Trojúhelník smutku

Óvaj óvaj.
Trojúhelník smutku není trojúhelník, ale   nejméně oktagon smutku, nudy a utrpení. Má-li   to být kritika či parodie na nějaké   společenské jevy a sféry, neoslovila mě.   Jediné, v čem mohu autora obdivovat, je to, že   dokázal vybrat tak zoufale nesympatické herce a   natočit s nimi tak dlouhý ubíjející film.   Střídmě rozházené a tlumeně předkládané   pokusy o sociální a politickou kritiku leží   ubezdušené hluboko pod hladinou uspávající   šedi a nezachrání to ani změna kapitána,   rudá agitka, natož snad fekální proryv, a už   vůbec ne konec utnutý doslova v půlce kroku.   Proč film tak váhavě, ba přímo úzkostlivě   našlapuje kolem nadhozených témat a neskočí   do toho po hlavě? Vždyť zvolené téma je   plodné a má potenciál časované pumy ve   sklenářství! Výsledek mi však přišel   umatlaný, plochý a nevalný, o tom konci raději   ani nemluvit.

Myšlenka dobrá, ale...
Myšlenka dobrá, ale zpracování ubohé. Dlouhá   natažená nuda. Druhá polovina filmu lehce   záživnější, než ten začátek. Celkově bych   to dost prostříhal.

Pár dobrých momentů, pár momentů k   zamyšlení, ale v celku je to jedna velká nuda.   Film se snaží být břitkou sondou do světa   bohatých, ale je to sonda až příliš   prvoplánová a v důsledku až příliš tupá. A   zvratky a fekálie fakt na dobrý film jen   nestačí.