V paprscích slunce [DCP]

O slzách Zin-Mi
Film má i „českou stopu“, produkčně se   kolem něj motaly známé firmy provocateurů –   Vít Corleone Klusák a Phil Marlowe Remunda. Jde   o dokument, ze Severní Koreje, když se ruskému   režisérovi povedlo dostat od severokorejského   totalitního režimu svolení k jeho natočení.   Samozřejmě ovšem za přísného dohledu. Jde   tak de facto o potěmkinovsky „hraný   dokument“, ve kterém „dohlížitelé“   inscenují jednotlivé scény. Snažili se aby   Manskijův film byl oslavnou agitkou KLDR. Mimo   scénář se mu povedlo natočit jen pár   záběrů z okna hotelu, (na skupinku lidí   tlačících porouchaný trolejbus).   Nejzajímavější jsou ty záběry, kdy si   zřejmě „inscenátoři“ myslí, že se   ještě netočí. Ta absolutní mašinerie adorace   ve stylu „kultu osobnosti“ komunistického   vůdce Kim Ir-sena i jeho syna Kim Čong-ila a   také současného vůdce, (Kim-Ir senova vnuka),   Kim Čong-una, je nám veteránštějším   ročníkům silně povědomá. Ovšem v Česku,   (respektive v Československu), byly všechny ty   prvomájové průvody, výročí osvobození Rudou   armádou a oslavy sjezdů strany, vždy tak trochu   „švejkárna“, kdežto z těch v KLDR běhá   mráz po zádech. Z toho je cítit duch, (ba až   smrtelný dech), opravdové   orweliády.
Nejsilnější moment dokumentu je,   když se filmařům podaří v nestřeženém   okamžiku položit „vzorové“ korejské   holčičce Zin-Mi otázku: „co očekáváš od   svého života?“. Ta nejprve začne chrlit   naučené fráze a pak se zasekne a jakoby jí v   hlavě naskočila skutečná představa její   budoucnosti a vyhrknou jí z očí slzy. Je to   mrazivé, možná trochu moc dlouze nonotónní,   (jako život v KLDR), ale kam se na to hrabe   většina hororů. Jen, co mě dost rušilo, byly   titulky, ve kterých se často vyskytoval souhlas   překládaný, jako „OK“, to se do   prostředí komunistické Koreje tedy opravdu   hodně nehodilo.