Vražda v Ostrovní ulici

V roce 1933 byl u nás zvukový film stále   ještě víceméně v plenkách a tohle je   vlastně první ryze česká filmová detektivka.   Tvůrci našli oporu ve výborné literární   předloze Emila Vachka a herci se s tím   popasovali různě. Ale stejně musím před   režisérem Innemannem smeknout, protože dokázal   vytvořit opravdu velmi působivou atmosféru,   ačkoliv měl k dispozici hodně omezené   technické prostředky. A vzhledem k tomu, že je   tomuhle filmu už přes 90 let, musím ho hodnotit   opravdu vysoko!!!

Mne by zajímalo, čí byl ten debilní nápad   nechat hrát ty pazvuky po dobu celého filmu. Asi   stokrát jsem to chtěl kvůli nim vypnout. Takže   absolutně neřeším výborného pana Plachtu,   snímku dávám to nejhorší hodnocení. To byl   opravdu pitomý nápad s tou „hudbou“.

Na dnešní dobu dost pomalý, vláčný. Děj   trvá moc dlouho, Jinbdřich Plachta to taky moc   nevylepšuje. Je třeba si na zdlouhavý děj   zvyknout.

Průměrná detektivka ale na to stáří filmu je   to dobrý.J.Plachta v roli detektiva docela seděl   jeho způsob vyšetřování byl dobře   propracovaný i další role byli dobře obsazeny.

Vlastní příběh by šel, ale někteří   přehrávají (Maurin), jiní - to ani nelze   pojmenovat (Friedman), ale dobrým hereckým   výkonem bych to rozhodně nenazval. Ještě že   tím diváka netrápí moc dlouho.

Tak Plachtův detektiv Klubíčko je prototypem   hodného a důkladného vyšetřovatele.   Detektivka působí takovým milým dojmem, jako   detektivní červená knihovna.Tyto první   zvukové filmy mají v sobě takovou zvláštní   atmosféru, Všichni to dělají poprvé,ten film,   a chtějí být dokonalí. Myslím,že v těch   dobách byl film hrou, zábavou pro lidi.

V počátcích se film jevil ještě jako docela   nadějný druh umění - než definitivně sklouzl   do nudy a tisíckrát okoukaných řemeslných   postupů a klišé naší žhavé současnosti.   Mladé filmy ještě tak z třicátých let, jako   je například i Vražda v Ostrovní ulici (z roku   1933), patří nesporně k těmto nadějím.   Žánrově se sice jedná o pokleslou detektivku s   chabou zápletkou a lehce předvídaným   rozuzlením (vraha jsem spolehlivě určil hned,   jakmile se objevil v ději), ale mně se na tomto   filmu líbí právě ona shora zmiňovaná   nadějná neotřelost a nevšednost natáčecích   metod. Za všechny bych chtěl zmínit hlavně   zajímavě řešené podsvícení zdola, jež   vytváří na stěnách interiérů ostré a   dlouhé stíny postav, kamera (steady-camera!) je   stále nonšalantně v pohybu nejen ze strany na   stranu, ale pohybuje se také velice hezky   dopředu a dozadu, dále různé pěkné triky se   zaostřováním, nápadité střihy, a dále velmi   pěkně vytvořené detaily tváří. Herci tehdy   ještě uměli hrát obličejem, deklamovali   dramaticky - řečeno dnešní mluvou:   "přehrávali", což nyní "páni   profesoři" na FAMU považují a vyučují   jako špatné (tím hůř pro herectví i pro   film)... Mně se však líbí právě tento druh   herectví, nemohu si pomoci.

Na dobu vzniku je to docela zdařilé dílko   první náš
film na to téma.A docela   se povedl na dobu vzniku dobře obsazeno.

V době vzniku tohoto detektivního filmu byl   zvukový film ještě v plenkách, a nebo byl   trochu odrostlejším dítětem. Důkazem toho   může být, že takřka celý děj filmu   provází hudba a množství dialogů je menší.   Nicméně se tento detektivní příběh dá   zařadit mezi ty zdařilé. Je však třeba   podotknout, že se na filmu i ději podepsal zub   času,