Stát mrtvých

"Od Vardara pa do Triglava, od Đerdapa pa do   Jadrana
Kao niska sjajnog Đerdana. Svetlim   suncem obasjana
ponosito sred Balkana.   Jugoslavijó, Jugoslavijóó..."
První   sloka velmi známé jugonostalgické písně,   která se ozve hned na začátku filmu z úst   rozjuchaných lidí slavících svatbu, aby je   následně málem převálcoval obrněný   transportér s vojáky a čerstvým   prohlášením, že Slovinsko právě vyhlásilo   samostatnost. Jaká neuvěřitelná ironie a   paradox. Je konec. Jugoslávie se rozpadá.
Velmi   netradiční ztvárnění tématu válka v   Jugoslávii v 90. letech z pohledu právě   jugonostalgika, slovinského nižšího   důstojníka. Ten se s tím nemůže smířit.   Zhroutila se Jugoslávie, zhroutil se mu svět!!   Ocitne se v boji za zachování federace v   jugoslávské armádě. Něco takového však už   není přípustné, proto ho jeho lidé, Slovinci,   považují za vlastizrádce. On ale přece není   vlastizrádce, jeho vlastí není Slovinsko, jeho   vlastí je přece milovaná Jugoslávie! Série   neštěstí, bídy, živoření, útrap s   charakterově zkaženým potomkem, nemocnou   manželkou doslova přetékají sociálním   problémem – téma typicky Pavlovićovské. Ať   se snaží ztvárnit jakékoliv téma, jeho filmy   jsou vždycky lehce identifikovatelné. Černé   filmy, zobrazující syrovou realitu, strohé, ale   zase velmi upřímné, jejichž hlavní hrdinové   se vždy topí v bídě a špíně na okraji   společnosti ať už z politických či jiných   důvodů. Bez příkras! Tady to máte na   stříbrnném podnose a poperte se s tím, popcorn   nebrat nebo vám zhořkne na jazyku.
Je mnoho   druhů bídy. Jednou z nich je Janez Kranjc,   jehož idea, to, v co věřil a co miloval –   jeho země – se mu rozpadá a hroutí před   očima jako všechno ostatní v jeho životě. Už   zbyla jen država mrtvih (stát mrtvých).