Venca [TV inscenace]

Televizní film podle povídky Zdeňka Dufka o vážné krizi v manželství.
Tomáš Hilmar, energický a schopný mladý muž, se těší na první dítě. Zdravotní komplikace, které nastanou u jeho ženy, manželům zabrání a do budoucna pravděpodobně úplně znemožní mít další dítě. Vážnou životní krizi, která ohrožuje i jejich mladé manželství, pomůže náhodně vyřešit starší dělník Venca svým obdivuhodným láskyplným vztahem ke své ženě.
Česká televize

Brněnské dramatické studio na sebe v poslední době už nejednou upozornilo inscenacemi, které – přes některé dílčí nedostatky – znamenají značný přínos pro naši televizní dramaturgii vůbec. I Brněnští hledají svou osobitou televizní mluvu, vlastní umělecké postupy i vlastní námětové okruhy. V poslední z těchto inscenací – televizním filmu VENCA Zdeňka Dufka – se pokusili o svůj vlastní příspěvek v nejpotřebnějším a svým způsobem televizi nejvlastnějším žánru – v současné televizní hře. V Dufkově televizním filmu Venca sledujeme dva jakoby kontrapunktické příběhy: na jedné straně příběh dělníka, kterému říkají kamarádi Venca, dříče a podle mínění ostatních hamouna, který jde jen za penězi a je ochoten se pro ně třeba udřít, a na druhé straně příběh mladého vedoucího, jehož manželské štěstí je hned na počátku zkaleno sdělením lékaře, že jeho žena nebude mít děti. Oba příběhy se po své linii vyvíjejí z počátku zdánlivě odděleně. – Dovídáme se, že Venca zapírá své ženě své vysoké výdělky, nakonec se zjistí, že má ve skrýši uschován celý sklad svetrů a celé okolí ho odsoudí jako šmelináře. Chvilka se synem sousedky, skeptická předpověď přítele architekta zase v mladém vedoucím dává postupně růst pochybnostem, napětí mezi ním a jeho ženou roste a hrozí roztržkou. Příhoda se svetry ho přivede do rodiny Vencovy. Najde tu jeho manželku, ochrnutou na nohy a odkázanou na vozíček, která nachází nový smysl života v pletení svetrů. Svetrů, které ve skutečnosti nikdo nekupuje, ale které Venca pravidelně odnáší z domova, „prodává“ a nosí za ně peníze, které vydělává namáhavou dřinou přesčas. Obětuje své zdraví i čas jen proto, aby svou ženu nepřipravil o víru v život a jeho smysl. Tento Vencův příběh pomáhá vyřešit Tomášovi i jeho vlastní dilema: je třeba žít nikoli jen pro sebe, ale především pro ty druhé, žádné štěstí nelze vykoupit obětováním štěstí druhého.

Bylo by možno říci, že příběh, tak jak jsme jej na obrazovce sledovali, byl až příliš prostý, že šlo místy spíš o vyprávění než o hru, že šlo koneckonců o líčení osudů, které se mohou odehrávat v kterékoliv době, nikoliv zrovna dnes. Inscenace však měla na druhé straně řadu rysů, které nepochybně znamenají v nelehké cestě za současnou hrou další krok vpřed. Hra má věrohodné prostředí, lidsky prosté a přitom velmi dobře odpozorované charaktery především dělnických představitelů, řeší se tu živý, nevyumělkovaný životní problém. Autoru se podařilo vyhnout se falešné představě, podle níž bývá současnost někdy nahrazována jakousi až násilnou výjimečností, která je vlastně spíš zkreslením skutečnosti. Na druhé straně Dufek svou hrou zvonu ukázal, jak je třeba mířit dál a výš, než činí stále prostodušší „rodinné“ seriály, které životní problémy neřeší (ani je vlastně nenastolují) a spokojují se místy až s kondelíkovskou ideou. I herecky přinesla pondělní inscenace několik velmi dobrých výkonů. Platí to především o Josefu Kemrovi a Josefu Šebkovi v rolích ústředních postav hry; zvlášť šťastnou ruku pak měl režisér Jiří Vanýsek i pokud jde o představitele dělnických typů.

[mra] Televize na cestě za současnou hrou. Rudé právo. 1972, roč. 52, č. 211 [7. září], s. 5. [upraveno]