Radovan Lukavský

Po maturitě na reálném gymnáziu v Českém Brodě se zapsal ke studiu češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě UK. Po zavření vysokých škol nacisty pracoval dva roky jako telegrafista na nádraží v Pečkách. Na podzim 1940 nastoupil na dramatické oddělení pražské konzervatoře, ale ve 2. ročníku, kdy už pod pseudonymem Karel Janota hrál v divadélku Větrník, byl totálně nasazen do Německa, kde se vyučil strojním zámečníkem. V létě 1944 byl vyreklamován a získal angažmá v Divadle Vlasty Buriana. Po válce dokončil studium na obou školách a podílel se na založení školní scény DISK. V letech 1946-50 hrál v Městském divadle na Vinohradech a pak v Městských divadlech pražských. Od roku 1957 až do smrti byl členem činohry Národního divadla v Praze. Jeho herectví vychází ze Stanislavského metody; vyznačuje se moderním a citlivým traktováním psychologicky složitých postav (často s etickým či filozofickým posláním), střídmými výrazovými prostředky, civilní úsporností a vytříbeným smyslem pro vnitřní napětí, hlasovou kulturu a hudebnost řeči. Jeho vzpřímená, štíhlá postava, ostře řezané rysy a pevný pohled, signalizující rozvahu a cílevědomé jednání, se uplatnily v řadě divadelních rolí: mj. Hamlet, Othello, Macduff v Macbethovi, Edgar v Králi Learovi, Lorenzo v Romeovi a Julii, Anouilhův Tomáš Becket, Veršinin ve Třech sestrách a z českého repertoáru poštmistr v Srpnové neděli, Vocilka ve Strakonickém dudákovi, František Král v Konci masopustu, Don Quijote v Dykově Zmoudření dona Quijota, Kolínský v Paličově dceři, Jakub Vojnar ve Vojnarce, Hlubina v Měsíci nad řekou, Myrtillos v Hippodamii, Sigelius v Bílé nemoci, otec v Čapkově Matce nebo režisér Jonáš v Noční zkoušce. Ve filmu začínal ve druhé polovině 40. let epizodkami nacistických vojáků a důstojníků i uvědomělých dělníků, jež postupně vystřídaly menší i větší role v životopisných a historických filmech, mj. dramatik Ladislav Stroupežnický (Mikoláš Aleš), profesor Hippler (Mladá léta), rychtář Syka (Psohlavci), kněz Bylinský (Jan Žižka), hejtman z Hroznějovic (Proti všem), továrník Václav Klement (Dědeček automobil), manžel Boženy Němcové Josef Němec (Horoucí srdce, Veronika), bývalý revolucionář Rainer (Romaneto) či sociální reformátor Samuel Hartlib (Putování Jana Amose). V dramatech s tematikou okupace a jejích následků hrál nacisty (Nástup, Zvony pre bosých, Poslední ples na rožnovské plovárně) i ryze ušlechtilé typy, reprezentované zejména nebojácným profesorem v Krejčíkově Vyšším principu. Velmi početnou skupinu jeho hrdinů tvoří pohraničníci, kriminalisté, vyšetřovatelé, pracovníci rozvědky a armádní důstojníci ve válečných, dobrodružných, detektivních a špionážních filmech (nejznámější je poručík Václav Kot z Kachyňova Krále Šumavy). Zahrál si však i titulní roli v detektivní komedii Touha Sherlocka Holmese. Další doménou Lukavského filmové tvorby byly nejednoznačné postavy, procházející složitým duševním vývojem: strýc Jiří (Stříbrný vítr), inženýr Jan Šimek (Páté oddělení) a venkovský veterinář Jiří Klimeš (Pouta). Větší role vytvořil i ve dvou sci-fi filmech: obyvatele Modré planety Adama (Muž z prvního století) a zástupce velitele vesmírné lodi (Ikarie XB 1). Často představoval příslušníky inteligence: inženýry (Větrná hora, Páté oddělení, Zlatá svatba), profesory (Pražské blues, Případ pro začínajícího kata, Dům na Poříčí, Svítalo celou noc), lékaře (Smrt v sedle, Zelená vlna), soudce (Jak napálit advokáta), etnografa (Opera ve vinici) i archeologa (Schůzka se stíny). Hrál i krále v pohádkách (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Malá mořská víla). V televizi se prosadil zejména díky spolupráci s režisérkou Evou Sadkovou a představil se v desítkách TV inscenací, filmů nebo pohádek. Velké obliby dosáhl zejména úlohami obrozence Václava Tháma v TV seriálu F.L. Věk (1971) a Hafnera ve Sňatcích z rozumu (1968). Objevil se i v dalších seriálech: 30 případů majora Zemana (1974-79; Jiří Sequens), My z konce světa (1975; r. Ludvík Ráža), Dnes v jednom domě (1979; r. František Filip), Synové a dcery Jakuba skláře (1985; r. Jaroslav Dudek), Zlá krev (1986; F. Filip), Dobrodružství kriminalistiky (1989; r. Antonín Moskalyk), Náhrdelník (1992; r. F. Filip), Četnické humoresky II (2002; r. A. Moskalyk) a Náves (2005; r. Jaroslav Hanus). Mimořádně důležitá je jeho tvorba recitační (Viola, Lyra Pragensis, TV Chvilky poezie aj.) a rozhlasová. Jeho kultivovaný hlasový projev využívali filmaři k namlouvání komentářů. Silné intelektuální a odborné zázemí Lukavského se projevilo i v jeho pedagogické práci na DAMU (od roku 1947), na FAMU (od roku 1961) a na Státní konzervatoři v Praze (od roku 1975). V roce 1995 byl jmenován profesorem. Je autorem několika teoretických spisů: Monolog o herectví (1963), Hamlet, pracovní deník (1965), Stanislavského metoda herecké práce (1978) a Být nebo nebýt: monology o herectví (1981). Kritickou analýzu jeho tvorby přinášejí monografické knihy Heleny Suchařípové Radovan Lukavský (1963), Viktora Kudělky Radovan Lukavský (1990) a Zuzany Sílové Radovan Lukavský (1999). Názory a vzpomínky svěřil vnučce Kláře Lukavské v knize Rozhovory s dědečkem (2004, 2005). Vznikly i jeho TV medailony Život herce Radovana Lukavského z cyklu GENUS (1996; r. Martin Štoll) a Návštěva u Radovana Lukavského (2005; r. Ondřej Kepka). Za celoživotní mistrovství obdržel Cenu Thálie (1996) a prezident republiky mu v roce 2000 udělil státní vyznamenání, medaili Za zásluhy.
-fik-, Filmový přehled 2008/4