Věra Valentinovna se narodila 21. února 1942 v městečku Kotlas, nedaleko Archangelska. Pocházela z herecké rodiny, profesi se věnovali oba její rodiče. Otec, Valentin Michajlovič Bykov, zemřel, když byly jeho dcerce necelé čtyři roky a maminka, Irina Alentova, se rozhodla opustit nehostinný sever a vydat se na pouť rozlehlým Sovětským svazem.
Dětství malé Věrky nebylo zrovna jednoduché - do školy začala chodit na Ukrajině, pokračovala v Uzbekistánu a dokončila ji na Altaji. Tam všude hledala její neklidná matka práci a štěstí... A všude je provázela poválečná bída s nouzí, málo jídla, žádné sladkosti, místo hraček jen maminčinou rukou nakreslené a vystříhané panenky. Malá Věrka vyrůstala v divadelním zákulisí, v "kostýmu" ze staré záclony tančila na jevišti, vymýšlela si podivné příběhy svých imaginárních kamarádů a snila o tom, že z ní bude jednou opravdu slavná herečka. Máti však o ničem takovém nechtěla ani slyšet a pro svou dcerku si představovala jiný život - viděla ji jako lékařku. Věrka opravdu se studiem na zdravotní škole začala, ale potají se přitom přihlásila i na zkoušky do divadla, kde pracovala i její matka. Získala sice místo v hereckém ansáblu, ale doma bylo zle a ani přímluvy nevl. otce (rovněž herce) mnoho nepomohly. Nakonec maminka rozhodla - "Jeď do Moskvy a zkus štěstí na škole. Jestli máš talent, přijmou tě, jestli ne, pak nemáš u divadla co hledat!"
A protože maminka a pan režisér mají vžycky pravdu, Věra vyrazila směr Moskva... Talent jí evidentně nechyběl, neboť se bez problémů dostala na Vysokou divadelní školu při Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) a po jejím absolvování našla okamžitě uplatnění v moskevském Divadle A.S. Puškina, kde odehrála mnoho rolí klasického i moderního repertoáru. Už během studia se sblížila se spolužákem Vladimírem Meňšovem, podle mínění učitelů naprosto bezperspektivním a netalentovaným hochem. Přes všechny překážky se za něj provdala a jejich láska přetrvala i brzké odloučení.
Zatímco ona mohla po skončení studia zůstat v Moskvě, Vladimíra čekala umístěnka do dalekého Stavropolu. Po dvou letech se sice do Moskvy vrátil, ale přestože se jim roku 1969 narodila dcera Julie, trvalo to ještě dlouhý čas, než mohli začít bydlet spolu jako rodina. Postupně se však jejich situace zlepšovala a po fantastickém úspěchu filmu Moskva slzám nevěří, který Vladimír režíroval a v němž Věra sehrála hlavní roli dívky Káti už jim v cestě za štěstím nestálo vůbec nic. Se svým mužem se Věra Alentova setkala i v dalších snímcích, mimo jiné např. v jeho komedii Širli-myrly z roku 1995. Spolupracovala ale i s mnoha dalšími režiséry a její role jí vynesly spoustu ocenění - mimo jiné i dvojnásobný titul Národního umělce (1982 a 1992). Roku 2001 byla, spolu se svým manželem, jmenována Komturem (Rytířem) řádu přátelství.
V současnosti žijí manželé sami v malém bytečku v centru Moskvy, dcera Julie je už dospělá a pokračuje v herecké tradici rodu. Stále aktivní Věra je hybnou pákou rodiny, co se péče o byt týče, její muž zase vládne kuchyni. "Je to problém, Voloďa tak skvěle vaří, že mám neustálé problémy s nadváhou" směje se paní Věra. Co se budoucnosti týče, je Věra Alentova fatalistkou - "Co má přijít, to přijde..." krčí rameny, když se jí někdo zeptá na její další herecké i civilní plány.
"Nikdy nic neplánuji dopředu, překvapení jsou přece mnohem hezčí a zajímavější," uzavírá hovor...
Autor: green-tea .
