Žít

Hlavní hereckou předností   pana Shimury je rejstřík   tří upřených pohledů   (vyvalený, vyvalenější a   nejvyvalenější - to podle   závažnosti situace, či   momentu překvapení) a   permanentní japonský   předklon, přesto mě jeho   postava pobavila i dojala, a   chvíle, kdy zmizel z   obrazovky, se mně jevily   stejně, jako u valné   většiny japonských filmů -   takové hemživé pimprlové   divadlo.

Hodně dojemný, působivý   příběh, navíc formálně   neobvykle zpracovaný (o   hrdinově "posledním   boji" se dozvídáme až   v retrospektivě po jeho   smrti). A to i přesto, že   pro nás můžou některé   citově vypjaté pasáže   vyznívat přehnaně. Prostě   japonská mentalita je úplně   jiná než naše. Například   nezapomenutelná scéna, v   níž Watanabe uprostřed   prohýřené noci zpívá v   utichajícím baru smutnou   ústřední píseň. Detail   jeho rozechvělé, plačící   tváře může cynickému   Evropanovi ve své hluboké   tragičnosti připadat až   groteskní. A to nemluvím o   opilých úřednících na   smutečním setkání - to je   fascinující pohled. Není to   film pro každého, dokonce i   Kurosawovi ctitelé zvyklí na   jeho samurajské eposy, mohu   být zklamáni. Fajnšmekři   si ale určitě přijdou na   své.