Vstup zakázán

Tak jsem si myslel, že když opustím historické   filmy páně Vláčilovy, že to bude něco   jiného. Není. Opět ty dlouhé záběry, pomalý   děj, a stagnace. Mladý vojáček ví že jde o   kejhák, ale mazlí se s koulí. Boooože.
A   pokračuje to ještě hůř. I takový umělec   (jak pro koho) musí do svého díla zamotat ten   starý „problém“ toho, že v armádě není   volno, kdy si baba smyslí. Ta prská jako kdyby   za to mohl manžel. Ona neví, že si brala   vojáka, ona za to nemůže. Měl svini chytit za   gágor a prostě ji vyrazit z baráku, aby se šla   živit prací. A pak zas baba ječí, co má   dělat, když už kluk zmizel. Asi hlídat, ho   měla. Tak primitivní a stupidní příběh jsem   od pana Vláčila opravdu nečekal.

Režisér Vláčil už od začátků své tvorby   kladl důraz na poetiku příběhu a to je vidět   i v první kratší povídce tohoto snímku, kde   se moc nemluví, záběry přírody převažují a   hudba je velmi kontrastním doplňkem k   příběhu.
Oproti tomu režisér Vošmik se   více věnoval hlavním hrdinům, rozebíral   jejich pocity a potřeby a využil dětského   hrdinu jako jednu z hlavních postav, která   významně zasáhla do katarze filmu. Ostatně na   dětské hrdiny se zaměřoval v celé své   tvorbě a druhá povídka tohoto filmu nebyla   výjimkou.
Celkově snímek na to, že obsahuje   dvě povídky, není moc dlouhý, budoucího   režiséra Jana Němce jsem v první povídce   nepoznala ani omylem a Jiřině Švorcové to   docela slušelo.

Malé překvapení v dosud neviděném českém   filmu. Dvě povídky, které vypráví klasické   příběhy ze života vojáků u hraniční   stráže. První povídka je lépe zpracovaná,   námět Rudolf Kalčík (Král Šumavy), režisér   Jan Němec v malé roli nešťastného vojáka. Ve   druhém švarná Jiřina Švorcová s fešným   knírkem, který je nejvíce zřetelný v šeru a   v nočních záběrech. Kladem filmu je určitě   to, že není tolik zatížený politickými kecy   a soudružskými vztahy.