěl blíže, bylo to prý obrovité, 12 stop vysoké. Mělo to tmavé vlasy a modré oči. A byl prý mokrý a kůže se mu leskla. Bylo to prý odporné.

Berton se na chatě s druhými neshodne a odchází. Pak teprve sdělí, že postava, kterou viděl, byla stejná jako Fechnerův syn. Jen on není tak obrovský.

Kelvin přilétá na základnu. První, s kým se setká, je Snaut. Ten mu sdělí, že Gibariane spáchal sebevraždu a Sartorius je v ubikaci, ale nikoho nepouští dovnitř. A prý se Kelvin nemá divit. Ten tomu moc nerozumí a zdá se mu, že tam Snaut někoho má. Potom jde do pokoje, kde Gibarian bydlil. Zde nalézá jeho videozprávu. Není z ní o moc moudřejší a tak jde za Sartoriusem. Ten očividně někoho ukrývá v kajutě a na chvilku ven vyběhne liliput. Kelvin je zmaten a pak tím více, když kolem něj v poklidu projde dívka v modrých šatičkách. Kelvin zde potkává svou mrtvou ženu Hari (to je ona dívka v modrém), která zemřela před deseti lety. Tu pak v raketě posílá pryč. Snaut pak dává teorii, že je to vlivem rentgenových paprsků, které oni, jako lidé, pouštějí na Solaris. A ten pak zkoumá jejich mozková centra a ze zbytků paměti materializuje postavy. Takto se vrací i Hari. Je stále s Kelvinem. Nastává další zdlouhavá debata – porada. Každý má na věc svůj náhled, včetně Hari. K jádru pudla to však nevede. Hari se otráví, vypije tekutý kyslík a je mrtvá. Tedy, jak se to vezme. Samozřejmě opět obživne. Jenže pak je opět mrtvá, spáchala další sebevraždu. Aktivita oceánu stoupá. Objevují se ostrovy. Co to asi bude znamenat?

Stále působivá filosofická sci-fi Andreje Tarkovského se odehrává v blíže neurčené budoucnosti a líčí příběh kosmonautů, kroužících na vesmírné stanici kolem záhadné planety Solaris, jež představuje dosud neznámou formu vědomí - je totiž schopna zhmotňovat lidská přání, představy i vzpomínky. Kosmonauty tyto přeludy natolik stresují, že se ocitají na pokraji psychického selhání. Ušetřen není ani psycholog, jenž byl vyslán celý podivný případ vyšetřit: setkává se s přízrakem své zemřelé ženy, kterou nesmírně miloval. Tarkovského ovšem nezajímají napínavé vizuální efekty či nenadálé zvraty, chce dospět k podobenství o hranicích lidského poznání.
Film, který byl natočen na motivy stejnojmenného románu Stanislawa Lema, získal Zvláštní cenu kritiky na MFF v Cannes 1972 a Cenu ekumenické poroty.
Kino Aero 2003/12

Několik poznámek a úvah na téma „Návrat ztraceného syna". KRAJINA JAKO OBRAZ STAVU DUŠE.
Člověk si vzal svět stvořený Bohem, otevřel zemi a vydobyl z ní hmotu. Vybagroval pastviny, pokácel lesy, vysušil a vytěžil bažiny a z této hmoty na nich postavil města. A jak šel čas, zapomněl na pastviny, řeky, trávu, lesy, mokřiny, zvířata, ptáky i oblaka proháněná větrem nad hlavou. Město jako zeď, město jako labyrint, který svědčí o lidském intelektuálním zoufalství, jež zahlušeno vlastní pýchou staví kolem sebe stále hlubší a hlubší labyrinty a vyzdvihuje vyšší a vyšší babylonské věže pod kterými rostou propasti tak hluboké, že člověku zastiňují oblaka, nebe i slunce. V těchto labyrintech nerostou ani stromy ani tráva. Nelétají ptáci a nevoní květiny. Lidskou pýchu však provokuje, že se ani ta nejvyšší věž nedotkne nebes. Není tu nic z toho, co by svědčilo o Bohu, je tu pouze svědectví o lidské temnotě ducha. A strach, že se jednou tato železobetonová monstra zřítí a člověk, který už bude temnotou osleplý a jeho srdce bude jen krevní pumpa, bude zavalen ruinami a světlo se přihlásí o své právo. Toto vše si začínáme uvědomovat až když se přítel Kelvinova otce vrací zpátky z venkovského domu od Kelvinů. Barvu a jsoucnost tohoto nádherného přirozeného světa si uvědomíme v přímé konfrontaci s jednotvárnou šedí a černobílou uniformitou labyrintů dálnic a tunelů, které působí jako tepny velmi bizardního a svým způsobem zrůdného organizmu sestrojeného k jedinému účtu. Aby pozřel vše, co s ním naváže užší kontakt. Aby zbavil člověka jakéhokoli kontaktu se stvořenou krásou jako viditelným obrazem Boží lásky. Tento pocit neustále narůstá během jízdy auta, které se doslova noří do hIubin temnoty. Tarkovskij to ještě více zdůrazňuje příchodem temna o kterém nelze říci, jestli nastalo přirozeně či je to pouze stín obludného světa, který zakrývá oblohu a staví mezi stvořený svět a člověka člověkem vytvořenou stěnu.
Tato absurdní směsice hlouposti, pýchy a strachu se vyjevuje zcela zřetelně na planetě Solaris, kde se člověk zcela izoluje od projevu tajemství komplexem umělé vesmírné stanice plné chodeb, tunelů, izolovaných obytných buněk a vědeckých laboratoří. Před světlem planety spouští do okem filtry, jinak by ho jas oslepil a nahrazuje přirozené světlo umělým, jako na Zemi. Zdánlivě je vše v pořádku. Ocitáme se v zákonech žánru sci-fi a člověk se přece nemůže vydat napospas vražednému prostředí otevřeného kosmu. My ovšem v těchto pravidlech neuvažujeme. Jedná se nám o zcela jiné souvztažnosti. Vesmírná stanice má stejné jméno jako planeta Solaris. Pojednou je zřejmé, že tu vedle sebe existují dva světy v identicky totožném schématu. Svět přirozeně existující, planety Země a Solaris, a svět vytvořený uměle jako snaha člověka vymanit se ze zadaného přirozeného stavu - městské komplexy Země a vesmírná stanice Solaris. Tak jako na Zemi i na Solaris, člověk jen zpovzdálí pozoruje ono něco, co je pro něj stále více nepochopitelným projevem bytí. Na Zemi je to příroda na Solaris tajemná hmota planety samé, která je podle všech prozatím získaných indicií, velmi podobná mozku. Stav duše člověka však nepřipouští, že i on sám je součástí tajemství tohoto existujícího jsoucna. Pokus o komunikaci Solarisu se sebou, chápe jako agresivní útok na svou identitu a činí vše proto, aby tento kontakt zničil a zachoval si tak svou autonomnost pýchy, která se v těchto okamžicích mění na zoufalou vědeckou bezednost a pudovou sebeobranu. Člověk brání svůj svět, svůj obraz krajiny odrážející stav jeho duše. Zjevně chápe, že veškeré vědecké poznatky ztrácejí svou a účinnost tváří v tvář realitě, která je sice přirozená, nicméně vědecky nezařaditelná a proto zpochybnitelná. Pohybuje se uvnitř chodeb stanice jako červ bojící se slunečního světla a podvědomě tuší, že právě toto světlo mu dalo život. Dr.Kelvin toto tušení realizuje svým definitivním rozhodnutím pravdu těchto dvou světů prověřit nejvyšším možným nasazením - samým sebou a odevzdá sebe jako vystřelený elektronický kód do moci Solaris. Pomoz mi,Ty. Hle kdo jsem já a co jsem učinil...
POSEL-ANDĚL-PRŮVODCE-SVĚDEK.
(...) Tarkovskij rozehrává konflikt nejniternější podstaty lidské duše tím, že postaví člověka do přímé kontroverze s vlastním svědomím, které materializuje do obrazu osoby tomuto svědomí nejvlastnější. A tou je u Kelvina jeho žena Harey, která spáchala sebevraždu pro jeho morální selhání. Od této chvíle jej neopouští ani na okamžik. Nemůže, protože je jeho nejniternější součástí. Je prožitou pamětí jeho svědomí, bez jeho vědomí neexistuje. Proto ji nelze oddělit ani fyzicky, ani duchovně. Musí být neustále s ním. Harey se tak stává materializovanou skutečností lidského svědomí. Solaris skrze tuto duchovní realitu komunikuje s člověkem na nejvyšší možné úrovni. Na takové úrovni dokáže s člověkem navázat vztah pouze Bůh. Jsi ten, který se provinil a tvé provinění tě činí takovým, jaký jsi. Přijmi tuto nabídku lásky a staň se. To je základ vztahu mezi vlastním svědomím jako hmotnou skutečností a svým selháním, ze které tato skutečnost vychází. Základním motivem pro otevření hlubin lidského strachu se stává nutnost navázat vztah. To lze pouze prostřednictvím průvodce - anděla - - svědka. Člověk na vlastní kůži
prožívá reálnou přítomnost své viny jako průvodce a svědka života. Kelvin osobně prožívá celou hloubku poselství aniž jej vážněji bere na vědomí jako objektivní skutečnost. Uvažuje jako vědec a analyzuje jako vědec. Upozornění jeho kolegy ještě na Zemi i Gibarianovo svědectví na stanici pochopí tak, jak je schopen. Jako psychiatr, který byl vyslán prověřit vědce nechovající se podle předem dohodnutých pravidel, což ohrožuje nejen drahý výzkum, ale i jejich životy. Jako dobrý profesionál byl intelektuálně připraven na cokoli. Mimořádně náročné povolání způsobuje mimořádné stresové situace. Teprve ve chvíli, kdy se toto poselství pro něj stává reálným vědeckým faktem, a to je v okamžiku, kdy se s Harey vznáší v nádherné vizi spočinutí v milosti a následně, když se Harey pokusí o úděsnou sebevraždu tekutým kyslíkem (provádí
jen to, co je v nitru vědomí Kelvina skryto jako možnost), pochopí sílu této vazby na celou svou bytost a poskytne sám sebe jako kontakt. Je schopen překonat dělící linii mezi svým rozumem a srdcem, ale až jako poslední možnost. Touto možností je skutečná láska, kterou k Harey pociťuje. Nikoliv k té co existovala reálně na Zemi jako jeho žena, ale k této seslané mu jako znovuobnovená možnost. Tím zakládá a tak i dotváří identitu Alexandra v OBĚTI. Proto je jeho návrat do domu Otcova věrohodnější a skutečnější, právě tak, jako u Alexandra v Oběti.
SYNOVSTVÍ (NÁVRAT ZTRACENÉHO RÁJE)
(...) Loučení se Zemí a otcem je předurčením konce filmu. Tam se toto loučení obrazově a významově transformuje na návrat a tím na vítání ztraceného syna. Kelvin se před odletem loučí se světem svého přirozeného bytí, jako syn, který odchází. Podvědomě tuší, že už nikdy nemusí spatřit místo, kde se stal. Zároveň jej táhne pryč povinnost vůči svému svobodnému bytí. On není svázán s otcem ve smyslu žít na jednom místě. Protože jako člověk chápe místo pouze ve smyslu prostoru a času. Jako syn je vychován, vzdělán, a je mu určeno jeho konání. V tomto vztahovém mechanismu chápe sebe jako samostatného člověka, který je vnitřně svobodnou bytostí, ale i jako syna, který existuje díky nezrušitelné vazbě na svého otce jež byl tím, kdo jej učinil. Časoprostor jeho loučení je vymezen dvěma k sobě přilehlými obrazy světa. Je to prostor volné přírody a prostor domu jeho otce. Tyto dva obrazy tvoří celek tím, že jsou vzájemně prostoupeny jeden v druhý. Volná příroda své bytí sděluje v obraze bytí domu Kelvinova otce. Je to přirozené. Ten dům je zde jako součást většího celku do kterého neodmyslitelně patří. To je první obraz. Druhým je Kelvin sám, protože z tohoto celku vychází. On je s ním bytostně svázán. Jak fyziologicky, tak i duchovně. Kelvin se loučí tak, že vše vkládá do paměti. Každé místo, travička, vlnou řece, pobíhání koně i každá řasa pod hladinou jsou jemu natolik blízké, že si je chce uchovat. V srdci. Zdánlivý protiklad v jeho chování (odchod z kraje, který miluje do kraje, který je mi cizí a nemám k němu žádnou citovou vazbu) je věčným rozporem lidského chápání individuální svobody. Kelvin to přijímá jako nezvratitelnou skutečnost, která je taková jaká má být. Koná tak i když ví, že koná proti své přirozenosti. Jeho intelektuální vědomí tento rozpor v danou chvíli necítí. Má své povolání, které slouží lidem a teď je ho zapotřebí někde jinde. Proto je jeho odchod samozřejmou povinností. Musí odejít, jako každý syn, aby dospěl k pochopení svobody jako nevyhnutelnosti návratu.
Celý pobyt na vesmírné stanici se tak stává pozvolným návratem do skutečné věrohodnosti sebe sama. Harey je definicí jeho pravdy srdce. Časoprostor je negativním (falešným) zrcadIovým odrazem časoprostoru krajiny ze které odešel. (Ve STALKEROVI je použit stejný princip, a!e zrcadlově obráceně. Negativní, falešný je svět ve kterém žije, skutečná a pravdivá je Zóna). Stanice tak nemůže být domem jeho otce jako on sám není přirozenou součástí stanice. Vnější a vnitřní prostor netvoří kompaktní celek, ale existují nezávisle na sobě jako jednotky vlastního bytí. Je to rozdělený svět. Každý se tam ocitá jako nezávislá a zcela svobodná jednotka v mnohosti jednot. Kelvin je právě tak nezávislý jako Sartorius, Snout i jako byl Gibarian. Dohromady však netvoří jednotu mnohostí. Tedy přirozený, a tím i harmonický celek. Kelvin je nezávislý a je sám sobě středem nezávislosti. Velmi brzy pochopí, že Gibariana zabila právě tato svobodná nezávislost. Jako vědec neunesl naprosté selhání svého intelektu vůči realitě, která má čistě duchovní princip. Podobně Gustav von Aschenbach v novele Smrt v Benátkách umírá na nepřipravenost svého intelektu přijmout vznešenost Krásy. Pro Kelvina je náhlé objevení Harey sice velmi překvapiv, ale toto překvapení vnitřně očekávané. Když byl na Zemi obeznámen se situací na stanici Solaris (jak soukromě, tak oficiálně) tak věděl, že půjde do zcela mimořádných podmínek. Byl připraven, jediné co jej překvapilo, byla rychlost s jakou se to stalo. Od této chvíle se nevratně otevírá pro věrohodné hledání a díky Hareyinu uvedení proniká neustále hlouběji do tajemství lidské duše a jako psychiatr i jako intelektuál pokorně přiznává, že je v koncích. Po neúspěšných pokusech něco udělat dochází ke dvěma událostem zásadního významu. Obě pramení z pozitivního vztahu Kelvina k Harey nikoli jako jevu, ale jako k reálnému objektu jeho lásky. Kelvin přestává existovat jako vědec a stává se milujícím a milovaným člověkem. On přijímá podstatu lidského života a koná ji. To mu zcela nemilosrdně vyčte Sartorius, který od něj očekával zásadnější a hlavně vědecké řešení. Když Sartorius urazí v jídelně Harey a Kelvin si k ní kleká, vyděšené a překvapivě nejistě zakřičí na Kelvina: „Okamžitě vstaňte, vy nemáte právo...bože, vždyť to je nejhezčí ze všeho.. ", a rychle a dost zoufale z jídelny odchází. Tím se vyjasňuje a zřetelně odkrývá sama podstata dění na stanici. Nejde o to, jak vědecky vysvětlit a definovat probíhající události, jde o to neztratit tvář člověka jako tvůrce nového světa. Snaut to definuje zcela pregnantně: Člověk netouží po kontaktu s cizí civilizací. Nehledá v hlubinách Všehomíra jakýsi' kontakt. Všecka ta snaha, to je jen o to rozšířit Zemi do vesmíru. Člověk hledá sebe sama. Člověku je zapotřebí ČIověk".
Snaut je v kontextu celého filmu někde mezi Sartoriusem a Kelvinem. Jakoby na stanici ani nepatřil. Je tam proto aby připravil Kelvina na cestu do domu jeho otce a tak dokonal konverzi Sartoriovu, který se nechce vzdát obrazu „všemocné boží“ podstaty člověka. Je tím, čím je v RUBLJOVOVI chlapec odlévající zvon, v ZRCADLE tajemná žena se šálkem čaje, v NOSTALGII Domenico a v OBĚTI pošťák Oto. Proto se s takovou zvláštní něhou dívá na Harey, proto ji v jídelně líbá ruku jako skutečné ženě, protože ví, že ona je představitelkou světa skutečnějšího, než cokoliv může vytvořit člověk pýchou svého intelektu bez lásky. Z toho i vychází podstata oněch dvou událostí o kterých byla řeč výše. (...)
Redakčně kráceno
Mgr. Vladimír Suchánek

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Film sleduje cestu vědce Krise Kelvina na tajemnou planetu Solaris pokrytou oceánem, který je ve skutečnosti nesmírným živým organismem. Kelvin se má pokusit vyřešit záhady, které objevili předešlí kosmonauti. Výzkumnou stanici však nachází poloopuštěnou a vědci, kteří na ní dosud žili mají podivné vidiny. Kelvin zjistí, že planeta je schopna oživovat představy a osoby, které si lidé zachovali v paměti.
II. Seminář archivního filmu

Autor/Zdroj: /


Ocenění: velká cena kritiky na MFF v Cannes 1971
Film se odehrává v blíže neurčené budoucnosti a líčí příběh kosmonautů, kroužících ve vesmírné stanici kolem záhadné planety Solaris, jež představuje dosud neznámou formu vědomí - je totiž schopna zhmotňovat lidské přání, představy i vzpomínky. Podobenství o hranicích lidského poznání vzniklo podle románu známého polského autora sci-fi Stanislava Lema.
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Méně známá, ale stále působivá filosofická sci-fi Andreje Tarkovského (1932 - 1986) se odehrává v blíže neurčené budoucnosti a líčí příběh kosmonautů, kroužících na vesmírné stanici kolem záhadné planety Solaris, jež představuje dosud neznámou formu vědomí - je totiž schopna zhmotňovat lidská přání, představy i vzpomínky. Kosmonauty tyto přeludy natolik stresují, že se ocitají na pokraji psychického selhání. Ušetřen není ani psycholog, jenž byl vyslán celý podivný případ vyšetřit: setkává se s přízrakem své zemřelé ženy, kterou nesmírně miloval. Tarkovského ovšem nezajímají napínavé vizuální efekty či nenadálé zvraty, chce dospět k podobenství o hranicích lidského poznání.
Film natočený na motivy stejnojmenného románu Stanislawa Lema získal Zvláštní cenu kritiky na MFF v Cannes 1972 a Cenu ekumenické poroty.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Šest let po historické fresce Andrej Rublev (1966) natočil světoznámý ruský režisér Andrej Tarkovskij poněkud překvapivě adaptaci filozofického sci fi románu Stanislawa Lema Solaris (1961). Příběh několika postav se odehrává na kosmické stanici, umístěné na oběžné dráze nad planetou Solaris, jež představuje dosud neznámou formu vědomí. Planeta, mající formu jakéhosi "oceánu' je jediným organickým celkem, schopnými zhmotňovat lidské myšlenky a vzpomínky. Střetnutí lidských bytostí s realitou, příčící se lidskému rozumu, vyvolává nezbytné otázky o smyslu života, o hranicích poznání a konec konců i o sebereflexi každého jedince. Snímek ve své době vyvolal značné polemiky. Dodnes strhuje svou vizuální působivostí a určitou emocionální křehkostí, s níž jsou pojednány "věci kosmické i pozemské ".
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2001/2/44

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled