Vlasta Matulová

Lásku k herectví a divadlu pěstoval u Vlasty Matulové od jejího dětství otec, kadeřník, jinak nadšený ochotník. Podporu rodičů zúročila Matulová studiem na brněnské konzervatoři, kterou absolvovala v roce 1937. Krátce pohostinsky hrála v Zemském divadle v Brně, poté nastoupila ke kočovné divadelní společnosti K. Jičínského (Pygmalion, Faust), jednu sezónu pak strávila ve Východočeském divadle v Pardubicích (1939-1940), při pohostinském představení v Luhačovicích na sebe strhla pozornost náhodou přítomných osobností z Národního divadla a v jednadvaceti letech pak byla vzápětí povolána na naši první scénu, kde strávila více než čtyřicet let (1940-1984). Matulová záhy zazářila na divadle i ve filmu, jeviště jí dalo prostor pro uplatnění lyrického dívčího půvabu podpořeného sametovým hlasem, střídmou mimikou a bezchybnou dikcí. Vynikla například ve hrách Léto, Večer tříkrálový, Princezna Pampeliška, Radúz a Mahulena, Othello atd., nebyly jí cizí ale ani role v komediích (Sluha dvou pánů). Později se pochopitelně přehrála do charakterních úloh, jako zralá žena se prosadila rolemi ve hrách Naši furianti nebo Paličova dcera, posledních osm let svého angažmá v Národním divadle vynikala po boku Dany Medřické ve slavném představení Kočičí hra. Vlasta Matulová ale hostovala také na mimopražských scénách, například v plzeňském Divadle J. K. Tyla hrála ve hře Les, věnovala se také uměleckému přednesu, sporadicky pracovala také pro rozhlas.

Stejně jako na divadle se Matulová brzy prosadila i ve filmu, stalo se tak ale až celkem pochopitelně po jejím příchodu do Prahy (1940). Vedle již zaběhnutých hvězd velikosti Mandlové, Vítové nebo Baarové splňovala o pár let mladší Matulová požadavky na chybějící lyrický dívčí typ ve filmu a režiséři jejího zjevu začali využívat. Poprvé se objevila v menší roli ve filmu ČEKANKY (1940), ale hlavní role na sebe nenechala dlouho čekat. Vlasta Matulová zazářila v titulní roli v melodramatu MINULOST JANY KOSINOVÉ (1940) režiséra J. A. Holmana, jehož práce vždy vybočovaly z dobového průměru. Za zmínku stojí, že před Matulovou odmítly tuto roli čtyři její kolegyně a sama Matulová se jako začínající herečka zdráhala hrát postavu ne zcela mravnou. Velkého hereckého úkolu se však zhostila výborně a své schopnosti krátce nato prokázala v dalším Holmanově filmu MODRÝ ZÁVOJ (1941), kde dokonce hrála dvojroli (jejím partnerem zde byl Karel Höger). V dalších letech pak hrála v dalších čtyřech filmech, nejčastěji si ji díky reprízování můžeme připomínat jako květinářku Julii v komedii PŘIJDU HNED (1942). I když by se z dnešního pohledu mohlo zdát, že Matulová nedosáhla hvězdné velikosti výše zmíněných jmen, o jejím soudobém významu nejlépe vypovídá fakt, že za války byla po Lídě Baarové druhou nejlépe placenou českou herečkou a za každý film obdržela paušální honorář 10.000 marek.

Za protektorátu se Vlasta Matulová stala velmi slavnou herečkou, nicméně nezazářila jako hvězda první velikosti, přesto ji po válce stihnul osud řady jiných hereček a ve znárodněné kinematografii pro ni najednou nebylo místo. Ještě krátce po válce dostala dvě zajímavé a poměrně velké role ve filmech PANCHO SE ŽENÍ (1946) a NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946), pak však přestala být vyhledávanou herečkou a své další výstupy ve filmu omezila na menší role, zhruba od poloviny 50. let se přehrála do postav matek a manželek, poslední větší úlohu dostala jako předsedkyně JZD v nepříliš zdařilém kritickém snímku HANDLÍŘI (1963). Krátce nato ale zaujala dvěma menšími kreacemi v umělecky zdařilých filmech ATENTÁT (1964) a HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK (1964). Posledním vystoupením Vlasty Matulové ve filmu byla stárnoucí Eliška Bočková v hořké komedii FLÁM (1966). V necelých padesáti letech tak svou filmografii ukončila s počtem 22 titulů. Později se ale objevila ještě v televizi v několika adaptacích klasických divadelních her. Sama Matulová ale svůj razantní sestup z filmové slávy nebrala nijak tragicky a jako významná divadelní herečka se realizovala především na jevišti.

Významné působení na divadle přineslo Matulové ověnčení četnými oceněními komunistického režimu; získala vyznamenání Za vynikajicí práci (1958) a Za zásluhy o výstavbu (1970), od roku 1961 byla zasloužilou členkou Národního divadla a v roce 1966 byla jmenována Zasloužilou umělkyní. Vlasta Matulová zemřela v Praze 18. dubna 1989 ve věku 70 let. Její osobnosti se věnuje nedávno vydaná kniha s prostým názvem Vlasta Matulová (2007) autora R. Miholy.

Manželem Vlasty Matulové byl Jiří Šebor (*1915), který působil jako produkční na Barrandově.

Autor: argenson