Annie Girardot

Annie Girardot byla ukázkovým příkladem toho, že filmová hvězda nemusí být ani krásná, ani mladá. Ačkoli v mládí disponovala jistým půvabem, fyzické přednosti nikdy nepatřily k atributům jejího hereckého projevu (přesto se před kamerou objevila i zcela obnažená). K úspěchu a slávě se propracovávala poměrně dlouho, aby od konce 60. do počátku 80. let plnila kina po celé Evropě svými různorodými rolemi. Žádné jiné francouzské herečce se nepodařilo, aby více než deset let hrála výhradně hlavní role a Annie Girardot se až po čtyřicítce stala skutečnou superstar francouzské kinematografie. Její kariéru lemuje pochopitelně i řada filmových cen, které na konci života doplnila i o vysoká státní vyznamenání.

Narodila se v Paříži, otce ztratila ve čtyřech letech a s matkou – zdravotní sestrou – strávila dobu války na venkově v Normandii. Od dětství obdivovala divadlo, ale po matčině vzoru se napřed stala zdravotní sestrou. Po studiu ošetřovatelství v Caen byla porodní asistentkou, zároveň ale navštěvovala kurzy herectví a v letech 1949-1954 studovala na Národní konzervatoři dramatického umění. Pod pseudonymem Annie-Girard vystupovala v té době také v kabaretech a uplatnila se i jako tanečnice. Po dokončení konzervatoře nastoupila do angažmá v nejslavnějším francouzském divadle Comédie-Française (1954-1957). Vystupovala v dílech francouzských klasiků (Bídníci, Hry lásky a náhody, Tartuffe, Zdravý nemocný), především ale zaujala v Cocteauově hře Psací stroj a sám autor ji označil za největší talent poválečného divadla.

První epizodní vstupy před kameru absolvovala Annie Girardot ještě jako studentka, více na sebe upozornila až v komedii TŘINÁCT U STOLU (Treize a table, 1955). Během dalších několika let hrála v dobrých i horších filmech, i ty kvalitnější jsou ale dnes spíše zapomenuté vzhledem k její bohaté filmografii následujících dekád. Připomeňme alespoň nevšední drama MUŽ SE ZLATÝMI KLÍČI (L´homme aux clefs d'or, 1956), které jí vyneslo ocenění udělované mladým nadějným herečkám (Prix Suzanne Bianchetti). Dvakrát se v této době před kamerou setkala také s Jeanem Gabinem.

Početné filmové závazky donutily Annie Girardot opustit Comédie-Française (1957), tvůrci nové vlny jí ale vzápětí začali vyčítat, že propůjčuje svůj talent průměrným filmům režisérů starší generace, François Truffaut ji dokonce osobním dopisem vyzval, aby se od komerční produkce distancovala. Tehdy ale zároveň Annie Girardot skutečně zazářila a celoevropskou pozornost jí přinesla velká role ve Viscontiho italském filmu ROCCO A JEHO BRATŘI (Rocco e i suoi fratelli, 1960), za kterou byla oceněna v Barceloně a byla nominována na cenu BAFTA. Svou práci pak začala dělit mezi Francii a Itálii, kde získala další výrazné příležitosti, například v Monicelliho filmu STALO SE V TURÍNĚ (I compagni, 1963), který byl nominován na Oscara. V obou jmenovaných filmech hrála s italským hercem Renatem Salvatorim (1934-1988), který se v roce 1962 stal jejím manželem. Jejich dcera Giulia Salvatori (*1962) se později prosadila také jako herečka.

Další mezinárodní úspěch v podobě Volpiho poháru pro nejlepší herečku na festivalu v Benátkách pro ni byl film TŘI POKOJE NA MANHATTANU (Trois chambres a Manhattan, 1965). Z práce ve Francii se sluší připomenout melodramatický příběh ŽÍT A UŽÍT (Vivre pour vivre, 1968), za nějž byla oceněna jako nejlepší herečka na festivalu v Mar del Plata. Značné vytížení filmováním ji donutilo v šedesátých letech prakticky rezignovat na divadelní kariéru, příležitostně se ale na jevišti objevovala. Například v Théâtre du Gymnase hrála v roce 1965 v Millerově hře Po pádu v režii Luchina Viscontiho.

Sedmdesátá léta byla hereččiným hvězdným obdobím. S přehledem střídala dramatický žánr s komediemi, excelovala v postavách psychicky silných a energických žen, které se tu s trpkým humorem, jinde se zbraní v ruce musejí vyrovnávat s nástrahami života. Pozoruhodné příležitosti jí poskytl například režisér André Cayatte; u nás je méně známý jeho příběh nerovné lásky mezi studentem a středoškolskou profesorkou UMŘÍT NA LÁSKU (Mourir d'aimer, 1971), který však s bezmála šesti milióny diváků jen ve francouzských kinech patřil k hereččiným největším úspěchům. Zdaleka ne tak úspěšné, ale dobře známé i u nás jsou jejich další společné filmy jako PROŽÍT SI SVÉ PEKLO (A chacun son enfer, 1976) nebo LÁSKA S OTAZNÍKEM (L´amour en question, 1977). Za film NEJCENNĚJŠÍ CO MÁM (Docteur Françoise Gailland, 1976) režiséra J. L. Bertucelliho získala svého prvního Cézara. Na dvou filmech spolupracovala s hercem Bernardem Fressonem (1931-2002), který byl v sedmdesátých letech jejím životním partnerem (s Renatem Salvatorim v té době již nežila, formálně ale zůstali v manželském svazku až do jeho smrti v roce 1988).

Komediální polohu Annie Girardot nejlépe reprezentují dvě na sebe navazující veselohry o peripetiích vztahu policejní inspektorky a profesora dějin umění (Philippe Noiret) NĚŽNÉ KUŘE (Tendre poulet, 1978) a UKRADLI TORZO JUPITERA (On a volé la cuisse de Jupiter, 1980), které opět patřily k velkým komerčním úspěchům. Zdánlivě nesourodou, ale překvapivě fungující dvojici s Louisem de Funesem vytvořila v další mimořádné úspěšné komedii JEDEN HOT A DRUHÝ ČEHÝ (La zizanie, 1978). Pro Annie Girardot velmi úspěšný rok 1978 doplňme ještě o film KLÍČ PODE DVEŘMI (La clé sur la porte, 1978), který jí navíc vynesl nominaci na Cézara. Překvapivě méně pozornosti i diváků přinesly další společné filmy s Alainem Delonem (LÉČBA ŠOKEM – Traitement de choc, 1972; CIKÁN – Le gitan, 1975).

Počátek osmdesátých let byl pro Annie Girardot ve znamení soukromých i pracovních problémů spojených s pronájmem divadla Casino de Paris. Útoky tisku i neurovnaný vztah s hudebníkem Bobem Decoutem ji donutily k několikaleté odmlce. Až po třech letech se znovu objevila v hlavní roli (znovu jako žena bojující o záchranu dítěte) v kriminálce ČERNÁ LISTINA (Liste noire, 1984), od té doby se ale objevovala již jen v menších úlohách, byť nezřídka v zajímavých filmařských počinech. Svého druhého Cézara získala v roce 1996 za vedlejší postavu v Lelouchových BÍDNÍCÍCH 20. STOLETÍ (Les Misérables, 1995), o pár let později excelovala jako matka ve filmu PIANISTKA (La pianiste, 2001) a znovu za svou roli obdržela Cézara.

Mezitím Annie Girardot začala častěji točit v televizi a znovu se objevovala také na divadelním jevišti. I tady sklízela úspěchy a za hru Madame Marguerite, v níž účinkovala v letech 2001-2004 v pařížském divadle Théâtre de la Gaite-Montparnasse i na zájezdech po Francii, získala v roce 2002 prestižní Molierovu cenu. Tato trofej jí byla ve stejném roce udělena i za celoživotní práci pro divadlo. Příležitostně se nadále uplatňovala menšími rolemi ve filmu, a přestože v roce 2006 byla zveřejněna informace o Alzheimerově chorobě, ještě v roce 2007 odehrála malé úlohy ve třech filmech.

V posledních letech života Annie Girardot obdržela několik ocenění za celoživotní přínos francouzské kinematografii, mimo jiné na festivalu Art Film v Trenčianských Teplicích (1998). V Čechách a na Slovensku ostatně po roce 1989 několikrát pobývala pracovně i jako host různých festivalů, v roce 1992 byla také členkou poroty Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně. Již v roce 1975 obdržela od francouzského ministerstva kultury Řád umění a literatury a v roce 2000 byla dekorována nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, Řádem Čestné legie.

Annie Girardot od roku 2007 žila v pečovatelském domě a o dva roky později pronikla do médií informace, že zcela ztratila paměť. Zemřela v jedné z pařížských nemocnic 28. února 2011 ve věku 79 let. Kromě bezmála stovky filmových a televizních rolí po sobě zanechala také autobiografii Žít láskou (Vivre d´aimer, 1989),

Autor: argenson

Otec zemřel, když jí byly čtyři roky. Za války pobývala s bratrem a matkou, která byla porodní asistentkou, u známých na venkově v Normandii, kde prožila invazi spojeneckých vojsk. Už v dětství ji přitahovalo divadlo, ale po vzoru matky se nejprve stala zdravotní sestrou. Při zaměstnání navštěvovala dramatické kurzy Henryho Bosca a Jeana Meyera, než začala 1949 studovat herectví u Henriho Rollana na pařížské Konzervatoři. Po večerech hrála na malých pařížských scénách a zároveň vystupovala jako tanečnice v kabaretech.

První divadelní angažmá absolvovala 1954-57 v Comédii Française, na jejíž scéně slavila 1956 úspěch ve hře Jeana Cocteaua Psací stroj, a téhož roku se stala laureátkou Ceny Suzanne Bianchettiové jako herecká naděje za roli Gisely, která pomáhá trojici studentů vydírat profesora, v dramatu Muž se zlatými klíči (r. L. Joannon). Od pol. 50. let sbírala zkušenosti před film. kamerou, kde se však musela spokojovat pouze s epizodními rolemi v nepříliš zdařilých filmech. První velké příležitosti jí poskytl teprve italský režisér Luchino Visconti, když ji vybral 1958 za partnerku Jeanu Maraisovi do své inscenace hry Williama Gibsona Dva na houpačce a krátce nato jí svěřil roli Maggie ve hře Arthura Millera Po pádu.

Obsadil ji rovněž do svého slavného filmu, sociálního dramatu Rocco a jeho bratři, v němž ztělesnila nešťastnou milánskou prostitutku Naďu, která se marně snaží vymanit z periferie společnosti. Během 60. let působila střídavě ve Francii a Itálii, kde pod vedením významných tvůrců vytvořila několik portrétů rozporuplných mladých žen pochybných charakterů, jimž osud příliš nepřeje, a které neoplývají ani atraktivním vzhledem, ani se nevyznačují psychickou a intelektuální výlučností. Mezinárodní úspěch v podobě Volpiho poháru na MFF v Benátkách 1965 jí přinesla úloha osamělé Kay, prožívající uprostřed New Yorku krátké citové vzplanutí k francouzskému herci (Maurice Ronet), v komorním melodramatu podle románu Georgese Simenona Tři pokoje na Manhattanu (r. M. Carné).

Prudký vzestup její kariéry způsobila koncem 60. let úloha zklamané Catherine Collombsové, jejíž manžel-ambiciózní TV reportér (Yves Montand) ji podvádí s mladou Američankou (Candice Bergenová), v melodramatu Žít a užít (r. C. Lelouch). V následujícím desetiletí se stala jednou z nejoblíbenějších francouzských hereček díky postavám moderních emancipovaných žen, které s inteligencí, citem i smyslem pro trpký humor přemáhají složitosti života, žen povahově vyhraněných, rozhodných a energických, jindy zas rozmarných, povrchních a lehkomyslných, ale také nešťastných a trpících: profesorka Daniéle Guénotová, která se zamiluje do svého žáka, v dramatu podle skutečné události Umřít na lásku (r. A. Cayatte); staropanensky odměřená a citově vyprahlá Muriel Bouchonová, s níž se během krátkého pobytu v lázeňském městečku sblíží stejně osamělý starý mládenec (Philippe Noiret), v komorním příběhu Stará panna (r. J.-P. Blanc); zoufalá matka Madeleine Girardová, pátrající po příčinách smrti své unesené dcery, v psychologicko-kriminálním dramatu Prožít si své peklo (r. A. Cayatte). Působivý výkon, oceněný Césarem 1975, podala v roli renomované lékařky Françoise Gaillandové, o jejímž neuspořádaném manželství a boji se zákeřnou chorobou vypráví psychologické drama Nejcennější co mám (r. J.-L. Bertucelli). Ke zvýšení její popularity přispěla řada ztřeštěných komedií (Erotissimo, Novicky, Jeden hot a druhý čehý, Něžné kuře, Sukničkář, Ukradli torzo Jupitera), z nichž mnohé se však svými kvalitami nevymykaly žánrovému standardu.

Poč. 80. let se A. G. ocitla v osobní krizi, neboť divadlo Casino de Paris, které si pronajala se svým partnerem, scenáristou, textařem, hudebním a film. režisérem Bobem Decoutem, zcela finančně zkrachovalo. Pomlouvačné útoky tisku zpochybňující její uměleckou poctivost a problémy s vlastní dcerou Giulií způsobily její několikaletou tvůrčí odmlku. Ačkoliv její návrat před kameru nevyvolal žádnou senzaci, role, které jí nabídli začínající režiséři, ji zaujaly natolik, že se rozhodla jejich zajímavé filmy (Černá listina, Vzpomínky, vzpomínky, Sbohem, jezevče) svým jménem zaštítit a zaručit tak částečně jejich diváckou úspěšnost. Césarem 1995 byl oceněn její výkon ve vedlejší roli paní Thénardierové ve zmodernizovaném film. přepisu románu Victora Huga Bídníci 20. století (r. C. Lelouch). Na podzim 1993 pobývala v Praze, kde natáčela TV seriál z vězeňského prostředí. Byla oficiálním hostem MFF Artfilm v Trenčanských Teplicích 1999 a MF dětského filmu ve Zlíně 2000. Pro ČTV o ní natočili Rudolf Tesáček a Jiří Žák v cyklu Francouzské rozhovory hodinový dokument s názvem Annie Girardotová, interview (1999). Je autorkou autobiografické knihy Vivre d'aimer (1989, Žít láskou). 1962-80 byla provdána za italského herce Renata Salvatoriho, po jehož boku účinkovala v několika filmech (Rocco a jeho bratři, Smog, Nejkratší den, Stalo se v Turíně).

Legendární francouzská herečka odešla po dlouhé nemoci ve věku 79 let 28. února 2011.

Autor: georginaa