Svatý Václav

"Svatý Václav". Tak se diváci konečně dočkali dlouho očekávaného českého historického velkofilmu se všemi jeho přednostmi, ale i vadami díla, kde režisérská obratnost a technická dovednost měla z dějin znovu vyvolat obrazy, zastřené dávnou minulostí a přetvořené legendou. A tak se tehdy ve filmu "Svatý Václav" před divákovými očima rozvíjí řada obrazů, vybraných režisérem a architekty tak, aby působily především zrakově jak dojmem skutečnosti, tak svým sestavením a sladěním v určité celky , dosti volně spojené osudy knížete Václava, hlavně tak, jak je podávají legendy, méně již zde bylo skutečné historie.

Ve filmu jsou vidět staročeské dřevěné hrady s jejich nádvořími a jizbami, kvasy, hodování, slavnosti i bitvy v zásecích pohraničních hvozdů, krásně ustrojené ženy i ozbrojené hrdiny, pěší i cválající na koních, zázrak v souboji Václava a Radslava a konečně jeho ubití u chrámových dveří. Bylo zřejmé, že při poměrné dějové chudosti a nedramatičnosti námětu, tvůrci počítali hlavně s působivostí zmíněných scén na naše poměry neobvykle mohutných. V tom se autoři u obecenstva nemýlili.

Také výběr herců byl dobrý a dodal je nejen domácí filmový svět, ale i cizí, avšak největší podíl měla velká pražská divadla. Tak představitel svatého Václava Zdeněk Štěpánek, vytvářející legendárního světce - knížete - nikoliv knížete světce! - obestřel ho jakousi mystičností, skoro až andělskou mírností, takže i jeho záchvaty hrdinství dělají spíše dojem mučednického odevzdání než opravdové odhodlanosti, tryskající z nebojácného srdce. V tomto pojetí má co zápasit o divákovy sympatie se smělým a mužným Boleslavem J. W. Speergra, zejména, když obecenstvo vědělo, že přepadení Václava bratrem je legendární výmysl.

Také Drahomíře dala Dagny Servaesová zjevem i pojetím leckterý sympatický rys, a těžko se vžít do pocitu matky, když je ve filmu vidět, jak jí, která přece tak syna Václava miluje, babička Ludmila syna odcizuje. Zdá se, že právě hrou Speergera a Servaesové - ať již z pohledu diváka lze to přičíst k zásluze či vině, byla hodně zatemněna tendence filmu, vyzvednout nade vše Václavovu postavu.

V pohanské době přijal kníže Bořivoj se ženou Ludmilou křest od věrozvěsta Metoděje. Jejich syn Vratislav se seznámil na lovu s temperamentní Drahomírou, kterou zanedlouho představil na hradě jako svou ženu. Po čase se jim narodil syn Václav. Po letech, když se Václav vrátil z Budče, kde byl vychováván, zamilovala se do něho Skeřova dcera Radmila. Po náhlé Vratislavově smrti se Drahomíra ujala vlády a v touze po větší moci vyvolala válku s Radslavem, knížetem Zlíčanů. Začínající válku ukončil Václav tím, že vyzval Radslava na osobní souboj a v souboji vyhrál. Drahomíra se spikla se Skeřem proti Václavovi. Nejdříve odstranili zbožnou Ludmilu. Po její vraždě na Tetíně však Drahomíra musela opustit hrad. Skeř se proto v úkladech spojil s Václavovým bratrem Boleslavem. Po válce s Germány, která skončila nabídkou smíru, pozval Boleslav Václava na své sídlo k vysvěcení nové kaple. Tam za jitra bratra se svými lidmi zavraždil. Drahomíra prosila mrtvého Václava o odpuštění. Také Boleslav padl na kolena a uznal Václavovu velikost.

KOLEKTIV AUTORŮ. Český hraný film I. 1898 – 1930. Praha: Národní filmový archiv, 1995. 285 s. ISBN 80-7004-082-3.

Na historické stavby na strahovském stadionu - největší filmové stavby v Evropě v té době - bylo spotřebováno 120 tisíc metrů juty, 35 vagónů dřeva, 6 tisíc kg hřebíků, 12 tisíc kg barev. Dále bylo zhotoveno 120 kostýmů sólistů, více než 1000 kostýmů pro komparz. Film byl rekonstruován Františkem Balšánem v r. 1971 pod přímým dohledem režiséra J. S. Kolára. První československý velkofilm natočený s přímou podpodou státu a pod dozorem Akademie věd a Ministerstva školství a osvěty u příležitosti 1000. výročí smrti patrona české země. Původní hudbu zkomponovali Oskar Nedbal a Jaroslav Křička. Pracovní záběry jsou ve filmu Jak se u nás kdysi filmovalo (sestavil Bohumil Veselý v roce 1960).

Autor/Zdroj: Národní filmový archiv/noticka

SVATÝ VÁCLAV – Od října minulého roku, kdy operatéři otočili po prvé klikami svých strojů, aby exponovali prvé mety největšího a nejnákladnějšího českého filmu, přinesly Rozpravy Aventina častěji zprávy o postupu práce na této milionové produkci, o níž se živě zajímala celá československá veřejnost. Dnes jen suchá mluva číslic, vypočítávající vagony sádry a dříví, sta metrů juty a kilometry exponovaného filmu přibližuje nezasvěcenému divákovi velkorysé zákulisí mnohaměsíční usilovné práce. Největší film od počátku naší kinematografie byl odevzdán veřejnosti. Epocha českých dějin, z níž je těžen jeho děj, úklady ctižádostivého Boleslava proti měkké vládě Václavově, končící zavražděním mladého knížete, je plna dramatického vzruchu, předurčeného filmovému zpracování. Autoři libreta a scénáře, Dr. Jan S. Kolár a Josef Munclinger dali se až příliš zavésti bohatostí dějových zápletek, přičleňujíce řadu prvků, souvisejících s ústřední osnovou děje jen chronologicky – nikoliv ideově – místo, aby zjednodušovali. Tak se stalo, že film počíná (po krátkém úvodním obraze v dávnověku českých dějin) dobou Bořivojovou, pokračuje sňatkem knížete Vratislava a ukazuje tak život knížete Václava od jeho narození. I vlastní, ústřední osnova dramatu je členěna na řadu dějových pásem, jež sice s ní úzce souvisejí, ale nejsou při tom sevřeny tak pevně, aby tvořily homogenní, jednotně vyznívající celek. Tato technika koncepce manuskriptu chtěla ovšem na mnoha místech vysvětlivky jednoznačnější, než může podati oživlý obraz, což vedlo k velikému množství titulků. Jsou mezi mini bohužel příliš často i takové, jež divákovi oznamují fakt, který v nejbližší vteřině vlastníma očima uvidí – a jejichž vypuštění by proto velice prospělo filmovým kvalitám díla, aniž by sebe méně ohrozilo srozumitelnost. Spor knížecích bratří je promyšlen a detailován pouze ve vztahu k jejich osobám a k nejužšímu kruhu bezprostředních účastníků, aniž by autoři rukopisu ukázali jeho vliv i na osudy lidu a země. Erotický prvek, který je posledním impulsem k Boleslavovu rozhodnutí Václava zavraždit, je v povážlivém rozporu s historickou skutečností. Dr. Kolár vítězí režijně tam, kde může rozváděti širší dějový element v toku, nerušeném jinými. Proto mají silnou působivost scény z hodokvasu boleslavského, který končí Václavovou smrtí. Jsou režisérem i obrazově krásně komponovány. Samy o sobě jsou i jiné dějové elementy vyjadřovány se zřejmou snahou o působivost; ztrácejí ji však tím, že se jimi tříští jednota a přímočarost dějového pásma. Zdeněk Štěpánek neměl v celkem pasivním Václavovi mnoho příležitosti k prudké dramatické akci. Vložil proto těžisko svého hereckého výkonu do citových sfér postavy, pro něž dovedl nalézti jemnou, v prostředcích jednoduchou stupnici výrazovou. J. W. Speerger vytvořil ve svém knížeti Boleslavovi, vykresleném cílevědomě a detailně pevnými rysy jednu z nejlepších postav filmu. Josef Loskot dal intrikánskému Skeřovi dravčí chtivost a bezohlednou krutost. Tato postava je jeho filmovým debutem a překvapuje, jak dokonale dovedl nalézti nepřekreslený, ale působivý filmový výraz. Máňa Ženíšková (Radmila) má nejsilnější místa svého výkonu v druhé půli filmu, když tuší Václavovu tragedii a snaží se ji odvrátiti. Zahraniční hosté, slavná Věra Baranovskaja (kněžna Ludmila) a Dagny Servaes (Drahomíra) jsou dalšími spolehlivými sloupy herecké stavby filmu. I v menších úlohách nalézáme divadelní i filmové herce nejlepších jmen (Václav Vydra, Jaroslav Vojta, Vladimír Majer, Karel Schleichert, Theodor Pištěk, Josef Rovenský, Vladimír Slavínský a mnoho jiných), kteří vytvořili dobře prokreslené postavy. Arch. Bohumil Heš postavil pro film podle návrhů arch. Ludvíka Hradského krásné rekonstrukce staveb z X. století. Technická stránka filmu, jež nebyla položkou právě nejmenší, byla svěřena osvědčeným rukám ing. Jindřicha Brichty. Zhostil se ji stejně úspěšně jako v Demänové. Hlavní kameramani filmu, Karel Kopřiva a Jan Stallich dokázali nejen dokonalou pohotovost technickou, ale i smysl pro výtvarné hodnoty výrazové. Václav Vích a Otto Heller jim byli dobrými spolupracovníky. Zejména krásné jsou noční scény z kvasu na boleslavském hradě. Dobře prosvětlené veliké interiéry jsou dokladem technické zdatnosti ateliéru AB. Komponisté Oskar Nedbal a Jaroslav Křička dobře pochopili úkol zvukového podmalování scén a vytvořili hudbu, jež se přimyká k charakteru scén a podtrhává rytmus filmu. Fotomontážní plakát arch. Josef Hesouna je jedním z mála domácích filmových plakátů, majících kladné hodnoty grafické a při tom působivost reklamní, což nelze říci o plakátu litografickém U. R., který má hodnoty právě protipólové.

SMRŽ, Karel. Svatý Václav. Rozpravy Aventina. Týdeník pro literaturu, umění a kritiku. 1929 – 1930, č. 28, s. 325