František Filipovský

Východočeská Přelouč již řadu let pořádáním dnes již prestižní soutěže Ceny Františka Filipovského vzdává hold svému rodákovi, který pozvedl filmový dabing do sféry mistrovského hlasového herectví. Otec Františka Filipovského, taktéž František (1845-1919), byl uznávaným flétnistou, prosadil se také jako kapelník a působil mimo jiné v Prozatímním divadle, matka provozovala obchod s textilním zbožím v Přelouči. František Filipovský především díky otci již jako dítě zpíval a hrál na několik nástrojů, studoval na gymnáziích v Pardubicích a Hradci Králové, po maturitě prošel ještě obchodní akademií v Chrudimi, ale již jako student zároveň hrál divadlo. V letech 1929-1933 studoval dálkově dějiny umění a estetiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, mezitím vystřídal i několik úřednických zaměstnání.

Již v roce 1928 účinkoval František Filipovský ve Voice Bandu E. F. Buriana, následně získal další herecké zkušenosti v Intimním divadle a ve smíchovské Aréně, kde si poprvé vyzkoušel i divadelní režii, k níž se pak vrátil v době války. Sám František Filipovský v pozdějších vzpomínkách kladl důraz na své angažmá v Osvobozeném divadle (1931-1938), které formovalo jeho herecký projev a nasměrovalo jej k postavám komediálního charakteru (Osel a stín, Caesa, Balada z hadrů, Těžká Barbora).

Počátkem třicátých let vstoupil František Filipovský i na filmové plátno a debutoval nevelkou úlohou studenta v kvalitním Vančurově dramatu PŘED MATURITOU (1932). Z jeho angažmá v Osvobozeném divadle vyplynula logická účast na filmech dvojice Voskovec-Werich (HEJ RUP, 1934; SVĚT PATŘÍ NÁM, 1937), jeho hereckého projevu začali filmaři více využívat ve druhé polovině 30. let, za zmínku stojí jeho postava advokáta ve filmu HORDUBALOVÉ (1937). Nesmazatelně se do paměti diváků ale zapsal především postavami „přerostlých“ agilních studentů Krhounka a Mazánka v dodnes oblíbených komediích ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA (1938) a CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939). Jenom v šestileté éře protektorátu hrál František Filipovský v bezmála padesáti filmech, vesměs se ale musel spokojit jen s vedlejšími rolemi, které většinou měly společnou úlisnou povahu, případně pokřivený charakter. Objevil se v řadě dodnes legendárních titulů různých žánrů, sám Filipovský ale k podružnému významu odehraných rolí přistupoval s nadhledem. Zmínku si ale zaslouží postava čepičkáře Stýbla ve filmu MĚSTEČKO NA DLANI (1942).

Po uzavření Osvobozeného divadla v roce 1938 převzal jeho prostory Jára Kohout a zřídil zde Divadlo U Nováků, kam se mu podařilo angažovat i část souboru z Osvobozeného divadla. František Filipovský nebyl sice ztotožněn s repertoárovým zaměřením Kohoutova divadla, ale po několika letech se mohl vrátit k práci režiséra a jeho práce se setkaly s příznivým ohlasem. Po krátkém angažmá v Moderním divadle (1940-1941, tady hrál a režíroval například F. L. Věka) našel Filipovský trvalejší zázemí v holešovické Uranii (1941-1945), která se v té době vyprofilovala v přední scénou mimo centrum Prahy. Také tady se Filipovský příležitostně věnoval divadelní režii (Slečna Maria, Růžové dopisy).

V roce 1945 byl František Filipovský angažován do Národního divadla a tady setrval až do vysokého věku (aktivního herectví se vzdal až krátce před smrtí v roce 1992). V průběhu několika desetiletí odehrál Filipovský na scéně Národního divadla stovky představení, vesměs se ale opět musel spokojit s vedlejšími, často i značně podružnými rolemi. Výraznější výkony předvedl v klasickém repertoáru (Lucerna, Maryša, Fidlovačka, Hamlet, Les, Cyrano z Bergeracu). Životní příležitostí pro něj byla postava Harpagona v Moliérově Lakomci; tuto roli ale převzal až několik let po premiéře kvůli onemocnění Stanislava Neumanna (1952).

Značně vytížení provázelo Františka Filipovského nadále i před filmovou kamerou. I po roce 1945 točil několikrát ročně, z jeho vedlejších rolí stojí za zmínku komedie z doby okupace NIKDO NIC NEVÍ (1947), kde vytvořil ústřední dvojici s Jaroslavem Marvanem. Dále si jej diváci mohou připomenout jako astrologa v historické veselohře CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), hrál také v obou dílech filmového zpracování Haškova slavného románu (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK, 1956; POSLUŠNĚ HLÁSÍM, 1957).

Ve své herecké kariéře před kamerou přešel František Filipovský poměrně brzy k postavám tatíků a dědečků, s dobrosrdečnou nebo naopak cholerickou náturou, tuto podobu nejlépe dokumentují jeho kreace v dodnes oblíbených komediích 60. a 70. let (PANE, VY JSTE VDOVA, 1970; SLAMĚNÝ KLOBOUK, 1971; ŠEST MĚDVĚDŮ S CIBULKOU, 1972; JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA, 1974; COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT, 1977). Od počátku existence Československé televize spolupracoval František Filipovský i s televizními tvůrci, v paměti diváků zůstává především jako detektiv Mrázek v seriálu HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968), jako k nepoznání namaskovaný Blekota ale zaujal i v legendární ARABELE (1980).

Významnou součástí tvorby Františka Filipovského byla práce s hlasem. Řekne-li se český dabing, všem na mysli vyvstane v první řadě Filipovský se svým nezapomenutelným hlasem, jímž dlouhá léta z pláten kin i televizních obrazovek k českým divákům promlouval legendární francouzský komik Louis de Funés. Na místě je připomenout, že úplně prvním českým dabérem Louise de Funése byl Bohumil Bezouška a František Filipovský se k dabingu dostal náhodou u filmu VÝHODNÁ KOUPĚ, od té doby ale daboval všechny Funésovy filmy, počínaje četnickou sérií přes příběhy o Fantomasovi, daboval ale také lékárníka Savaryho ve dvou dílech legendární Angeliky, diváci si jistě vzpomenou i na jeho Sama Hawkinse ve filmu OLD SHATTERHAND nebo na Babu Jagu v MRAZÍKOVI. Sám Louis de Funés při své návštěvě Prahy se k dabingu Františka Filipovského vyslovil s nadšením. Filipovského práce s hlasem našla uplatnění i jinde, mimořádného ohlasu se dočkala jeho čtená verze Poláčkova románu Bylo nás pět v Československém rozhlasu (1953). V televizi namluvil například večerníček POJĎTE PANE, BUDEME SI HRÁT (1967).

V pracovním úvazku v Národním divadle zůstal František Filipovský až do roku 1992, naposledy ale aktivně hrál ve Fidlovačce (premiéra v roce 1986). Do širokého povědomí diváků se zapsal nostalgicky posmutnělou postavou pana Valeriána v komediích JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE (1984) a JAK SVĚT PŘICHÁZÍ O BÁSNÍKY (1987).

Od roku 1968 byl František Filipovský čestným členem Národního divadla, obdržel také tituly Zasloužilého (1958) a Národního umělce (1984). Své vzpomínky zpřístupnil v memoárových knihách Šest dýmek Františka Filipovského (1981) a Kamarád dobré nálady (1994), zatím naposledy jeho portrét zpracoval Jiří Tvrzník v knize Komik se vrací (2007). Profil Filipovského zpracovalo i několik dokumentárních filmů. Manželkou Františka Filipovského byla od roku 1937 Hilda, rozená Kvičinská, s níž měl tři děti. Umělecké geny podědila především dcera Pavlína Filipovská (*1941), která na přelomu 50. a 60. let sklízela úspěchy jako zpěvačka.

Autor: argenson

Pod vlivem otce hud.skladatele, dirigenta a regenschoriho hrál od dětství na několik nástrojů a zpíval ve sboru. S divadlem začínal jako ochotník a jako student hrál u kočovných společností. V Praze začínal operetou ve smíchovské Aréně, v letech 1931-8 členem Osvobozeného divadla, ND (1945-92). Od 30.let populární filmový komik (role studentů). V 50. a 6O. vystupoval na estrádách, v rozhlase a TV. Proslulý herec dabingu (zejména role Luise de Funese). Otec zpěvačky Pavlíny F. Pocházel z¦hudebnické rodiny a divadlo hrál již jako student gymnázia. Původně měl být úředníkem, ale zájem o herectví zcela zvítězil, když dostal v¦roce 1931 nabídku z Osvobozeného divadla, kde hrál až do jeho uzavření. Po kratších angažmá v¦různých pražských souborech v¦letech protektorátu se stal na řadu sezón členem Národního divadla. Jako na jevišti byl i ve filmu představitelem menších charakterních i komediálních rolí. Jejich seznam je tak úctyhodný, že se v¦úplnosti dají jen těžko vyjmenovat. Na počátku třicátých let to byli hlavně studenti, číšníci, novináři a tajemníci. V¦pozdější letech přibyli i detektivové a vyšetřovatelé.Dávno před svým skutečným stářím se proměňoval do podob tatíků a dobráckých i nesympatických staříků. Poslední z¦řady těchto typů byl svérázný pan Valerián "z¦Kleinových komedií o ""básnících"". I po letech se jeví jeho působení v¦dabingovém studiu natolik příkladně, že výroční cena dabingových herců byla nazvána jeho jménem.