Werckmeisterovy harmonie

A tak se to stalo znovu. Po dokonalém Satanském   Tangu Béla Tarr opět ukázal, že i dějově   prostý příběh se dá vyprávět naprosto   strhujícím a kulervoucím způsobem. Jeho pohled   na svět není příliš veselý, ale v každé   melancholii, v každé smutné melodii (Mihály   Víg) se skrývá špetka naděje a něčeho, co   dokáže dojmout (nikoliv však prvoplánově).   Jeho filmy jsou neskutečně silné díky   atmosféře, která Vás nemilosrdně pohltí a   vyflusne na konci titulků. Tarr dokazuje, že i v   moderní, přetechnizované a uspěchané době   může vzniknout dílo, které je mimo všechen   čas a prostor a přitom tak reálné, že se Vám   pomalu zadere pod kůži a zůstane tam. Nesnaží   se Vás šokovat, nepředvádí krkolomné   dějové zvraty nebo ty nejdokonalejší efekty,   ale vyvolává ve Vás pocity a dráždí mysl. A   kvůli tomu přece opravdové umění existuje.