Svatba za bílé noci

Na islandkém ostrůvku Flatey se schyluje ke svatbě vysokoškolského profesora Jóna s jeho o mnoho let mladší bývalou studentkou. Jenže namísto veselí a radostné atmosféry provází přípravy před obřadem komplikace. Nad Jónovou hlavou visí přízrak obchodu s pozemky, za které dluží peníze mimo jiné své nastávající tchyni. Vlivem nevydařeného podniku, jehož cílem bylo zřízení golfového hřiště, nemá v maloměstské komunitě nejlepší pozici. Nepřejícnost okolí živí také věkový rozdíl budoucích manželů a fakt, že se jedná o Jónovu druhou svatbu. Jeho první žena nedávno umřela.

Černohumorný islandský film ukazuje trable okolo nové svatby, ale současně je prokládá flashbacky z Jónova prvního manželství. Kontrast reakcí hrdinových spoluobčanů v obou časových rovinách pomáhá charakterizovat jednotlivé postavy, ale také zakládá půdu pro zlomová rozhodnutí, k nimž má záhy dojít. Snímek byl inspirován postavami Čechovovy hry Ivanov a zaměřením na mužského hrdinu a konflikty polemizuje s rozjařilou atmosférou „svatebních filmů“.

Režisér a scenárista Baltasar Kormákur získal mezinárodní uznání již svým debutem, černou komedií S milenkou mé matky, uvedeným také v českých kinech. Počínaje svým druhým filmem Moře se ustanovil jako jedna ze stálic karlovarského festivalu, kde byly posléze uvedeny všechny jeho nadcházející filmy: koprodukční thriller Výlet do nebe v hlavní roli s Forestem Whitakerem, ponurá detektivka Severní blata a naposledy právě Svatba za bílé noci.

V islandském znění s titulky.

Zdroj: ČT

Jónova první žena tragicky zemřela, nyní se pedagog ve středních letech chystá oženit podruhé – se svou někdejší, o něco mladší studentkou. Hladkému průběhu svatby však zabraňuje množství okolností, jež přinášejí nejednu komickou situaci a napomáhají i charakterizaci hrdinů, kteří se v předsvatebních dnech na osamělém ostrově vyrojili. Nikoli slavnostní ceremonie, ale to, co jí předchází, přináší nutkání k sebereflexi i zlomová rozhodnutí. Komedie s tragickými akcenty inspirovaná postavami Čechovovy hry Ivanov využívá rovněž stereotypy „svatebních filmů“. Událost nahlíží z pohledu mužských hrdinů, pouto mezi nimi pomáhá tmelit i samotný film. Kamarádské popichování i partnerské hašteření probouzí spíše smích než obavy, černé ladění humoru však snímek jasně vymezuje jako neselankovitý a neomylně ho zasazuje do oblasti severských kinematografií.
katalog 44.MFF Karlovy Vary

Ocenění: Edda (islandská výroční cena) 2008: nejlepší film, herec, kamera, herec ve vedlejší roli (Gunnarsson), herečka ve vedlejší roli (Jónsdóttirová), kostýmy (Helga I. Stefánsdóttirová), výprava (Atli Geir Grétarsson, Grétar Reynisson)

Film Svatba za bílé noci je do jisté míry projektován jako klasický milostný trojúhelník. Máme zde muže mezi dvěma ženami. A nic na tom nemění fakt, že ke spojení všech tří vrcholů dojde jen na krátký čas. Daleko podstatnější je, jakým způsobem je nahlížena instituce manželství, a to právě ve světle interpretace Čechovovy předlohy. („Má muž právo opustit ženu, aby zachránil jiný život?")
Baltasara Kormákura bytostně zajímají problémy vyplývající z krize islandských sociálních institucí. V předcházejících filmech se věnoval krizi rodiny, přičemž toto velké téma bylo vždy překryto jiným žánrovým (detektivka, krimi, tragikomedie) a tematickým směrováním. Pouze ve filmu Hafid (Moře, 2002) je rodinný rozkol přímým tématem celého díla, ačkoli samotný snímek je vybudován na learovském půdorysu.
Obdobné charakteristiky vykazuje i film Svatba za bílé noci. Ústřední téma přibližuje krizový moment jedné z veledůležitých společenských institucí (z islandské perspektivy), jedná se o parafrázi kanonického díla světové literatury a film je svým vyzněním směřován spíše k islandskému publiku.
Není tedy divu, že v případě Kormákurova díla nemůžeme mluvit o realistickém přístupu ve smyslu projektování jednotlivých scén a jejich kompozice v celistvé dílo. Nejde mu totiž o zachycení skutečnosti v její syrové materialitě, ale prostřednictvím propracovaného konstruktu podat svědectví o světě, jak jej prožívá, jak o něm smýšlí. Film jako vize, vize skutečnosti neodbytně atakující naše smysly a náš rozum atrakcemi pravděpodobného. Nestačí jen ukázat, je třeba ohromit (třeba i zhnusit).
Potěšitelný posun ve vztahu k předchozí Kormákurově tvorbě představuje vyznění konce filmu, které ani zdaleka nemůžeme nazvat smířlivým. Jako kdyby kapka naděje pro jednou z režisérova čela spadla a on se i pod vlivem předlohy rozhodl směřovat svůj příběh k bezútěšnosti. Přestání nástrah a zkoušek totiž ne vždy znamená konec trápení, většinou jen mezičas před těmi dalšími.

Petr Pláteník, 36.LFŠ 2010