Milan Lasica

Milan Lasica se narodil 3.února 1940 ve Zvolenu,celý život ale bydlí v Bratislavě.Rodiče se rozvedli,když mu bylo devět,žil u příbuzných.Po maturitě vystudoval VŠMU v Bratislavě,kde se také seznámil se svým celoživotním uměleckým partnerem Juliusem Satinským.Začínali v roce 1959 v Tatra Revue,poté hráli v Divadle na korze.Po jeho zrušení přesídlili na Novou scénu v Bratislavě,nejdříve do operety,později i do činohry.Od roku 1982 vystupovali ve vlastních představeních ve Studiu S.Napsal mimo jiné večerní představení Večer pre dvoch(1966),Soirée(1968),Radostná správa pre všetkých,ktorí majú tažkosti s mechúrom(1969)Den radosti(1986),Náš priatel René(1986).Zahrál si v několika filmech např.Srdečný pozdrav ze zeměkoule,Samorost,Vážení přátelé,ano,Tři veteráni,Saturnin,Výchova dívek v Čechách,Obsluhoval jsem Anglického krále.Je podruhé ženatý s neméně známou herečkou,po roce 1990 velvyslankyní v Rakousku a Polsku,současnou političkou Magdou Vášáryovou,se kterou má dvě dospělé dcery Hanu a Žofii.

Autor: Papaja73

Milan Lasica převzato z Frekvence 1

21. 8. 2007

Rozhovor Jana Tuny s Milanem Lasicou - herec

Příjemný podvečer. Chybělo relativně málo a před několika lety se mohl stát prvním pánem Slovenska. Jeho žena se totiž pokoušela stát prezidentkou Slovenské republiky. Teď bývalá herečka Magda Vašáryová dostala Evropskou cenu, on ale na rozdíl od ní nepřešel do politiky a dál zůstává věrný divadlu. Jeden z nejznámějších slovenských umělců Milan Lasica. Dobrý podvečer.

Dobrý podvečer.

Pane Lasico, řekněte mi na úvod, kdy jste naposledy viděl Postřižiny?

Postřižiny? Hm, to už bylo velmi dávno. Nepamatuji si přesně, ale určitě, určitě je to velmi mnoho roků. V poslední době jsem je neviděl. Ale myslím, že je v televizi dávaly.

A máte je doma s manželkou nahrané na videu?

Ne.

Ne, vůbec?

Ne, ne.

Takže si nepřipomínáte staré časy?

Ne, nepřipomínáme. Moje manželka se nerada dívá na svoje filmy.

Žárlíte na vaši manželku?

Ne, nežárlím.

Vůbec? Nedostává nabídky jako krásná žena?

No, tak podívejte se, i kdybych žárlil, tak bych to pravděpodobně neměl přiznat, tak radši zůstaňme u toho, že nežárlím.

A dostává nabídky nebo dostávala?

No, možná, že dostávala. Tak teď, teď už ani tak ne, protože je nyní v politice a nehodí se zřejmě, aby muži dávali nějaké takové lákavé nabídky ženám, které jsou v politice. Jiná věc je, že se točí okolo hereček. Ale okolo političek zřejmě se muži až tak netočí.

Tak u nás teď hýbou politickou scénou milostné avantýry politiků.

Ano?

Ve sněmovně to jede na plné koule, dá-li se to tak říci.

Ano, ano.

Nebojíte se…

To je zábavné.

…vaše manželka je poslankyní, že by si ji vyhlédl nějaký poslanec nebo člen strany, ve které je?

No, tak já nevím. Kdyby si ji vyhlédl člen koaliční strany, možná, že by byl problém, protože ona je v opozici. Tak nevím, jak by se to potom řešilo. Když náhle vstoupí vztahy do politiky, tak je to vždy komplikované.

Řekněte mi, jak jste oslavili její vyznamenání Evropskou cenou, kterou získala v Rakousku?

Nijak. Neoslavili jsme to zatím, jen telefonicky, protože já jsem mimo Bratislavy a ona si pro tu cenu v Salcburku byla sama beze mě, takže zatím jsme se vlastně ještě ani neviděli.

Jak se Magda Vašáryová, vaše manželka, zasloužila o překonání komunismu, jak o ní řekl rakouský ministr, bývalý ministr zahraničí?

No, tak to byste se museli zeptat jeho, tedy pana Aloise Mocka, jak se o to zasloužila. Ale pravděpodobně má nějaké důvody pro to, aby to řekl. Ona byla první velvyslankyní České a Slovenské federativní republiky v Rakousku v letech 90 až…, vlastně 93. Tehdy končila svoji misi. No a zjevně v Rakousku na ni nezapomněli.

Řekněte mi, co říkáte jako velice známý slovenský umělec na současné aféry tady v České republice, kdy se ukazuje spousta umělců, že spolupracovali s komunistickou tajnou policií a donášeli na své kolegy.

Tak to jsou choulostivé věci. Já nevím, ani to velmi neznám, ale nevím, jak se mám k tomu postavit nebo jak se mám k tomu vyjádřit. Stále se mi zdá totiž divné, že se celá tato záležitost a tyto aféry dějí takovým bulvárním způsobem. Když se objeví nějaké známé jméno, samozřejmě musí to být herec, anebo někdo jiný známý, v těch seznamech, tak se o tom píše v novinách každý den. Ale dost málo nebo vůbec se nepíše o těch, kteří ty lidi angažovali do těch seznamů, zkrátka o těch, kteří je řídili. To se mi zdá divné.

Řekněte mi, vás kontaktovala za minulého režimu tajná policie někdy nebo vaši manželku? Byli jste velice známí, úspěšní.

Byl jsem na výslechu někdy začátkem sedmdesátých let několikrát v souvislosti s jedním procesem, ale nějakou přímou nabídku na spolupráci jsem nedostal a vysvětloval jsem si to vždy tak, že se jim zdálo riskantní angažovat lidi, kteří rozesmějí každého, když stojí na jevišti. Takže pravděpodobně měli takový pocit, že Satinský a já, i kdybychom s nimi spolupracovali, že bychom to asi nebrali příliš vážně. No, asi takto to nějak mohlo být, ale nevím.

A to tady u nás například Josef Dvořák, také známý politik…, komik.

No tak vidíte, no.

Prý donášel na Jiřího Suchého.

Nevím. No, my jsme takovou nabídku nedostali. Ale vím, před časem jsme zjistili, že jsme byli v nějakém seznamu podezřelých osob, které byly určeny na sledování.

To se vás právě, pane Lasico, chci zeptat, jestli jste se dozvěděl, že by na vás někdo donášel, případně kdo.

Nedozvěděl jsem se. Říkalo se o mnohých lidech z našich kruhů, ale konkrétně jsem se nikdy… Ale odkud bych se to měl dozvědět? Vždyť ten, kdo donášel, vám to nepřišel říct, většinou to tak nebylo.

Ale u vás na Slovensku už funguje ústav, který to všechno má sledovat.

Ústav paměti národa, ano.

Nešel jste se tam podívat do svazku třeba, který na vás vedli?

Ne, nešel jsem se… a víte, že ani nejsem na to velmi zvědavý. Ne, že bych chtěl vygumovat minulost, naopak, ale myslím si, že pro mě nemá smysl se zabývat takovými záležitostmi, kdo na mě donášel, co na mě donášel. Nezajímá mě to.

A dokázal byste to omluvit, když byste se dozvěděl, že někdo z vašeho blízkého okolí, komu jste třeba věřil, vás takhle podrazil a donášel na vás?

No, podívejte se. Já si myslím, že takovéto věci je asi třeba řešit případ od případu. Každý byl v jiné situaci, když se zavázal ke spolupráci se Státní bezpečnostní. Někoho tvrdě vydírali, ohrožovali jeho rodinu. To je něco celkem jiného, než někdo, kdo se přihlásil dobrovolně z důvodů kariéry a tak dále a tak dále. No, tak já to soudit nebudu.

Říká v Press klubu na Frekvenci 1 slovenský herec a umělec Milan Lasica.

redaktor:
Press klub, moderátor Jan Tuna a jeho hosté před mikrofonem. To si nenechte ujít. Press klub, jen na Frekvenci 1.

Pane Lasico, doufám, že se nebudete zlobit, když ještě chvíli zůstaneme u vaší manželky…

Prosím.

…coby političky. Chce být ještě prezidentkou Slovenské republiky?

Já myslím, že ne, že jí to stačilo, ta jedna kandidatura. Ono samozřejmě na začátku bylo jasné, že tam není reálná šance, ale myslím si, že všichni, kteří ji přemlouvali k tomu, aby kandidovala, to věděli a brali to vlastně jako moment, který je mimořádně významný a unikátní, že vůbec může žena kandidovat na funkci prezidentky u nás.

Co jste jí na to řekl, když přišla domů a řekla "půjdu do toho, budu kandidovat na prezidentku"?

No, upřímně řečeno, nebyl jsem velmi nadšený, ale když jsem pochopil, že vlastně jde o takové gesto, aby se ukázalo, že je to možné, aby žena kandidovala, tak jsem ji potom podporoval.

A řekněte mi, jak byste se vrhl do role prvního pána Slovenska, když by se to povedlo? Šel byste třeba dělat charitu a tak?

Tak víte co, o tomto jsem nepřemýšlel, protože jsem to nikdy nepovažoval za takové reálné, abych uvažoval, co budu dělat, když budu manžel prezidentky. Ale měl jsem zkušenost s tím být manželem velvyslankyně a měl jsem dojem, že to není tak příliš odlišné. Jako manžel velvyslankyně jsem se prakticky vůbec neangažoval.

To znamená nechodil jste na takové ty setkání, které se pořádají pro manželky velvyslanců?

Ne, nechodil jsem. Asi možná by to bylo příjemné, protože bych byl mezi samými ženami, protože i velvyslanci jsou většinou muži, třebaže už nyní se i ženy objevují na těchto postech.

Jak často se vůbec vídáte se svojí ženou, když teď se vrátila opět na Slovensko.

Nyní každý den.

Vy jste kdysi řekl, že už po třetím dni vám tak trošku leze na nervy, že jste si zvykl na to, že není doma. Už jste si zvykl na Magdu Vašáryovou doma?

Ne, už jsem si zvykl, že je doma. Už jsem si zvykl, už je dost dlouho doma. Už jsem si zvykl já i ona.

Podaří se ještě někdy někomu Magdu Vašáryovou přemluvit, aby si znovu zahrála v divadle, ve filmu?

Já nevím, já nevím. Já si myslím, že ne. To rozhodnutí skončit s herectvím bylo definitivní a myslím si, že se na to připravovala velmi dlouho a využila první příležitost, když mohla, mohla skončit s herectvím a ona stále si velmi fandí a velmi si gratuluje k tomuto rozhodnutí a je ráda, že už není herečkou. Takže já mám takový pocit, že už ji na plátně nebo na jevišti neuvidíme.

A vy jako ředitel divadla Štúdio L+S, chtěl byste ji mít ve svém ansáblu?

No, víte, z komerčních důvodů určitě.

Dal jste jí nabídku někdy doma?

Zatím ne, neodvažuji se.

Tak, pane Lasico, řekněte mi, vaše texty jsou podle jedné z encyklopedií věnovány slovenské národní mentalitě. Řekněte mi, jací jsou Češi a jací jsou Slováci, když byste to měl charakterizovat?

No, tak moje texty, k těm textům. Jsou, některé jsou věnované, řekněme, slovenské národní mentalitě a ten rozdíl je dost těžké pro mě charakterizovat. Zejména je to těžké říct jednou větou, protože vždy člověk potom říká takové obvyklé, banální konstatování, jako že Slováci jsou temperamentnější například, ale já si myslím, že to v podstatě tak není. A já si myslím, že Češi, a to je pro mě podstatné, mají humor. Ne, že by Slováci neměli, ale humor u Čechů je takovou integrální součástí jejich života. Myslím si, že bez humoru vlastně by Češi ani nemohli existovat.

Řekněte mi, proč je tak většina Čechů i Slováků ráda, že došlo k rozdělení federace? Vy jste byl hodně proti.

No, tak já nevím, asi proto, že se nic hrozného nestalo. Ale já si zase myslím, že je škoda, když se větší celek rozdělí na menší. Když to vidím čistě z podnikatelského hlediska, protože mám svoje divadlo, no, tak máme menší trh my na Slovensku a vy vlastně také o něco, ale my máme o hodně menší.

Posloucháte Milana Lasicu v Press klubu na Frekvenci 1. Pane Lasico, řekněte mi, měli by mít Češi vzor v tom, jak slovenskou ekonomiku nastartoval Mikuláš Dzurinda?

No, podívejte se, na toto já nejsem velký odborník, ale zase byl jsem přívrženec Dzurindových reforem a myslím si, že přinášejí ovoce, paradoxně právě teď, když vládnou Ficovi socialisti. Ale účinek reforem je dlouhodobý. Takže až nyní se projevují takové, řekněme, pozitivní následky těch Dzurindových reforem, kterých se všichni báli. Nakonec reforem se vždy všichni bojí, nikdo to nechce zkusit, protože lidé v podstatě nechtějí změnu. Lidé chtějí, aby vždycky všechno bylo tak, jak už to bylo.

Takže co byste vzkázal Čechům? My teď tady také řešíme reformy.

Tak já přece nemůžu Čechy poučovat o reformách. Vždy jsem si myslel, že s reformami se začalo tady někdy začátkem devadesátých let. No, tak je nejvyšší čas dotáhnout to do konce.

A ještě, pane Lasico, řekněte mi, když by přišla nabídka Američanů na Slovensko, vy jako Milan Lasica byl byste pro umístění americké protiraketové základny? Tady je k tomu velký odpor.

Ano, samozřejmě. Já bych byl, ano, já bych byl pro to.

Proč?

Proč? Protože když jsme v NATO, tak bysme měli mít i určité, když ne povinnosti, tak aspoň pocit nějaké sounáležitosti nebo zodpovědnosti, protože patříme tam, kam jsme toužili patřit čtyřicet let, protože jsme patřili přesně jinam. No, a když už jsme tam, tak přece se nyní nebudeme tvářit, že tam chceme být jen tak na oko.

Říká v Press klubu na Frekvenci 1 Milan Lasica.

redaktor:
Press klub - od pondělí do čtvrtka od šesti do půl sedmé. Moderátor Jan Tuna a jeho hosté z první ligy. Press klub - jen na Frekvenci 1.

Pane Lasico, řekněte mi, poznávají vás hodně lidé tady v Čechách?

Ale ano, na ulici mě zastavují, chtějí se se mnou vyfotit, anebo chtějí podpis.

V kolika představeních vás teď můžeme vidět tady u nás?

No, tak nyní hraji ve Švandově divadle s Danielou Kolářovou ve francouzské hře Půldruhé hodiny zpoždění. A je to v rámci takového, takové letní akce - Léto hereckých osobností. Ale jinak hostuji tady dost často, ba dokonce pravidelně s představeními našeho Štúdia L+S z Bratislavy, takže zanedlouho mě můžete vidět v některých představeních z našeho divadla v Garderobiérovi, kde hraji s Bolkem Polívkou, anebo Iluzionistech, kde hraji se Zuzanou Fialovou.

A hrajete dokonce také s Emílií Vašáryovou, sestrou vaší ženy. Je to tak?

Ano, ona také hraje v Garderobiérovi a ještě v dalším představením, ve kterém hrajeme spolu u nás divadle, a jmenuje se Život natřikrát.

Jak se hraje se švagrovou?

Velmi dobře. Ona je výjimečná herečka a já jsem nikdy v životě před tím neměl možnost s ní být na jevišti a jsem rád, že se mi to poštěstilo.

Probíráte třeba o pauzách rodinné záležitosti?

To ne.

Nebavíte se o vaší ženě?

Ne, to se nebavíme.

A jak se vám hraje s Danielou Kolářovou? Viděl jste ji teď ve Vratných lahvích?

Viděl. Ano, ano, byla vynikající, vynikající. Hraje se mi s ní velmi dobře. Poprvé v životě také jsem s ní na scéně a je mimořádně inteligentní herečka, velmi zkušená a má smysl pro humor, což je podstatné.

Pane Lasico, řekněte mi, mají to slovenské herečky těžší než české v téhle branži?

A jak to myslíte, v čem by to měly mít těžší?

Na Slovensku se méně točí filmy, mají méně příležitostí.

Tak, méně příležitostí.

Spoustu slovenských hereček hraje tady v Čechách.

Tak mají méně příležitostí. No, tak já jsem slyšel, že zanedlouho v Čechách bude premiéra deseti filmů českých. Tak ale na Slovensku se deset filmů snad natočilo za posledních patnáct let, víte? Takže těch příležitostí tady rozhodně je víc a každá herečka, kterou zavolají z Prahy, aby tady natáčela, tak určitě je velmi ráda. Ale tak to bylo vždy, protože pro nás přece jen moct pracovat v Čechách znamená, že jsme vlastně v zahraničí, no a ta jazyková bariéra ještě není taková, takže to jde.

Řekněte mi, u vás v divadle hrála Lucia Gažiová, jestli se nepletu, což je přítelkyně syna tragicky zesnulého Karla Svobody.

Ano.

Proč skončila?

No, já bych o tom nerad nějak podrobně hovořil. Ona hrála v Garderobiérovi a z takových těch důvodů, které nevyhovovaly ani jí, ani nám, tak jsme ukončili tu spolupráci.

A je pravda, že ta spolupráce byla ukončena poté, co nemohla přijet na představení právě poté, co Karel Svoboda spáchal sebevraždu?

Ale to není docela tak. Víte, ona nepřišla nebo odřekla několik představení a s tím teda, že se připravuje pohřeb Karla Svobody, a že její přítel je syn Karla Svobody a tak dále a tak dále. No, jenomže víte, to je tak, všichni byli velmi překvapeni, protože každý z nás zažil takové chvíle, když mu zemřel otec nebo matka a všichni jsme ten večer hráli. Takže důvod, že umřel přítelův otec a ten samý den nepřijít na představení, tak ten jsme nepovažovali až za takový závažný.

Byla nebo je dobrá herečka?

Já myslím, že ano.

Takže vám to bylo líto, že se to stalo?

Ale určitě, určitě. Ona je dobrá herečka, je dobrá zpěvačka.

Tedy nemáte o její budoucnost strach.

To ne.

Říká v Press klubu na Frekvenci 1 Milan Lasica.

redaktor:
Exkluzivní hosté, exkluzivní odpovědi, exkluzivní Press klub. Od pondělí do čtvrtka od šesti do půl sedmé, jen na Frekvenci 1.

Pane Lasico, zeptám se, a neberte to, prosím, jako pouhou zdvořilost, co vaše zdraví, slouží?

No, tak přiměřeně k věku, přiměřeně k věku slouží. Celkem jsem spokojený. Občas mě bolí nějaké klouby, ale s tím už se musí počítat.

Některé časopisy spekulovaly, že jste na tom špatně, že jste odřekl nějakou přehlídku.

Spekulovaly. No, tak to je tak, když přijde léto, nastává okurková sezona, ty bulvární noviny a časopisy nemají o čem psát, nemají koho dát na obálku, aby se prodaly ty noviny, takže v okurkové sezoně jsem dobrý i já. A když nic jiného na mě nemohou vymyslet, tak vymyslí nemoc. Už se to stalo loni, stalo se to i teď. Už jsem si skoro zvykl. A nevím, dokonce někdy mám takový pocit, že začínám být trošku nemocný.

Si to vsugerujete, když si to o sobě přečtete.

Ano, ano.

Ublížil vám někdy bulvár tak, že byste ho třeba chtěl zažalovat?

Ne, ne, neublížil. Tak když psali o tom, že jsem nemocný, že prakticky už umírám, tak jsem nebyl potěšený. Moje dcera, obě dvě moje dcery byly rozhořčené a velmi mě přemlouvaly, abych podal žalobu, ale já nevím, mně se zdá, že to je zbytečná námaha. Tak beru to jako součást popularity.

A řekněte mi ještě na závěr, žije Slovensko současnou přítelkyní českého expremiéra Jiřího Paroubka, slečnou Kováčovou, která pochází také ze Slovenska? Řeší to tam lidé?

Já myslím, že s ní žije jedině pan Paroubek, ale Slovensko těžko.

Nikoho to tam nezajímá?

Ne.

Říká v Press klubu na Frekvenci 1 Milan Lasica. Pane Lasico, máte teď třicet vteřin na to, abyste řekl cokoliv bez mého přerušení. Prosím, povídejte.

No, tak já bych využil této příležitosti a pozval všechny na to představení, které hraji s Danielou Kolářovou. Jmenuje se Půldruhé hodiny zpoždění. Hrajeme ho ve Švandově divadle a myslím si, že je pro každého, protože je o manželech, kteří žijí spolu už dvacet let a dostávají se do takového manželského, do takové manželské krize. A já si myslím, že z diváků každý je buď před manželstvím, buď v manželství, anebo po něm, takže může to zajímat každého.

Tak to byl Press klub a jeden z nejznámějších slovenských umělců Milan Lasica, kterého teď můžete vidět v Praze. Pane Lasico, díky, že jste přišel. Hezký podvečer a večer.

Děkuji za pozvání.

Mějte se krásně. Mějte se krásně i vy, posluchači. Teď se dozvíte, co se děje nového, a pak už si nenechte ujít Rande na Frekvenci 1

Narozen 3. února 1940 ve Zvolenu na Slovensku. Dramatik, prozaik, textař, herec, režisér, humorista a moderátor. Vystudoval dramaturgii na divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Milan Lasica (1940) je neodmyslitelně spjat se svým hereckým partnerem Júliem Satinským, s nímž vystupoval například v představeních Večer pre dvoch (premiéra 1966), Ako vzniká sliepka (1971), Výrobca šťastia (1985) či Náš priateľ René (1991); v televizi realizovali programy Bumerang a Ktosi je za dverami. Společně vydali řadu knih a s hudebním skladatelem Jaroslavem Filipem také natočili tři LP desky - Bolo nás jedenásť (1981), S vetrom o preteky (1982) a My (do tanca a na počúvanie, 1987).
V současné době je ředitelem bratislavského divadla Studio L&S.
Lasica si zahrál také v řadě snímcích, pod mnohými jsou podepsáni čeští režiséři. Právě s nimi jsou spojeny jeho nejlepší filmové příležitosti. Prvním z českých filmařů, kdo oslovil dvojici Lasica-Satinský, byl Juraj Herz (Sladké hry minulého léta, 1969). Léta 70. přinesla epizodní roli v Hodinářově svatební cestě korálovým mořem a zejména dětský snímek Nekonečná – nevystupovat v režii Radima Cvrčka. Vzápětí se nabídky z české strany začaly jen hrnout – Buldoci a třešně (režie Juraj Herz, 1981), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (režie Oldřich Lipský, 1982), Tři veteráni (režie Oldřich Lipský, 1983), Vážení přátelé, ano (režie Dušan Klein, 1989), Saturnin (režie Jiří Věrčák, 1994), Výchova dívek v Čechách (režie Petr Koliha, 1997), Pasti, pasti, pastičky (režie Věra Chytilová, 1998) a Hanele (režie Karel Kachyňa, 1999).
PK OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE

Slovenský herec, autor dramatických textů, scenárista a režisér. Milan Lasica je představitelem vyhraněného komediálního herectví soustředěného na sdělení a přesnou pointu. Jako činoherní herec vytváří výrazné typy a charaktery se smyslem pro satirické a parodistické akcenty. Rovnocennou složku však tvoří i jeho literární činnost. Je spoluautorem řady scének, dialogů, písňových textů a celovečerních programů (Večery ve dvoch, Ktosi je za dverami a dalších), ve kterých vystupoval se svým partnerem Juliem Satinským, s nímž již od konce 50. let vystupuje ve dvojici intelektuálních komiků, navazující osobitým způsobem na odkaz J. Voskovce a J. Wericha ve stejné době jako v Čechách J. Suchý s J. Šlitrem. Lasicovy a Satinského autorské programy uváděné pod hlavičkou Divadlo Lasici a Satinského inspirovaly rozvoj divadel malých jevištních forem na Slovensku. Oba komici, těžící rovněž z rozdflné fyziognomie (malý a obtloustlý Satinský a proti němu vysoký hubený Lasica), často společné vystupovali i s českými komiky (mimo jiné s M. Horníčkem a M. Kopeckým), respektive hráli v českých filmech. Účinkovali také v mnoha rozhlasových a televizních pořadech včetně silvestrovských, kde vytvářeli intelektuální protipól neméně oblíbené dvojice slovenských komiků 0. Hlaváčka a Ivana Krajíčka Naproti tomu Lasicova filmografie není příliš bohatá: spolu se Satinským satirická sci-fi Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), dále Samorost (1983), Utekajme, už ide! (1986) a také ve Svěráková werichovská pohádka Tři veteráni. Samotný Satinský si zahrál i ve filmech Vesničko má středisková (1986). Vlče příležitostí jim však poskytla televize, kde Lasfca vytvořil roli dr. Vlacha v přepisu Jirotkova románu Satumin. Po roce 1989 se politického dění na Slovensku zúčastňuje nepřímo prostřednictvím své umélecké tvorby (byl spoluautorem a režisérem velmi populárních politických talk show Večery Milana Markoviča ve slovenské televizi). Spolu se svým přítelem Satinským a svou manželkou M. Vašáryovou je upřímným propagátorem československé vzájemnosti.
26. Letní filmová škola

Po studiích na VŠMU se od roku 1959 prosadil zejména v komické
dvojici s Júliem Satinským. Společně vystupovali zejména na konci 60. let (Divadlo na korze, TV), kde si získal jejich osobitý humor mnoho obivovatelů i při četných pohostinských vystoupeních v českých divadlech. V dobách normalizace trval několikaletý zákaz jejich autorské činnosti a oba herci se uplatnili v řadě českých filmů.

Autor/Zdroj: /Sber