Giovanni Boccaccio

Giovanni Boccaccio se narodil 16. července 1313 v Toskánsku. Narodil se jako nemanželský syn. Svou matku nikdy nepoznal, ale otec se mu věnoval, jak jen mohl. Giovanni studoval práva na univerzitě v Neapoli. Díky svému nadání ho otec poslal do Neapole za obchodem. Tím se také dostal do dvora krále Roberta I., díky čemuž Giovanni měl možnost se setkat s mnoha vzdělanci. Ve společnosti má velký úspěch hlavně díky jeho schopnosti vyprávět vtipné příhody. Zde prožívá Giovanni také svou první nešťastnou lásku k hraběnce Marii d'Aquino, která byla nemanželskou dcerou krále. Ta posléze ztvárnila hned několik podob v jeho dílech.

Giovanni Boccaccio se stal také prvním životopiscem Danteho. Dále vykládal jeho Božskou komedii. Giovanni Boccaccio umírá 21. prosince 1375 v Certaldu.

Díla:
Dekameron – cyklus 100 novel (1348 – 1353) - Obsahuje příběhy, které si vypráví v deseti dnech sedm urozených paní a tři muži

Fiesolské nymfy – Ninfale Fiesolano (1344 – 1346) - pastorální epos v oktávách, spojený s bájí o založení Fiesole

Milostná vidina (1342 – 1343) - alegorická skladba o milostném putování za ctnostným životem je poema o 50 zpěvech v tercinách

Román Fianetta – Elegia di madonna Fiammetta (1342) - originální román v próze (zde se objevuje Boccacciova nešťatsná láska, hraběnka Marie d'Aquina jako Fiammetta.

Život Dantův neboli také Dantův životopisec (1358 – 1363)

O příbězích slavných mužů – latinsky (1355 – 1374)

Autor: veverka-zrzka

Boccaccio Giovanni
(1313 - 21.12.1375)

Giovanni Boccaccio , italský renesanční spisovatel a básník, se narodil pravděpodobně v Paříži v roce 1313 a zemřel 21. prosince 1375 ve Florencii. Příslušnost k domu Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d'Aquino, která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice nebo Petrarkova Laura. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie.
Vrcholem jeho tvorby je Dekameron (1348-53), cyklus stovky novel rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Boccaccio chtěl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry "vysoké" literatury, např. v prozaickém románu Filocolo (1336), eposu o 18 zpěvech v Caccia di Diana (Dianin lov), v eposu Filostrato (1338) a Teseida (1340-41). Pravděpodobně po Dekameronu vznikla satirická povídka Koš aneb Bludiště lásky. Setkání s Petrarkou 1350 přivedlo Boccaccia k zájmu o humanismus. Život Dantův je prvním životopisem tohoto největšího italského básníka. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přiměly k zavržení vlastních děl; od úmyslu spálit je ho odvrátil Petrarca, byť sám (v dopise 1373) považoval Dekameron pouze za "mladistvou knihu, napsanou v próze a určenou pro lid". Boccacciova próza je považována za závazný vzor literárního jazyka v Evropě; Dekameron podstatně ovlivnil vývoj evropské novely a dodnes je zdrojem inspirace pro všechna umění.

Autor: Klapka