Jacques Perrin

Jacques Perrin začínal jako herec před kamerou již v pěti letech, později si u filmu vyzkoušel i další profese, prosadil se především v 60. a 70. letech jako producent společensky významných snímků a dnes patří již k legendám francouzské kinematografie, což dokládájí i četná prestižní ocenění. Narodil se v Paříži do umělecké rodiny Jacques André Simonet, jeho otcem byl divadelní režisér Alexandre Simonet. Příjmení Simonet užíval zpočátku i Jacques, později ale přijal jméno Perrin po své matce Marii Perrin, která byla herečkou Comédie Française. Jacques Perrin se před filmovou kamerou objevil poprvé v rámci titulu BRÁNY NOCI (Les portes de la nuit, 1946).

Po dokončení školní docházky vystřídal Jacques Perrin několik zaměstnání, nakonec ale nastoupil ke studiu herectví na Národní konzervatoři dramatických umění v Paříži, kde jej jako pedagog vedl Jean Yonnel. Ještě před absolutoriem dostal první příležitost v Théâtre Edouard VII. ve hře Maturitní rok, následně vystupoval na scéně Bouffes-Parisiens. Mezitím přišly i filmové role v zajímavých počinech režisérů Françoise Villierse nebo Marcela Carné. Stejně jako jiní francouzští herci točil Perrin také v Itálii, kde zaujal hned svou první rolí po boku Claudie Cardinale ve filmu DĚVČE SE ZAVAZADLEM (La ragazza con la valigia, 1962). Stejný režisér Valerio Zurlini pak Perrinovi poskytl další zajímavou příležitost vedle Marcella Mastroianniho v RODINNÉ KRONICE (Cronaca familiare, 1962).

Následovalo několik dalších rolí v Itálii i Francii, v nichž Jacques Perrin střídal polohy romantických citlivých hrdinů, ale brzy i uniformovaných důstojníků. Za svou kreaci novináře Michela ve filmu POLOVIČNÍ MUŽ (Un nuomo an meta, 1965) režiséra Vittoria de Sicy získal Volpiho pohár pro nejlepšího herce na festivalu v Benátkách (1966). Následovaly nabídky do dalších francouzských i italských filmů, objevil se například ve slavných SLEČINKÁCH Z ROCHEFORTU (Les demoiselles de Rochefort, 1967), v polovině šedesátých let navázal spolupráci také s režiséry Pierrem Schoendoerfferem a Costou-Gavrasem, s nimiž slavil úspěchy i v následující dekádě.

V roce 1968 založil Jacques Perrin vlastní produkční společnost Reggane Films, která se následně podílela na vzniku Oscarem oceněného politického dramatu Z (1969) režiséra Costy-Gavrase. S tímto režisérem pak Perrin produkoval i další výrazné filmy se společensky závažnými tématy jako STAV OBLEŽENÍ (L'était de siege, 1973) a ZVLÁŠTNÍ ODDĚLENÍ (Section spéciale, 1975). Jako majitel autorských práv ke zfilmování slavného románu Tatarská poušť Jacques Perrin obnovil po letech spolupráci s Valeriem Zurlinim, který pak s mezinárodním obsazením natočil stejnojmenný film TATARSKÁ POUŠŤ (Il deserto del Tartari, 1976), na němž se Perrin podílel i jako herec. Film však neměl velký úspěch a Perrinova společnost skončila v dluzích, jen chabou útěchou mohla být Velká cena francouzského filmu, kterou obdržel jako producent. O rok později byl pak úspěšný v oscarovém klání Annaudův satirický film VÍTĚZSTVÍ SE ZPĚVY (resp. Černobílý prapor, Noirs et blancs en coleurs, 1976), který Perrin rovněž produkoval. Z jeho dalších kreací mužů v uniformě stojí za zmínku titulní (nikoli ovšem hlavní) role v oceněném filmu KRAB BUBENÍK (Le crabe-tambour, 1977).

V následujících letech se Perrin představil ve výrazných rolích po boku Annie Girardot v justičním dramatu ČERNÝ TALÁR PRO VRAHA (Une robe noire pour un tueur, 1981), s Alainem Delonem pak hrál v kriminálním thrilleru SLOVO POLICAJTA (Parole de flic, 1985). Podle svého scénáře a ve vlastní režii pak produkoval seriál LÉKAŘI LIDÍ (Médecins des hommes, 1988), spíše si ale zmínku zaslouží další výrazná role v italském filmu BIO RÁJ (Cinema Paradiso, 1989), v němž hrál s Philippem Noiretem. Mezitím začal točit také v televizi a jeho práce se stále zhruba rovným dílem odehrávala ve Francii a Itálii.

Z pozdější Perrinovy práce vynikají dokumenty s přírodopisnou tématikou MIKROKOSMOS (Microcosmos: Le peuple de l'herbe, 1996) a PTAČÍ SVĚT (Le peuple migrateur, 2001). Za první z nich získal jako producent Césaza, druhý byl pak v kategorii dokumentů nominován i na Oscara. Na festivalech a filmových soutěžích pak zaujal i jeho další producentský počin, SLAVIČÍ KLEC (Les choristes, 2004). Před televizní i filmovou kamerou se nadále objevuje jako herec, z jeho posledních vystoupení stojí za zmínku menší úloha ve filmu PEKLO (L'enfer, 2005).

Jako výrazné osobnosti kinematografie se Perrinovi dostalo i významných ocenění ze strany Francouzské republiky, je nositelem Řádu za zásluhy (1985) a důstojníkem řádu Čestné legie (2003). Jacques Perrin je podruhé ženatý; syn Mathieu Simonet (*1975) z prvního manželství je hercem a režisérem, z druhého manželství s Valentine Perrin (od roku 1995) pocházejí synové Maxence (*1995) a Lancelot (*2000). Umělecký profil Perrinovy rodiny doplňme zmínkou o jeho sestře Evě Simonet, která v minulosti byla též herečkou, později se věnovala mediální prezentaci řady filmů, mimo jiné těch, které produkoval Jacques Perrin. V oblasti filmu se pohybuje také Evin syn, režisér, scénárista a producent Christophe Barratier (*1963).

Autor: argenson

JACQUES PERRIN (vl. jm. Jacques André Simonet, nar. 13.7.1941, Paříž) se jako syn režiséra Alexandrea Simoneta a herečky Marie Simonetové (roz. Perrinové), kteří oba působili na proslulé scéně Comédie Française, seznámil s prostředím divadla už v dětství. Když mu bylo patnáct, zprostředkoval mu strýc, známý herec Antoine Balpêtré (1898-1963), první divadelní roli. Herecké vzdělání získal u Jeana Yonnela na pařížské Konzervatoři dramatického umění. Ve filmu se poprvé objevil jako malé dítě (Brány noci), ale uplatnil se v něm od druhé poloviny 50. let, kdy na sebe výrazněji upozornil úlohou zhýčkaného, smrtelně nemocného Lorenza ve společenském dramatu podle románu Vasca Pratoliniho Rodinná kronika. Rychlý vzestup jeho kariéry nastal v polovině 60. let, kdy byl oceněn Volpiho pohárem na MFF v Benátkách 1966 za role novináře Michela v psychologickém dramatu Poloviční muž a venkovského mladíka uprostřed velkoměsta v adaptaci románu Pía Baroji Hledání. Ke zvýšení jeho popularity přispěla také postava zamilovaného námořníka Maxence v legendárním muzikálu Slečinky z Rochefortu. Koncem 60. let založil vlastní produkční společnost Réggane Films (v roce 1989 byla transformována na společnost Galatée Films), jež se podílela na vzniku několika významných, umělecky a společensky závažných dokumentárních a hraných filmů (Z, Alžírská válka, Stav obležení, Tatarská poušť, Černobílý prapor, Mikrokosmos, Oceány). Před kamerou často ztvárňoval postavy důstojníků (Tatarská poušť, Četa 317, Krab‑bubeník a Čest kapitána) a ochránců zákona (mj. Černý talár pro vraha, Soudce, Slovo policajta). Od 80. let se začal stále častěji objevovat v seriálech, např. Orient-Express (1980), Sueurs froides (1988, Studený pot – TV), Médecins des hommes (1988, Lékaři lidí; + spol. režie – TV), Il ricatto (1989, Neapolské vydírání – TV), Haute tension (1990; 1992, Vysoké napětí), Le juge est une femme (1996, Alice Neversová – TV), Groupe nuit (1996; 1998, Skupinová noc), Frank Riva (2002; 2003 – TV), Marc Eliot (2005), Le secret d’Elise (2015, Elisino tajemství). V posledních letech se více než herectví věnuje producentské činnosti, v níž podporuje zejména dokumentární projekty, často s přírodopisnou a ekologickou tematikou, na nichž se podílí i režijně (vesměs s Jacquesem Cluzaudem). Dvakrát byl oceněn Césarem: v roce 2007 jako nejlepší producent za dokument Mikrokosmos a v roce 2011 snímek Oceány, který spolurežíroval a spoluprodukoval, zvítězil v kategorii nejlepší dokument. Kromě profesních cen je nositelem státních vyznamenání Řádu za zásluhy (1985) a Komandérem (2016) Řádu Čestné legie. Pro ČT o něm natočili Rudolf Tesáček a Jiří Žák hodinový dokument Jacques Perrin, interview (1999) z cyklu Francouzské rozhovory. Ze dvou manželství má tři děti: filmového herce, režiséra, scenáristu a producenta Mathieu Simoneta (nar. 1975), herce Maxence Perrina (nar. 1995) a Lancelota Perrina (nar. 2000), který účinkoval ve filmu Oceány. Je bratrem filmové novinářky a příležitostné herečky Evy Simonetové a strýcem hudebníka, filmového režiséra, scenáristy a producenta Christophea Barratiera (nar. 1963). – Filmografie: (herec, není‑li uvedeno jinak) Brány noci (1946, Les portes de la nuit; r. Marcel Carné), La peau de l’ours (1957, Medvědí kůže; r. Claude Boissol), Les tricheurs (1958, Podvodníci; r. Marcel Carné), Nezralé mládí (1959, La verte moisson; r. François Villiers), La vérité (1960, Pravda; r. Henri‑Georges Clouzot), La ragazza con la valigia (1960, Děvče se zavazadlem; r. Valerio Zurlini), Les nymphettes (1960, Nymfomanky; r. Henri Zaphiratos), Les croulants se portent bien (1961, Padlí se mají dobře; r. Jean Boyer), Le soleil dans l’oeil (1962, Slunce v oku; r. Jacques Bourdon), Rodinná kronika (1962, Cronaca familiare; r. Valerio Zurlini), La corruzione (1963, Korupce; r. Mauro Bolognini), …et Satan conduit le bal (1963, A ďábel tančí v čele; r. Grisha M. Dabat), La calda vita (1963, Horoucí život; r. Florestano Vancini), Il fornaretto di Venezia (1963, Benátský pekař; r. Duccio Tessari), Oltraggio al pudore (1963, Urážka studu; r. Silvio Amadio), Četa 317 (1964, La 317e section; r. Pierre Schoendoerffer), epizoda Les fiancés de la chance (Snoubenci štěstí; r. Éric Schlumberger ) z filmu La chance et l’amour (1964, Štěstí a láska), Zločin v expresu (1965, Compartiment tueurs; r. Costa-Gavras), Un uomo a metà (1965, Poloviční muž; r. Vittorio De Seta), Un homme de trop (1966, Jeden muž navíc; r. Costa‑Gavras), La busca (1966, Hledání; r. Angelino Fons), La ligne de démarcation (1966, Demarkační čára; r. Claude Chabrol), Rose rosse per Angelica (1966, Rudé růže pro Angeliku; r. Steno), L’horizon (1966, Horizont; r. Jacques Rouffio), kr. filmy La grimace (1966, Úšklebek; r. Bertrand Blier) a Divertissement pour amoureaux… et concierges (1966, Zábava pro milence… a domovníce; r. Jean-Pierre Delamotte), La petite vertu (1967, Malá počestná; r. Serge Korber), Le grand dadais (1967, Velký ťulpas; r. Pierre Granier‑Deferre), L’écume de jours (1967, Pěna dní; r. Charles Belmont), Slečinky z Rochefortu (1967, Les demoiselles de Rochefort; r. Jacques Demy), Vivre la nuit (1968, Žít v noci; r. Marcel Camus), Z (1968; r. Costa‑Gavras; + prod. ‑ TV), L’Américain (1969, Američan; r. Marcel Bozzuffi), L’invitée (1969, Pozvaná; r. Vittorio De Sica), L’étrangleur (1970, Škrtič; r. Paul Vecchiali; + prod.), Oslí kůže (1970, Peau d’âne; r. Jacques Demy), Blanche (1971; r. Walerian Borowczyk), Francisco Goya ‑ Kronika lásky a osamění (1971, Goya, historia de una soledad; r. Nino Quevedo), Domove, sladký domove! (1973, Home Sweet Home; r. Benoît Lamy; + spol. prod.), Section spéciale (1975, Zvláštní oddělení; r. Costa‑Gavras; + spol. prod.), Tatarská poušť (1976, Il deserto dei Tartari; r. Valerio Zurlini; + spol. prod.), Le crabe‑tambour (1977, Krab‑bubeník; r. Pierre Schoendoerffer), La part du feu (1977, Nutná oběť; r. Étienne Périer), L’adoption (1978, Adopce; r. Marc Grunebaum; + prod.), La légion saute sur Kolwezi (1979, Legie na Kolwezi; r. Raoul Coutard ‑ TV), Černý talár pro vraha (1980, Une robe noir pour un tueur; r. José Giovanni), Le sang du flamboyant (1980, Krev z plantáže; r. François Migeat), La disubbidienza (1981, Neposlušnost; r. Aldo Lado), Les 40es rugissants (1981, Bouřlivá 40. léta; r. Christian de Chalonge; + prod.), L’honneur d’un capitaine (1982, Čest kapitána; r. Pierre Schoendoerffer ‑ V), Pablo est mort (TV-1983, Pablo je mrtvý; r. Philippe Lefebvre), Soudce (1984, Le juge; r. Philippe Lefebvre), V záři reflektorů (1984, Paroles et musique; r. Élie Chouraqui), L’année des méduses (1984, Rok medúz; r. Christopher Frank), Parole du flic (1985, Slovo policajta; r. José Pinheiro ‑ V), L’ordre (TV-1985, Pořádek; r. Étienne Périer), L’herbe rouge (TV-1985, Červená tráva; r. Pierre Kast), Garibaldi/Il generale (TV‑1986, Generál; r. Luigi Magni ‑ TV), Nessuno torna in dietro (TV-1986, Nelze se vrátit zpátky; r. Franco Giraldi), Mer de Chine (TV‑1987, Čínské moře; + režie), Race for the Bomb (TV-1987, Závod o výrobu bomby; r. Jean-François Delassus, Allan Eastman), Top Kids (TV-1987; r. Michael Pfleghar), Bio Ráj (1988, Nuovo Cinema Paradiso; r. Giuseppe Tornatore), Il ricatto (TV‑1988, Vydírání; r. Tonino Valerii ‑ TV), Solo (TV-1989; r. Sandro Bolchi), Vanille‑fraise (1989, Vanilkovo‑jahodová; r. Gérard Oury), Manon Roland (TV‑1989, Manon Rolandová; r. Édouard Molinaro ‑ TV), Stanno tutti bene (1990, Všem se daří dobře; r. Giuseppe Tornatore – TV), Il nome del popolo sovrano (1990, Ve jménu svrchovaného lidu; r. Luigi Magni), Fuga dal paradiso (1990, Útěk z ráje; r. Ettore Pasculli), La contre‑allée (1990, Protější strana ulice; r. Isabel Sébastianová), Chi tocca muore (TV‑1990, Dotknout se a zemřít; r. Pier Nico Solinas ‑ TV), kr. f. Ransom (1990, Výkupné; r. Joaquin Leitão), Rien que des mensonges (1991, Samé lži; r. Paule Muretová), La femme de l’amant (TV‑1991, Milencova žena; r. Christopher Frank ‑ TV), Les eaux dormantes (1991, Tiché vody; r. Jacques Trefouel), L’ombre (1992, Stín; r. Claude Goretta ‑ TV), La corsa dell’innocente (1992, Útěk nevinného; r. Carlo Carlei), dok. Les demoiselles ont eu 25 ans (1992, Slečinky po 25 letech; r. Agnès Vardová; účinkující), Il lungo silenzio (1992, Dlouhé ticho; r. Margarethe von Trottaová), C’è Kim Novak al telefono (1992, U telefonu je Kim Novaková; r. Enrico Roseo), Delitti privati (TV‑1992, Soukromé zločiny; r. Sergio Martino ‑ TV), Missus (TV‑1992; r. Alberto Negrin), Oh pardon! tu dormais… (TV-1992, Ale promiň! Ty jsi spal…; r. Jane Birkinová; + spol. prod.), Montparnasse‑Pondichéry (1993; r. Yves Robert), Le château des Oliviers (TV‑1993, Zámek Oliviérů; r. Nicolas Gessner ‑ TV), Les hirondelles ne meurent pas à Jerusalem (1994, Vlaštovky nikdy neumírají v Jeruzalému; r. Ridha Behi), dok. Les enfants de Lumière (1994, Lumièrovy děti; r. André Asseo, Pierre Billard, Alain Corneau, Claude Miller, Claude Sautet; prod., účinkující), Un amour aveugle (1994, Zaslepé lásky; r. Michaëla Watteauxová), Le trajet de la foudre (TV‑1994, Dráha blesku; r. Jacques Bourton ‑ TV), dok. L’univers de Jacques Demy (1995, Svět Jacquese Demyho; r. Agnès Vardová; účinkující), Une page d’amour (TV‑1995, Lístek lásky; r. Serge Moati ‑ TV) z cyklu L’histoire du samedi (Sobotní příběh), Une petite fille particulière (TV-1995, Zvláštní malá dívka; r. Jean-Pierre Prévost), umělecký dok. Le silence des fusils (1996, Mlčení zbraní; r. Arthur Lamothe; účinkující), Hold-up en l’air (TV-1996, Loupež ve vzduchu; r. Eric Civanyan – TV), Mafia rouge (TV-1996, Rudá mafie; r. Michel Sibra), Love in Ambush (TV‑1997, Láska v obklíčení; r. Carl Schultz ‑ TV), Un homme digne de confiance (TV-1997, Důvěryhodný člověk; r. Philippe Monnier), In fondo al cuore (TV-1997, V hloubi srdce; r. r. Luigi Perelli), Prima la musica, poi le parole (1998, Nejprve hudba, pak slova; r. Fulvio Wetzl), L’elefante bianco (TV-1998, Bílý slon; r. Gianfranco Albano – TV), Vado e torno (TV-1998, Konečně vdaná; r. Vittorio Sindoni – TV), Victor Schoelcher, l’abolition (TV-1998, Victor Schoelcher, zrušení otroctví; r. Paul Vecchiali), Scènes de crimes (1999, Místa zločinu; r. Frédérick Schoendoerffer – TV), C’est pas ma faute! (1999, Já za to nemůžu; r. Jacques Monnet – TV), Nora (TV-1999; r. Édouard Molinaro), Nanà (TV-1999, Nana; r. Alberto Negrin), Chasseurs d’écume (TV-1999, Stíhači pěny; r. Denys Granier-Deferre), Ti voglio bene Eugenio (2000, Miluji tě, Eugenio; r. Francisco José Fernandez), Un enfant, un secret (TV-2000, Jedno dítě, jedno tajemství; r. Paolo Barzman), Bratrstvo vlků – Hon na bestii (2001, Le pacte des loups; r. Christophe Gans), Là-haut, un roi au-dessus des nuages (2003, Tam nahoře, král nad mraky; r. Pierre Schoendoerffer), Slavíci v kleci (2004, Les choristes; r. Christophe Barratier; + spol. prod.), La peine d’une mère (TV-2004, Matčino trápení; r. Gilles Béhat), kr. f. Le carnet rouge (2004, Červený notes; r. Mathieu Simonet; + prod.), L’enfer (2005, Peklo; r. Danis Tanović – V), Le petit lieutenant (2005, Komisař; r. Xavier Beauvois – V), La lance de la destinée (TV-2007, Kopí osudu; r. Dennis Berry), Le piano oublié (TV-2007, Zapomenutý klavír; r. Henri Helman), Hold-up à l’italienne (TV-2008, Zločin po italsku; r. Claude-Michel Rome – TV), Louis VI, le pouvoir fracassé (TV-2011, Louis VI, halasná moc; r. Henri Helman), Borderline (TV-2014; r. Olivier Marchal), Richelieu, la pourpre et le sang (TV-2014, Richelieu, šarlat a krev; r. Henri Helman); (produkce nebo podíl na ní, není-li uvedeno jinak) Cestou poznání (1970, Camarades; r. Marin Karmitz), kr. filmy Les ajoncs (1970; r. René Vautier) a Pierre (1973; r. Dominique Cheminal), État de siège (1972, Stav obležení; r. Costa‑Gavras), dok. Alžírská válka (1972, La guerre d’Algérie; r. Yves Courrière, Philippe Monnier), dok. La spirale (1975, Spirála; r. Armand Mattelart, Jacqueline Meppielová, Valerie Mayouxová), Prší na Santiago (1975, Il pleut sur Santiago; r. Helvio Soto), dok. La victoire en chantant (1976, Černobílý prapor; r. Jean‑Jacques Annaud – TV), Jambon d’Ardenne (1977, Ardenská šunka; r. Benoît Lamy), dok. Le peuple singe (1989, Opičí lidé; r. Gérard Vienne), Hors la vie (1991, Mimo život; r. Maroun Bagdadi), Guelwaar (1992; r. Sembene Ousmane), dok. Wolf-Hunt (1993, Lov na vlky; r. Zlatina Roussevaová), dok. Mikrokosmos (1996, Microcosmos; r. Claude Nuridsany, Marie Pérennouová), Les agneaux (1996, Jehňátka; r. Marcel Schupbach), Himálaj – Karavana (1999, Himalaya: l’enfance d’un chef; r. Eric Valli), Plus fort que tout (1999, Silnější než cokoliv; r. Hugues Deniset), The Trench (1999, Zákop; r. William Boyd), dok. kolektivní f. 11’09″01 (2002, 11’09″01), dok. Les ailes de la nature (TV-2002, Křídla přírody; r. Jacques Cluzaud – V), La vie comme elle va (TV-2003, Jak jde život; r. Jean-Henri Meunier), dok. Héros fragiles (2007, Křehcí hrdinové; r. Emilio Pacull), Paříž 36 (2008, Faubourg 36; r. Christophe Barratier), Modern Love (2008, Moderní láska; r. Stéphane Kazandjian), dok. Tabarly (2008; r. Pierre Marcel), L’insurgée (2009, Vzbouřenec; r. Laurent Perreau), epizoda From the Land to the Sea (2011, Od země k moři; sc., režie) z dok. cyklu Le peuple des océans (Podmořské království), dok. La nuits de élephants (2014, Noci slonů; r. Thierry Machado), Deep Water (2016, Hluboká voda; r. James Marsh), L’esprit d’équipe (2016, Kolektivní duch; r. Christophe Barratier); (celovečerní dokumenty; podíl na režii, scénáři a produkci) Ptačí svět (2001, Le peuple migrateur; + spíkr), L’empire du milieu du sud (2002, Říše středního jihu; r. Eric Deroo), Océans (2009, Oceány), Příběh lesa (2015, Les saisons).

Zdroj: NFA / -fik-