Společenství

Byl jednou jeden dům v Madridu, plný tak   odpudivých nájemníků, že by z toho jeden,   zrovna ten nejmajetnější, umřel ... a tak do   tří čtvrtin stopáže i divák - pro změnu   nudou, až finální část rozčeřila hnilobu   stojatých vod honby za téměř družstevním   dědictvím jednou provždy uzavřené   společnosti, která rozhodně nemá zájem   přijímat nové členy, zvláště bez   dvacetileté čekací lhůty ... Pokud byli do   posledního statisty nesympatičtí herci vybráni   záměrně, pro reálnější vykreslení   charakterů, vyplatilo se, jen jaksi nezbyl nikdo,   komu by se dal přát zisk hlavní výhry v   závodech o nejúlisnější lest (velmi zábavná   část večírku u kubánského nájemníka) a   bezskrupulóznější odstranění podílníka.   Mně se však, až na několik světlých chvilek,   do nálady ani do vkusu Álex de la Iglesia   netrefil.