Zlaté dno

Ale že by ste se mi líbili, chlapci, to nemůžu říct. Vypadáte tak nejak schlíple. To se přece stáva, že se člověk dře, lopotí a plahočí a když se dílo pomalu daří, přijde neuspěch a je zle. Na chvíli to s člověkem zatřese, ale jenom na chvíli. Vždyť mu pánbůh přece nechal ruce a hlavu, aby se znovu vzchopil a rval se dál se životem.
A vy, chlapci, ste přece z dobřého kořene a ze zdravého rodu. Tak chlapci hlavu vzhůru a chutě do práce.

Dobrý den! Ruky cel!

Já bejt na vašem místě, tak bych se vykašlal tady na ten krámek a prodal bych ho.
- Koukejte, jestli chcete na nějakej krámek kašlat, tak si kašlete na svůj a ne na můj. Co bych si potom bez toho krámku počal, zahálel ?

1) Jakou račte mít opičku? Smutnou, veselou,zpívavou?

2) A, paní prezidentová! Hluboké koření!

3) Fanka zas má chluchej tejden.

- Milostivá paní, milostivá paní, promiňte, že ruším. Jste dnes po celý den taková, taková zasmušilá.
- Dnes před třemi léty mi zemřel manžel.
- Hlubokou soustrast, milostivá. A byla jste v manželství šťastná?
(Jarmila Valentová odmítavě zavrtí hlavou.)
- A proč tedy truchlíte ?
- Nad ztracenými léty. Zvolna nadchází podzim života a to je konec všemu, i nadějím.
- Ech, ve vašem věku milostivá, řekněme osum a dvaceti letech mluvit o podzimu, je přinejmenším rouhání.
- Nejaká léta byste musel přidat.
- I tak jste v plném léte. Ale řekněme, že by to byl podzim. Nevydává příroda právě na podzim ty nejkrásnější květy, řekněme chryzantémy?

- Že vás to nemrzí, s takou žábou se takhle bavit?
- Tomu vy nehovíte, Neškudlo.
- No jakpak by ne. Já nemám ničeho.
- No ovšem, že ne. S dětma se musí jako s dospělejma.

- Víte, každého zákazníka je nutno dvakrát až třikrát obdarovat.
- Dokonce až třikrát obdarovat?
- Ano. Když vejde, srdečně mu poděkovat na pozdrav, to je první dáreček, po nákupu jej obdarovat ňákou reklamní drobnůstkou, to je druhý dáreček a při odchodu se s ním srdečně rozloučit, to je třetí dáreček, to si zákazníci dobře pamatují.

- Bohužel, opravdu si nemohu dopřát příručího. Až dosud jsem neměla řádné příjmy, jen samé starosti a samé zlobení.
- A právě proto potřebujete pomocníka. Když šéf nemá příručího, vylévá si zlost na zákaznících. A ti už nikdy nepřijdou.

- A kolik byste žádal měsíčně?
- No, milostivá paní, vezměte mě na dva týdně na zkoušku a pak uvidíte, jakou mám pro vás cenu.
- Tak. Výborně. Přijímám vás, pane Putičko.
- Jej. Děkuju vám mnohokrát, milostivá paní. Dovolíte?

- Ale tobě se vede dobře, tatínku, viď? Máš krásný obchod.
- Ano, ano, mám. Lezu nahoru vopatrně a pomaloučku. Vím, že nahoře fouká ostrý vítr. To se člověk ale musí umět pevně držet. Snad to znáš sám.

1) Já pracuju pro školy , tudíž jsem kulturním pracovníkem.

2) Jeden speciální cucák, e saják!

1) Koukejte má řeckořímskej nos.

2) Trošku toho krejčovskýho sádla máte víc/pozn. vycpánek na
obleku/.

3) Nevím, jestli byl listopad nebo úterý.

4) Milostivá paní, oni dejdeme, já odejdeme.

- Co bude k obědu?
- Však to poznáte, až to postavím na stůl.
- Che, che, nebo taky ne. Kdopak se vyzná v těch vašich kuchyňských záhadách?

- Vážení, dovolte, abych vám, abych vám představil mého tatínka.
- Milostivá pani Krištofová.
- Teší mě.
- Teší mě velice, že vás poznám. Pani Krištofová, kde..., co dělá Kolumbus?
- Cha, cha. Zůstal doma.

1) Já a nemocnej! Naposled jsem měl černej kašel, když mně byly čtyři roky. A to ještě nevím, jestli ten doktor nebyl barvoslepej.

2) Tady vám dávám, pane Čmelák, jednu puntíčkovanou gumu, která vám vymaže každou pumu.