Umělec

Ocitáme se na sklonku 20. let minulého století v Hollywoodu, kdy je pohledný idol němého filmu George Valentin na vrcholu kariéry. Na premiéře svého posledního snímku se hvězda setkává s fanynkou Peppy Millerovou, začínající mladou herečkou. Ti dva v sobě najdou zalíbení a Peppy dostane malou taneční roli ve Valentinově novém filmu. Jejich vztah začne nabírat na vážnosti a Valentinův producent se jen těžko vyrovnává s tím, že se zamilovaná hvězda na place vůbec nedokáže soustředit. Zatímco Peppyina kariéra strmě stoupá, Valentin má obavy, že ho nový výstřelek filmového průmyslu – zvuk – nakonec zničí.

Zdroj: HBO Europe
Vysílání: dabing
Premiéra: 14.12.2013 HBO

Film vlastne predostiera akoby to, čo sa skutočne s hviezdami nemého filmu stalo. A to, že príchodom nemého filmu väčšina filmových štúdií hľadala nové tváre. A to je aj prípad hlavného hrdinu Georgea Valentina. V roku 1927 bol obrovskou hviezdou nemého filmu a v roku 1929 pri nástupe zvukových filmov stratil svoje miesto na výslní.

Jeden z nejoceňovanějších titulů roku 2011, The Artist (česky Umělec), zabodoval sice u diváků i u filmové kritiky jako zanícená komediální pocta hollywoodské kinematografii, vznikl však ve francouzsko-belgické koprodukci. Má ovšem zčásti americké herecké obsazení i štáb a byl natočen v anglické verzi v USA. Na globálním charakteru čtvrtého filmu francouzského režiséra Michela Hazanaviciuse (nar. 1967), který se prosadil dvěma divácky úspěšnými špionskými parodiemi, má hlavní podíl skutečnost, že si pohrává s konvencemi klasické němé kinematografie. Příběh, odehrávající se v Hollywoodu v době nástupu zvuku (konkrétně v letech 1927-32), je tak černobílý a používá mezititulky (není však „němý“, protože je ozvučen hudbou a ruchy). – Protagonistou je (fiktivní) hollywoodský herec George Valentin (Jean Dujardin), populární hvězda, která se nedokáže přizpůsobit nástupu zvuku a během krátké doby upadne do nouze a zapomnění. Prudký vzestup ke slávě naopak čeká talentovanou statistku Peppy Millerovou (Bérénice Bejoová, režisérova manželka), která je do George zamilovaná a postará se nakonec o jeho návrat na výsluní. - Michel Hazanavicius se svým týmem studoval hollywoodskou klasiku a vzdává jí poctu desítkami drobných citací a odkazů: hrdina jménem odkazuje k milovníkovi Rudolphu Valentinovi, filmografií a stylem však upomíná na Douglase Fairbankse. Z jeho filmu Zorro mstitel je přímo použito několik záběrů, do nichž je nastřižen Jean Dujardin představující Valentina. Film připomíná snímky z konce němé éry i technicky, mj. použitím obrazového formátu 1,33:1 a nasnímáním rychlostí 22 okének za vteřinu (pohyby v něm působí lehce zrychleně). Neodkazuje jen k němé éře či k prvním zvukovým titulům a prvním hudebním filmům (jako třeba klasický muzikál s obdobným tématem Zpívání v dešti), nýbrž předjímá kinematografickou „budoucnost“ (viz např. odkazy na Wellesova Občana Kanea z roku 1941 či Hitchcockovo Vertigo z roku 1958, z nějž využívá hudbu Bernarda Herrmanna). The Artist se však nevyrovná citovaným dílům a zůstává spíš dokonale odvedenou zábavnou hříčkou, která pocitově těží spíš z francouzské komediální tradice v poetickém stylu Jacquesa Tatiho a Pierra Étaixe než z dobových žánrů (např. melodramat nebo němých grotesek, jimž vzdal v roce 1976 poctu Mel Brooks v Němém filmu). Michel Hazanavicius film nicméně vnímá jako „milostný dopis" svým vzorům, jimiž jsou Alfred Hitchcock, Fritz Lang, John Ford, Ernst Lubitsch a Billy Wilder, tedy vesměs režiséři, kteří úspěšně dokázali zvládnout přechod z němého filmu do zvukové éry. To je v souladu s faktem, že se Hazanavicius žánrově spoléhá na optimistickou komedii, která nezmiňuje ani desítky herců a tvůrců, kteří danou situaci nezvládli, ani neukazuje přechodnou devastaci filmových výrazových prostředků, k níž s příchodem zvuku došlo. (Alespoň závěrečný detail upomíná na skutečnost, že řada hvězd se ukázala pro zvukový film nepoužitelná: když George Valentin na konci promluví, zatěžuje jeho angličtinu těžký přízvuk, který jej jednoznačně diskvalifikuje.) Selektivní je i režisérův pohled na období počátku 30. let, tedy dobu velké hospodářské krize, jež sice hlavního hrdinu těžce zasáhne, ale v souladu se zvoleným žánrem se vše nakonec úspěšně vyřeší s přispěním věrného psíka a milované ženy. – The Artist patří spolu se snímkem Hugo a jeho velký objev k dílům, které hledají analogii k současnosti v historii filmu: dnešní kinematografie totiž opouští klasický celuloid a nahrazuje jej digitálním záznamem, což je přelomová situace, jež svým významem odpovídá změně na přelomu dvacátých a třicátých let.
-ap-, Filmový přehled 2012/4