Vladimír Ráž

Vladimír Ráž se sice narodil v Nejdku u Karlových Varů, ale vyrůstal v Praze, náklonnost k poezii v něm podnítila maminka. Po gymnáziu chtěl studovat medicínu, ale po uzavření vysokých škol v roce 1939 nastoupil na Státní konzervatoř. Na konci války byla zavřena i tato škola a Ráž pak do osvobození pracoval v pletacím sdružení. Po roce 1945 dokončil studia na konzervatoři a nastoupil do svého prvního divadelního angažmá v Realistickém divadle (1947-1949), další dvě sezóny odehrál v Divadle státního filmu (1949-1951), následovala zkušenost v Divadle hlavního města Prahy (1951-1954, dnešní Karlínské divadlo). V letech 1954-1995 pak Vladimír Ráž patřil k předním oporám Národního divadla. Svým přitažlivým zjevem byl předurčen k rolím romantických milovníků, k výrazným atributům jeho herectví patřila také práce s hlasem a nevšední pohybová kultura. Postupem doby se těžiště jeho divadelní tvorby přesunulo k psychologicky složitým charakterům, v nichž uplatnil civilní a realistické herectví, které se výrazově značně lišilo od jeho rozmáchlých teatrálních gest v mládí. Na půdě Národního divadla odehrál Vladimír Ráž přes osmdesát rolí, převážně v klasickém repertoáru (Hamlet, Romeo a Julie, Višňový sad, Král Lear, Cyrano z Bergeracu, Vojna a mír, Mnoho povyku pro nic), ale prosadil se i v moderně (Dnes ještě nezapadá slunce nad Atlantidou, Smrt obchodního cestujícího). Svůj kultivovaný hlas propůjčil také legendárnímu melodramatu Námluvy Pelopovy. Hostoval ale i na jiných scénách, například v Kladně v Noci na Karlštejně.

Vladimír Ráž natočil za svůj život přes padesát filmů, jeho kariéra kulminovala zvláště v 50. letech, v dalších dekádách byla práce pro film na ústupu. Ještě jako student konzervatoře se mihnul jako poštovní úředník v dramatu MRTVÝ MEZI ŽIVÝMI (1946), následovala již větší úloha v historické komedii ALENA (1947). Pro další léta byla pro Ráže stěžejní spolupráce s režiséry Václavem Krškou, Martinem Fričem a Bořivojem Zemanem. V hlavních nebo středních postavách hrál v Krškových historických a životopisných filmech REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949), POSEL ÚSVITU (1950) nebo MIKOLÁŠ ALEŠ (1951). Ztvárnění skutečné osobnosti lékaře Janského mu pak svěřil Frič ve filmu TAJEMSTVÍ KRVE (1953), v dalším Fričově filmu PSOHLAVCI (1955) hrál další hlavní roli Jana Koziny.

Do historie československé kinematografie vstoupil Vladimír Ráž postavou krále Miroslava v legendární pohádce PYŠNÁ PRINCEZNA (1952); film disponuje dodnes obdivuhodnou svěžestí a zvláště v éře převážně budovatelských agitek měl obrovskou popularitu již v době svého vzniku. Režisér Bořivoj Zeman pak Rážovi poskytl další pohádkovou příležitost, sice již nikoli hlavní, ale dodnes známou (rybář v pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL, 1954). V dalším Zemanově filmu hrál Ráž současnou rozporuplnou postavu rekreanta Pavláta, která posunuje k vážnějším tónům komedii DOVOLENÁ S ANDĚLEM (1952). Z téže doby pak stojí za zmínku pohádka HRÁTKY S ČERTEM (1956), kde hrál noblesního Lucifera. Objevil se také ve Vávrových historických filmech, ztvárnil i několik postav pedagogů (STŘÍBRNÝ VÍTR, 1953; ROMEO, JULIE A TMA, 1959; VALČÍK PRO MILIÓN, 1960). Koncem padesátých let vytvořil i několik výrazných negativních postav (DNES NAPOSLED, 1958; MORÁLKA PANÍ DULSKÉ, 1958; OBČAN BRYCH, 1958).

Počátkem šedesátých let filmových příležitostí výrazně ubylo, hrál například prince ve zfilmované verzi opery RUSALKA (1962), jeho další počiny z této doby nebyly nijak významné. V této době se ale začal uplatňovat v televizi, kromě televizních inscenací je na místě zmínit především historický seriál SŇATKY Z ROZUMU (1968), v němž Ráž obnovil svou popularitu ztělesněním postavy vlastence Jana Borna (později hrál i v pokračování ZLÁ KREV, 1986). V sedmdesátých letech pak přišly role v historických, ale době vzniku poplatných filmech, za zmínku stojí velká role kriminalisty doktora Veselého, s níž se objevil v šestnácti dílech TŘICETI PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1975-1979). Nadále pak pokračoval pokles počtu i významu Rážových rolí, více než ve filmu se objevoval v televizi, jeho posledním vystoupením na stříbrném plátně byl film SVĚDEK UMÍRAJÍCÍHO ČASU (1990). I později ale pracoval pro televizi, známe jej například ze seriálů ŽIVOT NA ZÁMKU (1995) nebo ZDIVOČELÁ ZEMĚ (1997), hrál také v řadě pohádek, pro děti namluvil večerníček POHÁDKY O MAŠINKÁCH (1987). Definitivně naposledy se Vladimír Ráž před kameru postavil v Bočanově historickém televizním dramatu ŽABÁK (2001), které se na obrazovce objevilo až po jeho smrti.

Tak jako na jevišti patřila k Rážově herectví práce s hlasem, své dispozice uplatnil také v rozhlase a především jej známe z dabingu, kdy v řadě filmů pravidelně namlouval Lexe Barkera a Jeana Maraise. V roce 1997 pak obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Dlouhodobě také působil jako pedagog na Pražské konzervatoři.

Vladimír Ráž byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla herečka Alexandra Myšková (*1922), podruhé se oženil s herečkou Alenou Vránovou (*1932); jejich seznámení a rozchod s dosavadními partnery (manželem Vránové byl Pavel Kohout) v době natáčení PYŠNÉ PRINCEZNY by dnes byl soustem pro bulvární média, ve své době však prakticky unikl pozornosti veřejnosti. Potřetí se pak oženil s Olgou Hnátkovou. Ze svých manželství měl Ráž celkem tři děti.

Autor: argenson

Jen několik doplňků a upřesnění ke stávajícímu životopisu.

Otec C. Ráže František byl armádní důszojník a matka Anna učitelka. V Praze vyrůstal od roku 1932, kdy sem
byl jeho otec převelen. Zde začal hrát fotbal a původně snil o kariéře profesionálního sportovce. Neměl tři děti ale čtyři. Z prvního manželství s Alexandrou Myškovou měl syny Martina a Davida, který ale zemřel v pouhých šesti měsících v roce 1952. Z druhého manželství s Alenou Vránovou měl dceru Markétu. Z třetího (manželka Olga) měl dceru Veroniku, která se narodila tělesně postižená (bez ruky). Jeho první žena herečka Alexandra Myšková po rozvodu emigrovala i se synem Martinem do Norska a více než 15 let ho neviděl.

Autor: klasifikátor