Ves v pohraničí

POZOR SPOILER!!!

Ve vlaku jedou lidé, kterým průvodčí oznámí, že se jede jen do Tachovic a do Severova se musí pěšky. Jsou to asi tři hodiny chůze.

Sem také na voze směřuje Václav Pavlas se svým otcem, manželkou Marií a synem Josefem.
Muž z vlaku potká jiného a jdou spolu až na pilu, kterou má mít onen příchozí ve správě. Je však ubit a ten druhý zaujme jeho místo a stává se tak „pilařem“.

Marie pyskuje, že mají barák s číslem třináct, ale ostatním to nevadí. Ihned se chopí práce a začnou si dům zvelebovat. Děda Pavlas je mrzutý z toho, že zde neslyší vlak. Marie však tvrdí, že houkal. Jsou zde také dva trempíři, ale ti se sem nehodí, protože se jim moc nechce pracovat. Na veřejné schůzi je Václav zvolen jako „předseda“ místní správcovské komise. Sousedi si navzájem vypomáhají při žních. Ne však všichni. Například Havel ne. Přesto mu jdou ostatní vypomoci. Pilař odmítá půjčit koně a Josef na pile nalezne krabičku se zlatem. Pilař nález odevzdat nechce, ale Josef ví, co se sluší a patří. Jenže pak řekne o nálezu mezi sousedy a všichni druhý den místo žní vyrazí do okolních domů hledat poklady. Děda Pavlas zkoumá u kolejí, kde je nějaký přejezd nebo tunel, protože mu nepasuje houkání vlaku. Ani neví, že tím odhalil pašeráky. Ti toho mají dost společného s pilařem. Za ním dorazí četníci se „zatčeným“ Josefem a dochází k velkému konfliktu, u kterého je odhalen další zločinec…

Je dva měsíce po válce, Němci jsou deportováni za hranice a české pohraničí je osiřelé. Do pohraničí míří celé rodiny z vnitrozemí, protože dostali přislíbeno bydlení a nějaký kus pole. Ale nejenom do pohraničí mířili rodiny, které neměli, kde bydlet, ale stahovala se tam i sebranka, která vybrala osamělé usedlosti, a zase šli jinam. Říkalo se jim zlatokopové.

V našem příběhu se nastěhuje do obce Severov, na statek rodina Pavlasova (Jarmila Kurandová, J. O. Martin) se synem Josefem (Rudolf Hrušínský) a s dědečkem (Bohuš Záhorský). Ti všichni přišli s dobrými oumysly, aby obec prosperovala. Objevuje se zde také nový pilař (Jan Pivec), který je však ve skutečnosti nacista, jenž zavraždil původního správce pily.

Dědeček již byl na penzi, má rád holuby a pořádek, proto mu nejde na mysl, proč vlak jednou houká a po druhé nehouká. Blíží se žně a ne každý táhne za jeden provaz. Přijdou i mladí kluci, dostanou domek, ale těm nejde o to, někde pracovat, ale jde jim hlavně o dobrodružství. Když se na ně všichni z vesnice spoléhají, že také vezmou do rukou práci, vezmou kytaru a do zaječích. Pašeráci, kteří ve vlaku pašují cigarety a alkohol, jsou díky dědečkovi odhaleni.

Pavlas je zraněn při vytahování cestovní bryčky, neboť dojde k výbuchu, kde se vzal, tu se vzal granát. A aby nebylo konec všem špatným událostem v rodině Pavlasů přijdou za Josefem četníci a hostinský (Antonín Holzinger) Josefa před celou vesnicí nařkne z vraždy. Celá vesnice míří cestou k pile, kudy si to míří četníci i Josef. Dojde k potyčce mezi pilařem a Josefem, a ten když utrhne pilaři rukáv, hned každý pozná, s kým mají tu čest. Četníci jsou rychlejší a padne pár ran. Nebe se vyčistilo, je po dobré sklizni, dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno...

Ve filmu, který natočil Jiří Krejčík, se sešlo velké množství skvělých herců, kteří dali filmu šmrnc. Patří mezi ně i Dana Medřická, Jaroslav Vojta, Andrej Bagár, Karel Effa nebo Lubomír Lipský. Jedna perlička nakonec. Dědeček (Bohuš Záhorský) je mladší o 16 let než jeho snacha (Jarmila Kurandová) a jeho vnuk (Rudolf Hrušínský) je jenom o 14 let mladší. To už je skvělý výkon....

Rodina pražského zelináře Pavlase byla mezi prvními přistěhovalci, kteří osídlili pohraniční obec Severov. Novým obyvatelům se společně podaří včas a s úspěchem sklidit veškerou úrodu. Německý diverzant, který se vydává za správce pily, je odhalen…

Ves o pohraničí zaujímá v produkci našeho postátněného filmu zvláštní, možno řici průkopnické postaveni. Tímto dílem zmocňují se naši tvůrčí filmoví pracovníci po prvé poválečné, současné reality. Úkol jistě nesnadný, neboť autoři byli bez jakékoliv zkušenosti a látka, po niž sáhli, je tak syrová, tak mnohoobsažná, tak plná dosud nestráveného kvasu přítomnosti, tak nezažitá v nás samých, že nelze dosti věrně a umělecky závažně formulovat onu velezajímavou etapu životního úseku naši lidově demokratické republiky, všeobecně nazývanou pohraničí.