Obsah filmu Zatmění
Mladá, atraktivní Vittoria se rozejde s milencem a vzápětí si začne s mladým a bezohledným burzovním makléřem. Rozvíjející se vztah ani vzájemná sexuální přitažlivost však nemohou překrýt citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost dávat a přijímat lásku.
Film je součástí Antonioniho „tetralogie citů“, do které patří ještě filmy Dobrodružství (1960), Noc (1961) a Červená pustina (1964). Hrdinka v podání Antonioniho dvorní herečky této doby, Monicy Vittiové, pociťuje nedostatek lásky, sama však neví, co vlastně chce a co si má se svou nespokojeností počít. S milencem žijí jen pro daný okamžik, jsou jen jednajícími těly, jejichž nitro je...
Film je součástí Antonioniho „tetralogie citů“, do které patří ještě filmy Dobrodružství (1960), Noc (1961) a Červená pustina (1964). Hrdinka v podání Antonioniho dvorní herečky této doby, Monicy Vittiové, pociťuje nedostatek lásky, sama však neví, co vlastně chce a co si má se svou nespokojeností počít. S milencem žijí jen pro daný okamžik, jsou jen jednajícími těly, jejichž nitro je prázdné. Pocity protagonistů jako by odráželo odcizené město kolem nich: rozestavěná předměstí, průmyslové čtvrti, dravé prostředí burzy.
Antonioni svůj snímek staví pečlivě a pomalu, střídá obrazy, jako by psal báseň. Odhozená cigareta či opuštěná křižovatka tak vyjadřují stejné poselství jako výmluvné tváře ústředního mileneckého páru: zažít jednoznačný cit či dokonce milovat navždy je v dnešním světě těžké, snad až nemožné…
V italském znění s titulky.
Zdroj: ČT < Zobrazit méně
oficiální text distributora, zobrazit všechny obsahy (3)
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 18.3.2006
Monica bloudí a bloudí...
Tak nevím, ale zdá se mi, že Antonioni se počínaje Dobrodružstvím posouvá k čím dál větší abstrakci a rozmělňování jediného tématu od filmu k filmu. Zatmění mi z celé tetralogie vyznívá jako nejslabší článek, kde mě opravdu mile překvapil pouze nečekaný "lyrický" závěr. Monica Vitti je sice krásná, s Alainem Delonem jí to sluší a hezky se směje, ale s každým dalším dílem bloudí více a více od nikud nikam, přičemž v Červené pustině už je tato její (ne)ventilovaná neurotičnost či nevyrovnanost na hranici snesitelnosti. Tam však aspoň režisér invenčně zapracoval s barvou, architekturou či zvukem. Musíte na to mít tu správnou náladu...
