Karel Černoch

ČERNOCH Karel (1943 - 2007)
27. prosince 2007 mi zemřel kamarád, zpěvák Karel Černoch. Když jsem byl toho dne, kdy se zpráva o jeho odchodu dostala na veřejnost, požádán jedním deníkem, abych zavzpomínal na naši spolupráci, vybavila se mi okamžitě celá řada plánů a písniček, které nás kdysi po dobu několika let úzce spojovaly. Zrovna jsem dotočil předsilvestrovský rozhlasový pořad Padesátník, v němž jsem k povídce Miroslava Horníčka o ušním bubínku připojil písničku Ušní bubeníček:
"Bubeníček v oušku
Dneska celý den
Má nějakou zkoušku
Tluče na buben
Na bubínek ušní
v rytmu rámusí
Jdu ulicí Dušní
Kde se nedusí
Spánky už mě bolí
Kéž by přestal hrát
Bubeníčka holí
Přetáhl bych rád
Bubeníček v oušku
Dneska celý den
Má nějakou zkoušku
Tluče na buben!"

Napsali jsme ji s Karlem v jednom rozverném odpoledni před třiceti lety. Ani ve snu by mě koncem roku 2007 nenapadlo pomyslet na to, že už spolu v životě žádnou písničku nenapíšeme...
Dneska smutně počítám, kolik z těch společných písní se vlastně nakonec dostalo mezi posluchače:Jedny nervy mám, Napůl zlodějem, Víš, je to prosté, Drahá žena, Půl párku jinak, Sedmdesát osm otáček, Dárek-blues, Ušní bubeníček, Restaurace Na růžku a ta, podle níž pojmenoval své album z roku 1980 - Srdce z plíšku.
Největší radost jsme však měli z mnohadílné básně Motýl, který přeletěl oceán. Karel k ní napsal nádhernou hudbu a celou (7 stránek strojopisu) se naučil nazpaměť.
Jednou jsem ho v Šemánovicích vyzkoušel před publikem a on ji po více jak dvaceti letech dokázal zazpívat - od začátku až do konce! Ta báseň, vlastně už šanson, začínal původně slovy "Dnes je mi rovných třicet let..."
Ano, tolik nám bylo, když ji Karel zhudebnil. Jenomže na žádnou chystanou desku se tak dlouhá píseň nedostala. Její délka, blížící se k 10 minutám, odrazovala jak nakladatele, tak i televizní či rozhlasové dramaturgy. Našli se i tací, kteří shledávali ideové závady v textu. Nebo šlo o výmluvy? Nevím...
Kdysi jsem vystupoval na jedné estrádě pro děti v brněnské zoologické zahradě. Účinkoval tam rovněž komik Jiří Wimmer. Zůstávali jsme tehdy v Brně přes noc a u společné večeře jsme zničehožnic začali rozvíjet dialog, při kterém společnost kolem nás řvala smíchy. Začali jsme se totiž mezi sebou dorozumívat nesmyslnou němčinou. Jirka se ptal na to, co dělá můj "brot" (míněn tím bratr, nikoliv chleba), a když jsme volali na vrchního "Herr Ober", předstírali jsme, že nás děsí jeho obří výška. Jirkovi při každé takové ptákovině jiskřila očička a navrhoval, abychom spolu v budoucnu vymysleli nějakou scénku. Řekl jsem mu, že jsem se sice náramně bavil, ale že být hercem není mou ctižádostí. Mrzelo ho to, ale ukázalo se, že se tím netrápil. Jednoho dne se objevil v televizi ve společnosti bezradně vyhlížejícího Karla Černocha. "Karle, styďte se!" káral ho a peskoval. A Karel, aniž by věděl, za co se má stydět, se stydět snažil. Zrodila se komická dvojice, po jaké Jiří Wimmer toužil. A Karel Černoch měl z té náhody až dětinskou radost. Miloval humor, rád se smál, rád bavil lidi.
Naše společná láska byl svět filmu. S filmem měl Karel hodně společného. Málokdo například ví, že celých deset let (od roku 1959) pracoval jako rekvizitář Filmového studia Barrandov. Traduje se, že když ho tam začátkem šedesátých let zaslechl prozpěvovat a brnkat na kytaru Jan Werich, řekl mu tehdy: "Poslyšte, vy byste měl zkusit zpívat lidem na jevišti."
V roce 1968 se Karel Černoch také poprvé objevil před filmovou kamerou - tehdy ještě pouze jako muzikant. Film byl hudební a jmenoval se Bylo čtvrt a bude půl. V roce 1971 se už objevuje v dramatické roli, kterou mu ve filmu Petrolejové lampy svěřil režisér Juraj Herz.
V dalších filmech (např. Skřivánčí ticho či Holčičky na život a na smrt) dostával jen role epizodní, zato větších příležitostí se mu začalo dostávat v televizi, v pohádkách Co takhle svatba, princi? (1985) anebo Ať přiletí čáp, královno! (1987). Nu a pak přišla konečně ta slavná éra zvaná Možná, že přijde kouzelník a s ní spolupráce s Jiřím Wimmerem...
Končím tuto svou vzpomínku upřímným konstatováním: Karel Černoch byl jednou z hvězd mého života!
(leden 2008)

Na podzim 2013 vyšlo v Supraphonu k nedožitým 70. narozeninám Karla Černocha album "Písničky potichu". Sestavila ho Karlova dcera, Tereza Černochová, z málo známých či zcela neznámých nahrávek, zachycujících zpěváka bez rockového nebo bigbandového doprovodu, jen s kytarou či malou partou. Je to vlastně písničkářská deska. Kromě občasné malé kapelky zazní jen hlas, kytara a slova. Na albu se objevila mj. i zhudebněná báseň Motýl, který přeletěl oceán, kterou její skladatel a interpret Karel Černoch zahrál při veřejném vystoupení v Šemanovicích po více jak třech desítkách let od jejího vzniku.
Dostal jsem za úkol napsat do bukletu cédéčka o Karlovi nějakou vzpomínku. Tak jsem napsal a dopadlo to takhle:
Trápil jsem se několik dní nad úkolem napsat do tohoto bukletu pár řádek, ve kterých bych příznivcům Karla Černocha sdělil něco o něm samotném, nebo něco o našem vzájemném vztahu, nebo pouze něco o mém vztahu k němu?
Byl jsem bezradný a smutný. Smutný z toho, že už se nedoví, co jsem k němu v životě cítil. (Ačkoliv - nedoví? Co my víme o životě po životě?) Nakonec jsem se rozhodl pro následující otevřený dopis - lépe se píše člověku přítomnému, byť už třeba jen duchem?
Milý Karlíku,
tak ten náš Motýl konečně přeletěl nejen oceán, ale i nepřízeň svého osudu, a přistál konečně i na gramofonové desce (to zní líp, než "zvukový nosič", viď?) Když jsme ho spolu napsali, bylo nám krátce po třicítce a Tys ho tehdy radostně odnesl do Pantonu s tím, že chceš aby tvořil závěr Tvého tehdy chystaného alba. Vrátil ses otrávený. Prý je ta píseň příliš dlouhá a nehodící se. Uplynula nějaká doba Já zatím s tou maxi-básní vyhrál celostátní literární soutěž GENERACE 75 a Ty sis její první verš upravil z "Dnes je mi rovných třicet let" na "Dnes je mi rovných pětatřicet let". Chtěl jsi Motýla nahrát nikoliv na desku, ale v televizi. Bylo Ti řečeno to, co se ostatně dramaturgii nejlépe hodilo: Píseň je příliš dlouhá. Tou dobou mi onen Motýl vyšel ve sborníku Mladé fronty, který měl název JEN JEDNOU PONEJPRV a podtitul "Almanach nejmladší české poezie". Báseň o motýlovi, který přeletěl oceán, byla zařazena až ke konci knížky, protože jsem byl už tou dobou z těch "nejmladších" autorů jedním z nejstarších. Ale nevzdávali jsme to, viď? Přišel jsi s tím, že by se první verš textu mohl pozměnit na "Dnes je mi rovných čtyřicet" a natočit to v rozhlase. Jenomže v rozhlase našeho Motýla nechtěli, i kdyby sis deset let ubral - prý je píseň moc dlouhá.
Po létech jsi mi opatrně řekl, že zpívat o tom, že ti už bude pomalu "rovných padesát let" a zpívat, že
"jako jindy v šedém svetru
objevovat jdu všední svět
co začíná už cestou k metru"
Ti připadá poněkud nepříhodné. To jsem opravdu musel uznat. A tak se stalo, že jsme se potichu, každý zvlášť, s Motýlem, který přeletěl oceán, nadobro rozloučili.
Domníval jsem se, že jsi ho vymazal z paměti nejen vlivem přibývajících let, ale především vlivem návalu dalších nových a nových písní, které jsi "nabíral" do svého repertoáru od mnoha dalších autorů.
Jednoho dne se ovšem přihodilo něco, co zapříčinilo, že Ti dneska dodatečně kamsi píši tento dopis:
V roce 1997 jsem s Tebou natáčel v Šemanovicích u Kokořína veřejnou rozhlasovou nahrávku pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Vyptával jsem se Tě tehdy na Tvé dětství, na zážitky z různých etap Tvého života, svým suchým humorem jsi byl nesmírně vtipný, publikum se smálo, pak jsi při kytaře zazpíval nějakou písničku a pojednou - aniž bychom byli na něčem takovém domluveni - Tě napadlo zavzpomínat na píseň Motýl, který přeletěl oceán. Přiznám se, že jsem nevěřil tomu, že bys mohl být schopen zazpívat ji celou zpaměti. Ale Ty, až na jeden nepatrný výpadek, jsi ji celou zazpíval!!
Nebudu popisovat pocity, jaké jsem po celé ty dlouhé minuty prožíval. Je jasné, že to byly pocity dojetí. Ale ten aplaus, který následoval, mluvil za vše.
Nevím, zda to byl Pánbůh anebo Náhoda, že Tě tenkrát napadlo zničehožnic "rekonstruovat" to naše dávno zapadlé dvaadvacetileté "dítko", ale nebýt onoho okamžitého nápadu, je jisté, že už by nikdy nespatřilo světlo světa.
Od té doby uplynulo dalších patnáct let a ejhle: Motýl, který přeletěl oceán, zatřepotal opět křídly, aby se odpočatý rozletěl na další, nyní už trvalou pouť.
Nejen za to jsem Ti neskonale vděčný a moc Ti v duchu děkuju!
Mimochodem - máš tam pro mne nahoře nějakou pěknou muziku?
Tvůj Ondřej (podzim 2013)
Ondřej Suchý, http://www.semanovice.cz/znami.

Herec, kytarista, skladatel, tanečník, textař a zpěvák Karel Černoch za svou lásku k hudbě vděčil své mamince. „Přivedla mě ke zpívání prostřednictvím národních písní. Jako Jihočeška jich znala fůru a tak se u nás doma pořád zpívalo. Na národních písničkách jsem se naučil zpívat druhý i třetí hlas,“ vzpomínal Karel Černoch na jedna ze svých prvních setkání s hudbou. Karel Černoch se nakonec vyučil klempířem, krátce studoval na střední výtvarné škole Václava Hollara a počátkem 9o. let podnikal. „Za léta zpívání jsem získal určitý přehled o zprostředkování umělců a tak jsem se rozhodl založit vlastní uměleckou agenturu Charlie,“ obhajoval podnikatelské začátky Černoch. Kromě soukromého podnikání ale Karel Černoch pracoval také jako pedagog, tři roky byl profesorem na Konzervatoři Jaroslava Ježka a půldruhého roku na státní konzervatoři. Černoch jehož obě děti: dcera Tereza i syn Marek se také věnují zpěvu, měl rád orientální umění, asijskou i africkou kulturu a žlutou barvu. Černoch byl také výtvarníkem. Obdivoval koláže a když měl volno sbíral různé klacky, které všelijak vázal k sobě. Kromě toho vyřezával masky ze dřeva, šperky z kůže, sbíral starožitné a staré věci, z nichž vytvářel plastiky. Rád vařil a v čase dovolené se věnoval svému oblíbenému koníčku, potápění. R. 2oo4 utrpěl Černoch vážná poranění při automobilové nehodě na dálnici D1 v katastru obce Popůvky, když se vracel společně s kolegou Patrikem Stoklasou z koncertu v Olomouci. Automobil, kterým cestovali zezadu narazil do návěsu nákladního vozu jedoucího ve zpomalovacím pruhu, načež Černoch nárazem vyletěl z auta a kutálel se několik desítek metrů po kraji dálnice. Zatímco on utrpěl otřes mozku, zlomeninu nohy a mnohočetné pohmožděniny po celém těle, mladý P. Stoklasa následkům autonehody pár dnů poté podlehl. K pozůstatkům těžké havárie se u Černocha v posledních dvou letech připojila rakovina tlustého střeva. Černoch krátce před smrtí mluvil o tom, že ze svého života odpočítává poslední hodiny, chtěl se ale dožít kýžených a oblíbených vánočních svátků. Své poslední vánoce si opravdu ujít nenechal, zemřel hned po nich. Karel Černoch těžké nemoci ve věku 64 let nakonec podlehl.
Divadlo: Karel Černoch se na jevištích usadil již v 7o. letech, kdy v divadle Ateliér vystupoval v programech Evy Olmerové, později s Petrou Janů a skupinou Akvarel. V tomtéž divadle měl i vlastní koncertní programy s Josefem Dvořákem, Jaromírem Hanzlíkem nebo s Jiřím Krampolem. Od konce 8o. let se Černoch začal uplatňovat více jako muzikálový herec a zpěvák. První velkou příležitost, roli Jeana Valjeana, dostal v Schönbergově muzikálu Bídníci, který se hrál na jevišti pražského Divadla Na Vinohradech v režii Petra Novotného. Konkursem prošel Černoch úspěšně a navíc splňoval obě základní podmínky pro titulní roli. Po pěvecké stránce byl Černoch tím hledaným tenorem se silnými hloubkami a citem pro rock a pop; a vyhovoval i po stránce fyziognomické, protože Valjeana musí mít mohutnou postavu s přirozenou důstojností. Po úspěchu režisér Petr Novotný Černocha posléze obsadil i do role profesora Fabera v původním českém muzikálu Jiřího Bareše 451° Fahrenheita, který se uváděl na jevišti pražského Hudebního divadla Karlín. Uplatnění našel Černoch také v autorských muzikálech Karla Svobody Dracula a Monte Cristo. Za zmínku stojí i nastudování náročného Rekviem Ladislava Simona s Lucií Bílou. Mimo svého komplexního uměleckého talentu uplatnil Černoch i um komediální, když ve dvojici s Jiřím Wimmerem vystupoval na mnoha českých a slovenských jevištích se společným programem Pane Wimmer, kde máte černocha? a pozdější Černý muž pod bičem otrokáře. „Volili jsme model profesor – žák, jeden chytrý a druhý blbý, jeden učí a druhý je poučován, což nám umožňovalo také určitou míru improvizace,“ objasňoval Černoch důvody spojení s komikem a hercem Jiřím Wimmerem, s nímž se dal dohromady při natáčení televizního ´kouzelníka´.
Film: Nejprve pracoval Karel Černoch u Filmového studia Barrandov a to celé jedno desetiletí jako rekvizitář a později jako asistent vedoucího výpravy. Proto lze jeho jméno najít v titulcích u muzikálu Dáma na kolejích nebo filmu Jak se krade milion; a i když bude v dějinách československé kultury určitě zapsán více jako zpěvák, nelze zapomenout na jeho časté účinkování před kamerou televizní i filmovou. Role, které ve filmech dostával sice nepatřily k hlavním, přesto v mnoha případech se jednalo o stěžejní postavy, bez nichž by se děj konkrétního příběhu nemohl dále vyvíjet. První větší hereckou příležitost získal v Čechově hudebním snímku Bylo čtvrt a bude půl, velkou dramatickou roli Černochovi nabídnul Juraj Herz pro svém filmovém zpracování Petrolejových lamp, v nichž si s chutí zahrál obchodníka a šprýmaře Synáčka. Poslední filmovou příležitost získal Karel Černoch v psychothrilleru Jaroslava Brabce Holčičky na život a na smrt. Pro několik filmů nazpíval Karel Černoch ústřední melodie nebo písničky k zahajovacím či závěrečným titulkům, z nichž se mnohé staly hitem; např. Slunce, seno, jahody nebo Evropo, Evropo k filmovým komediím Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody a Slunce, seno, erotika; duet s Ivetou Bartošovou V tom doprovodil animované titulky k třetímu dílu volné komediální pentalogie o básnících Dušana Kleina uváděné pod názvem Jak básníkům chutná život nebo píseň Sen kovbojů ke Zdivočelé zemi režiséra Hynka Bočana.
Televize: Z televizních rolí Karla Černocha zůstane nezapomenutelným jako Matěj, pobočník prince Davida v dvoudílném muzikálu Jiřího Adamce Co takhle svatba, princi? a Ať přiletí čáp, královno! Karel Černoch měl však ale také svůj vlastní pořad Písničky potichu, do kterého si zval přátele a různé hosty: Mimo tohoto programu se Černoch stal moderátorem magazínu s lidmi o zvířatech a se zvířaty o lidech Čichám, čichám, člověčinu, který uváděl se svým bílým westhiglandským teriérem Benžím. K. Černoch pravidelně vystupoval také v dalších televizních pořadech jakými byly Carusošou; Dámská jízda; Diskotéka pro starší a pokročilé; Do-re-mi; Jedeme dál; Kufr; Maxirisk; Možná přijde i kouzelník; Písničky známé a nejznámější nebo v rozličných Snídaních s Novou, revuálních či silvestrovských programech.
Skladatelská činnost: Karel Černoch nebyl jenom zpěvákem. U jeho jména lze najít také množství písní, ke kterým složil hudbu nebo napsal text. Ve většině případů své autorské písničky Černoch i sám nazpíval. K těm hudebně nejvýznamnějším patří Stůj občane!, Večerníček nebo Zrcadlo a Píseň o mé zemi, ke které napsal text.
Zpěv: Karel Černoch zpíval od svých 8-mi let v dětském pěveckém sboru a s touto průpravou začal v době základní vojenské služby zpívat v souboru Voj. Sólovou pěveckou dráhu zahájil Černoch jako zpěvák v různých rockových skupinách. Zpíval ve formacích County beat Jiřího Brabce, Donald, Juventus, Karkulka nebo ve skupině Komety. Od 7o. let se ale Černoch jako mimořádně techniky vybavený zpěvák s mnohovrstevnatým barevným zpěvem zařadil mezi naše přední interprety, díky čemuž republiku reprezentoval na mnoha různých mezinárodních pěveckých soutěžích a festivalech. Černoch měl široký tříoktávový rozsah a široce otevřený repertoár od rocku, přes swing a jazz po střední proud. Písničky a melodie dokázal Černoch zpívat za doprovodu různorodých orchestrů či hudebních skupin všech žánrů, což z něj učinilo oblíbeného zpěváka u mnoha věkových generací. Černoch měl v 8o. a 9o. letech svou vlastní doprovodnou skupinu Bonton. K sólovým nejznámějším a nesmrtelným hitům dodnes patří Ona se brání, Otče náš, Popelky, Večerníček nebo Zrcadlo. Kromě sólových písní proslul K. Černoch také jako interpret v duetech či při vícehlasém zpěvu. S operním pěvcem Petrem Dvorským nazpíval Černoch megahit Láska prý; několik úspěšných písní s Helenou Vondráčkovou, např. Když je u konce den nebo Všichni zvítězí; s mladým Filipem Brabcem kultovní Víc než přítel; vícekrát zpíval s Marií Rottrovou: Pár slov, pár kroků, pár gest; písničku Všímej si s Věrou Špinarovou nebo s Dagmar Patrasovou a sborem Sedmihlásek oblíbenou píseň O vánocích. Poslední nazpívanou písničkou Karla Černocha je duet Zimní pohádka, který natočil společně s Jitkou Zelenkovou pro její sólové album.
Tituly a ocenění: Karel Černoch za Docela obyčejnou píseň získal v r. 1968 stříbrnou Bratislavskou lyru pro autora a za její interpretaci ještě Cenu kritiky. O rok později festival Bratislavská lyra už vyhrál. V r. 1975 získal K. Černoch za píseň Krakonoš bronzovou Děčínskou kotvu, r. 198o za song Oheň jsi, tak hřej stříbrnou Děčínskou kotvu a na tomtéž festivalu v letech 1977 a 1979 Cenu za interpretaci. Na jaře r. 2oo7 byl Černoch oceněn společností Supraphon za dlouholetou spolupráci a v r. 2oo8 byl Karel Černoch u příležitosti vyhlášení cen Akademie populární hudby Anděl uveden In Memoriam do Síně slávy.
Spisovatelská tvorba: Karel Černoch své životní osudy, uměleckou kariéru, osobní názory a postoje shrnul v knižní publikaci Já bejval divnej kluk.
Audiografie (výběr): 1968 – Páteční; Píseň pro Rudolfa III.; 197o – Je to jasný; 1973 – Popelky; 1975 – Letiště; 198o – Srdce z plíšku; 1992 – Bídníci; 1994 - 451° Fahrenheita; 1995 – (…dej nám pámbu kýbl bublin); 1996 – Dneska je party I; Vánoce s Helenou 2; 1997 – Zdivočelá země; 1998 – Evita; 2oo1 – Plaváček; 2ooo – Pop Galerie; 2oo3 – Pupendo; 46 nej; 2oo5 – Pohodové české vánoce a P.F. 2oo6; 2oo6 – Pohodové české písničky 6; Pohodové české vánoce a P.F. 2oo7; 2oo7 – Láska prý; 2oo8 – Hity 1968; Hity 1969; Sv. Valentin; 1968; …
Divadlografie koncertní (výběr): 1974 – Snídaně v trávě; 1975 – Hádej, kdo přijde na večeři; 1976 – Cyrano; Jděte domů, babi, tady umřel chlap; Ono se, o nose; 1981 – Třetí setkání blízkých druhů; 1992 – Rekviem; 1994 – Pane Wimmer, kde máte černocha?; 1995 – Černý muž pod bičem otrokáře; 1996 – Vánoce s Helenou; 2oo4 – Hvězdný koncert; …
Divadlografie muzikálová (výběr): 1992 – Bídníci (Jean Valjean); 1994 – 451° Fahrenheita (profesor Faber); 1998 – Evita (Augustin Magaldi); 1999 – Dracula (kněz); 2oo3 – Monte Cristo (abbe Faria); …

Autor: řepešínský