Tokio!

Souhlasím s myšlenkou, že   film Tokio! je plný   skrýtých symbolů a   poselství. Není pouze   podívanou pro typ diváků,   kteří přijímají akčně   dramatické zážitky nebo na   straně druhé tomantické   příběhy. Přestavuje jiné   pohledy na život, využívá   pro svá sdělení někdy i   iracionálních prostředků.   Formou se velmi přibližuje   surrealistickým fantazim   Dalliho. V druhém plánu   tohoto filmu se podle mne   zdůrazňuje význam   potlačované složky   lidského vědomí-něžnosti,   sounáležitosti a   potřebnosti lidských   doteků. Tento japonský film   svým způsobem předběhl   dobu a je jasné, že bude   patřit k filmům, které v   plné šíři přijme až   budoucí generace filmových   diváků.

Soubor tří filmových   příběhů jež mají   společné téma odcizení   (??? možná).

Interior design (Vnitřní   design, r. Michel Gondry)-   Povídka začíná jako   příběh dvou mladých lidí,   jež řeší vztahové   problémy a svoji budoucnost.   Teprve až se mladá žena   začne měnit v židli   dostává děj ten správný   spád. Originální nápad k   zamyšlení nad vlastní   užitečností a   prospěšností. V rámci   snímku je i docela zajímavá   filmová produkce a vtipné   rozhovory kolem ní.   7/10

Merde   (Hovno, r. Leos Carax)-Možná   za tím budou někteří   hledat různé jinotaje a   skrytá poselství, pro mě to   však byl vrchol trapnosti,   účelové nechutnosti a ryzí   amatérštiny. Merde je   bestiální psychopatický   fanatický jedinec, který si   uvědomoval co dělá, tudíž   patří, bez jakýchkoliv   ohledů, na šibenici, hotovo,   tečka. Sice nelze snímku   upřít, poměrně zdařilou,   stylizaci do módní   komiksové vlny, a pokus o   upozornění, či kritiku, na   nenávist ke všemu   odlišnému, jak ze strany   Merdeho tak ze strany   tribunálu, ale ani to nemá   žádnou šanci napravit   celkový dojem. Takového   režiséra by dozajista   ocenilo studio Troma 1/10

Shaking Tokyo   (Třesoucí se Tokio, r.   Jun-ho Bong)-Zcela   jednoznačně nejlepší   povídka s překvapivým   závěrem a ještě   originálnějšími nápady   než v povídce první.   Zajímavé, poutavé a nabité   dějem od začátku až do   konce. A na víc, životní   styl hikikomori je přesně   to, co by mně plně   vyhovovalo a doufám, že se   časem k tomu dopracuji. Plně   jsem se sžil s hlavní   postavou, i pro mě je změnit   zaběhnuté rituály   maximálně adrenalinový   zážitek. 9/10

Když už se film jmenoval   Tokio, a zde se také   jednotlivé příběhy   odehrávaly, je škoda, že   jedním z režisérů nebyl   Japonec, mohla to být   zajímavá konfrontace, takhle   je to jako o nás, bez   nás.
Takže, i když   je to zcela mimo, jako celek   6/10.

Film   může posloužit i jako   pomůcka k rozlišení dvou   „filmařských stylů a   škol“. Rozdíly mezi   snímáním kamery, volbou   záběrů, poetikou, celkovou   atmosférou atd. jsou,   zejména mezi první (francouz   Gondry) a třetí (jihokorejec   Jun- ho Bong) povídkou, tak   markantní, že je snadno   rozpozná i takový laik jako   jsem já. Zřejmě je   každému jasné jakému stylu   dávám přednost :-).

Dva francouzští a jeden   korejský režisér nám   přinášejí tři povídky z   japonského Tokia. Dosti   svérázné povídky dalo by   se říci. Každý režisér   má svůj osobitý styl a druh   vyprávění ale popravdě mi   ani jedna povídka nesedla.   Nejedná se o standardní   povídky ale spíše o jakási   těžce pochopitelná   experimentální díla.   Alespoň já je moc nepobral.

Hnus z Tokia...
Tohle bylo co?? Ani né film   pro náročného diváka, ale   nejspíše pro cvoka. Tři   naprosto bizarní povídky. V   první žena rodící   králíka, dívka měnící se   v židli. To jsem ještě   zvládnul. Druhá muž hovno   (ano je to tak)lezoucí z   kanálu a strašící město,   to už jsem nevydržel a   vypnul to. Jinak vydržím   dost, ale co je moc to je moc!   40%:)

Tak nízké hodnocení a   vesměs rozpačité či   negativní komentáře jsem   nečekal. Ale chápu, že je   pro spoustu lidí tenhle film   špatně stravitelný. I mně   chvíli trvalo než jsem   pochopil všechny skryté   odkazy a dal dohromady   mozaiku, která se (alespoň v   mých očích) celá skládá   z tak ohromného množství   symboliky, až z toho jde   hlava kolem. Tři odlišné   povídky jsou naplněny   originálními náměty.   První ukazuje, jak je   důležité, aby člověk měl   nějaké cíle, vize a sny,   poněvadž jen ty můžou   naplnit jeho život. A   zároveň poukazuje na lidi,   kteří spatřují svoji   budoucnost ve zcela jiném   světle. Druhá povídka je   podivínská, nezvykle   odvážná a příjemně   šílená jako její hlavní   hrdina, ale postupně se   rozvíjí a odkrývá   odpověď v podobě   ztělesnění jedné věci.   Které? Zkuste na to přijít   sami. Není to zase až tak   těžké. Indicií je   dostatek. A to samé se dá   říci taky o třetí a   závěrečné povídce. Ta mě   oslovila asi nejvíce. Hlavně   díky precizní atmosféře k   danému tématu. Námět by si   určitě zasloužil   celovečerní formát. Jsem si   jistý, že by z toho schopný   režisér, jakým Bong Joon-ho   bez pochyb je, vydoloval   velice silný a originální   příběh. Ale i v   mini-podobě má své   nepopiratelné kvality.   Nápaditost je tu značně   citelná a jen se potvrzuje,   že láska je hlavní hnací   lidskou silou a dokáže víc,   než si jsou lidi leckdy   schopni připustit. Kromě   toho vyznání citů v podobě   slov ,,Chvěji se," je   vskutku originální a   dokáže zapůsobit   intenzivněji než (nejen)   Hollywoodem omleté ,,Miluji   tě." Alespoň já jsem   ten pocit měl. Když byla ta   dvě slova vyřčena,   prostoupilo mnou zvláštní   mrazení. Ale zpátky k filmu   Tokio! Jako celek se může   zdát nesourodý, ale opak je   pravdou. Společným pojítkem   jsou odevzdanost a snaha, jež   se rozvětvují do třech   různých, pomyslných   stromů. Ale samozřejmě   tohle je jen můj výklad   povídek a filmu. Záleží na   každém divákovi, aby si   vše, co je mu předloženo,   vyložil po svém. Pokud se o   to pokusí a nahlédne pod   povrch, myslím, že   neprohloupí.

Tohle nebyl zrovna můj   šálek kávy.
První   příběh byl zajímavý, ale   ve chvíli kdy se holčina   začala měnit v židli, tak   jsem nevěděla jestli je to   legrace, jestli se jí to zdá   a nebo je to myšleno opravdu   vážně.
Druhý mi   přišel dosti urážlivý,   místy až brutální...   Bohužel mě vůbec   neoslovil.
Ze tří   příběhů byl nejhezčí.   Nedovedu si představit, že   bych několik let nevystrčila   nos z domu.

pro zmenu zajimave...
velice povedene dilko, je   dobre , ze se stale nekdo   snazi o to dokazat, ze super   film nepotrebuje mega rozpocty   a mezinarodne uznavane   superstars. pro mne osobne je   vrcholem konec druheho   dejstvi. GENIALNI.
vsem   kdo nebazi po ultra   vyumelkovane kamere a zvuku   vrele doporucuji.