Carlos Saura se narodil 4. ledna 1932 v Huesce ve Španělsku. V mládí mu učarovalo fotografování a touto profesí se od roku 1950 také živil. V roce 1953 nastupuje na studia filmového umění na universitě v Madridu. V tomto období natáčí, pod vedením profesorů některé krátké dokumentární filmy, např. Pegueno rio Manzanares (1956). Po skončení studia v roce 1957, zůstává až do roku 1963 na universitě, kde působí jako přednášející oborů scénáristiky a režie. První samostatnou režijní prací v oblasti dokumentární tvorby byl snímek Cuenca (1958). Reakce na jeho první hraný film, drama o kriminalitě mládeže Los Golfos (Páskové, 1962) přišla v podobě dvouletého zákazu natáčení. Následujícím snímkem Llanto por un bandito (Pláč pro banditu, 1964), v němž se objevil v jedné z rolí i Luis Buňuel, se Carlos Saura dostává do širšího povědomí diváků a filmových kritiků. Největší úspěch svojí začínající kariéry sklidil za film La caza (Hon, 1966). Za natočení příběhu několika přátel, jež na honu řeší svoje problémy, což nakonec vyústí ve vzájemné zabíjení, byl oceněn cenou Stříbrný medvěd za režii na MFF v Berlíně. Tuto cenu obdržel i v roce následujícím, a to za psychologicky laděnou černou komedii Peppermint frappe (1967). V tomto filmu hrála herečka Geraldine Chaplinová, která se později stala režisérovou manželkou a byla pravidelně obsazována do Saurových filmů. Carlos Saura patřil mezi významné kritiky politického uspořádání ve frankistickém Španělsku, tento postoj se projevil např. ve filmu Jardin de las delicias (Zahrada rozkoší, 1970) či v podobě metafory ve, dle mnohých Saurově nejlepším, snímku Ana y los lobos (Anna a vlci, 1973). Po psychologických filmech, v nichž je hlavním bodem zájmu vnitřní život člověka a vzájemné vztahy mezi lidmi, Cria cuervos (Starý dům oprostřed Madridu, 1975), oceněný Velkou cenou poroty na MFF v Cannes, Elisa, vida mia (Eliso, můj živote, 1977), Los Ojos vendados (Zavázané oči, 1978) obrací Carlos Saura svůj zájem k tanečnímu umění. Život profesionálních tanečníků, podle dramatu Federica Garcii Lorky, je ztvárněn v Bodas de sangre (Krvavá svatba, 1981), příprava na taneční vystoupení prolínající se s vystoupením samým je vidět ve filmu Carmen (1983), film získal několik cen na MFF v Cannes a MFF v Montrealu a byl nominován na Oscara, a tuto tzv. „taneční trilogii“ uzavírá snímkem El amor brujo (Čarodějná láska, 1985). Při natáčení úzce spolupracuje s tanečníkem Antonio Gadesem, který se podílí na choreografii a ve filmech objevuje v hlavních rolích. Následující léta jsou ve znamení historických snímků, výpravný velkofilm o dobývání Jižní Ameriky i s jejími negativními dopady El Dorado (1987), příběh sv. Jana z Kříže La noche oscura (Temná noc, 1988) a příběh ze období španělské občanské války Ay, Carmela! (1990). Ve druhé polovině devadesátých let se Saura vrací snímky Flamenco (1995) a Tango (1998) k tanečnímu tématu.
Carlos Saura je považován za autorského režiséra, sám si píše, či se velkou mírou podílí, na téměř všech scénářích svých filmů. Jeho filmové dílo lze tematicky rozdělit do tří rozdílných okruhů. Ve svých režisérských počátcích se věnuje především kritickému pohledu na politiku a zobrazování tabuizovaných témat sexu a násilí. V sedmdesátých letech se zaměřuje na psychologicky laděné příběhy a v letech osmdesátých a devadesátých je středem jeho zájmu tanec. K těmto třem hlavní tématům se střídavě vrací po celou dobu své kariéry.
Carlos Saura několikrát navštívil i Prahu, buď jako turista nebo v rámci natáčení hudby ke svým filmům. V roce 2005 byl hostem na Febiofestu, kde obdržel Cenu za přínos světovému filmu.
Autor: Hugin .
