Peter Sellers

Peter Sellers
V Sellersově rodokmenu nejvíc vyčnívá předek Benjamin Disraeli a slavný prapradědeček, portugalsko-židovský zápasník Daniel Mendoza. Skutečně doloženo je ovšem jen to, že do třetího kolena všichni předchůdci pocházeli z divadelních kruhů. Archetypální židovská matka Peg se považovala za významnou revuální umělkyni, zbožný křesťanský manžel William (vedle hraní na varhany v yorkshirské katedrále) ji doprovázel na klavír a na banjo v určitě úchvatném čísle, když pózovala za nasvíceným prostěradlem... Tak alespoň to dítě, co se narodí, musí být Někdo! Tomu někomu, kdo se narodil na štaci v Southsea v hampshirském hrabství 3. září 1925, dali jméno Peter Richard Henry Sellers.
Vykulené miminko prý šťastný otec už v několika týdnech vzal v náručí na jeviště a věštil divákům: „Možná držím v rukou příštího předsedu vlády legrace !" Legrace to byla, ale trochu drsná. Dítě mělo místo kolébky kufr s rekvizitami, dobrodružně se batolilo po šatnách, zatímco rodiče vystupovali, a snad už v pěti letech vyšlo na jeviště v rozpustilé revui Pocákej mě, kterou vymyslela babička producentka. Na zájezdech s rodiči jistě hoch dokonale načichl tou mámivou atmosférou nesplněných ambicí, mýtománie, pomluv a drobných úspěchů... méně už stabilním školním vzděláním. Ve čtrnácti se rozloučil se školou sv. Aloise : našel si zaměstnání jako bubeník v tanečním orchestru. Uvažoval i o novinářství. „Víte, představoval jsem si titulky Španělská občanská válka exkluzivně od Petera Sellerse..."
K té válce se dostal jinak. Narukoval do jakési letecké obdoby Armádního uměleckého souboru, speciálně do zábavné skupiny, dostal se až do Indie a na Dálný Východ, ale největší ostruhy si vysloužil troufalým imitováním nadřízených důstojníků na večírcích. Propuštěn byl s hodností desátníka.
V mírovém Londýně prošel všelijakými kabarety, revuálními divadly, šest týdnů byl např. angažován ve Windmill Theatre v Soho, což byl tehdy jediný podnik ve městě se striptýzem, kde komici měli za úkol dráždit rozdychtěné návštěvníky... Na poutích napříč Británií se naučil perfektně dvacet různých dialektů, neméně podstatné bylo, že se poprvé sešel s kolegy Harrym Secombem a Spikem Milliganem, s nimiž, zatím zcela bez ohlasu, šokoval provinční publikum. Jednou se jeden zamkl v šatně, že ho ta šmíra přestala bavit, druhému odešly hlasivky, nu a Sellers se důstojně objevil na pódiu, ohlásil Beethovenovu Pátou, vrátil se s gramofonem, usedl s ním do křesla a „hrál", dokud ho diváci nedonutili k útěku.
Odvaha mladíkovi rozhodně nechyběla. Zatelefonoval do BBC a hlasy známých herců rozhlasovému producentovi doporučil „jistého šíleně talentovaného Sellerse". Všechno se prozradilo, ale programový ředitel stanice byl nadšen a drzého imitátora použil do zábavného pořadu. (. . .)
Na přelomu 40. a 50. let nastává v britské rozhlasové zábavě tím pádem důkladné oživení. Sellers s kamarády Secombem, Milliganem, občas i Michaelem Bentinem a Erikem Sykesem vytváří sedm let nepřetržitě vyslaný kabaret Goon Show (něco jako Přehlídka šašků), nabitý do těch časů neslýchaným absurdním, surrealistickým humorem a satirou. Kromě psaní scének se Sellers pochopitelně okamžitě uplatnil jako skvělý hlasový imitátor, vokální představitel „bídáků, idiotů a gentlemanů". Šťavnatý, nespoutaný a nejednou improvizovaný program se stal fenoménem, důležitým pro poválečnou britskou kulturu stejně jako později rozhněvaní mladí muži v literatuře a divadle či Beatles v populární hudbě. Byl inspirací pro pozdější televizní kabarety stejného smýšlení jako Beyond the Fringe a ovlivnil jistě i vznik společenství Monty Python.
K jeho jménu byla přilepena cedulka - famózní imitátor a převtělovač. První filmy tedy nepokrytě čerpají z věhlasu Goon Show. V krátkometrážním Cullimoreově Zblázněme se (1951) se dle názvu „šaškovská" společnost pokouší zbláznit, Sellers hned v pětiroli (včetně převleku za Groucha Marxe). Ze stejného roku pochází celovečerní debut Sellerse v podvodnické komedii Tonyho Younga Penízky vedou do ráje, kde hraje majora a pana Fringe. Dávno zapadlý film o „podrazu" na vítěze fotbalové loterie je zajímavý skutečně jen tím, že jde o komikovu filmovou premiéru. Pro herce měl i další význam. Začátečnický honorář sto liber se hodil do novomanželského života s australskou herečkou Anne Hayesovou.
Vedle práce v rozhlase má zatím Sellers filmových příležitostí pomálu, ovšem poněkud kuriózních. Namluví komentář k Petrem Curranem pře- stříhané verzi Chaplinovy Carmen, nechybí v dokumentu o londýnském zábavném umění, s rozhlasovými kumpány hraje v dalších nedůležitých snímcích, do Neameho špionážního filmu z války Muž, který nikdy nebyl je dokonce použit jen coby „hlas Winstona Churchilla".
V království rozhlasového studia se nad filmováním zatím může přezíravě mávat rukou, nelze však popřít, že v jiném médiu zavedenému Sellersovi uteklo možná ve filmu pár drobných rolí - kdyby byl o trošičku starší a ne tak spjatý s verbální komikou Goon Show.
A přece se Sellersovi daří zaujmout i na filmovém plátně. V Deardenově Nejmenším kině na světě, jinak ze současného pohledu už nové veselohře, je jeho opilecký promítač Quill rozhodně nejsytější postavou děje. Jak velí novinářské klišé - i na vcelku malé ploše ji dokázat rozvinout... Sellers svého notorika z projekční kabiny vychutnává maskou, hlasem i dojemnými tanečky kolem obstarožního přístroje. Zároveň dostává první vážnější roli, v Zampiho Nahé pravdě je televizním komikem - obětí vyděrače.
Britská filmová kritika ovšem pohlíží na Sellerse od jeho prvních úloh až těm posledním zásadně dvěma protikladnými pohledy. Vlídně obdivná část recenzentů fandí Sellersovi i v těch nejstupidnějších komediích a konstatuje, že i z nich odešel s čistým štítem. Cení si jeho postřehu pro další a další překvapivé „odkoukání a odposlouchání" postav, libuje si v jeho tělesných a hlasových převlecích, sdílí s ním jeho sebezhlíživé chameleónské přehlídky. Domnívá se totiž mylně, že to všechno je jediným cílem Sellersovy herecké práce, považuje ho za rozhlasového komického génia, který předvádí před kamerou totéž, čím rozesmává z rádia. Zuřivě nenávistní protissellersovci skřípou zuby nad jeho neschopností navázat kontakty s ostatními herci, nad sobeckou potřebou „krást" kolegům scény a úspěch, a naopak právě nad nedostatkem kýžené komické osobnosti, která se cestou z rozhlasu do firmy vytratila či přeměnila na nevalné varietní výstupy. Čekají od Sellerse seriozní tragikomické herectví a dostává se jim pitvoření a šarže na šarži... Snad poprvé se však kritika pro Sellerse nadchla v Boultingově snímku Všechno je v nejlepším pořádku, Jacku. Aby ne, když odložil paruky, sukně, a zahrál zcela civilní úlohu nesmiřitelného odborářského vizionáře, agresivního agitátora, který „dobrou věc" prosazuje tím nejméně vhodným stylem... Sellers byl odměněn cenou Britské filmové akademie, pokud bychom ale začali jásat nad hercovým „zmoudřením" a „odvahou riskovat" v žánrově netypickém filmu, zadržme. Sellerse totiž do Boultingova filmu dotlačil jeho osobní agent, který si nepřestával myslet, že Sellers není jen jeden z Goon Show, ale neodkrytý herecký objev. Však také Sellers zprvu scénář vrátil, protože tam vůbec nebyly legrační věty... Režírující bratři Boultingové (s Royem točil Sellers třikrát, s Johnem dvakrát) po Sellersově smrti dedukovali: „Viděli jsme ho jinak než ostatní. Doopravdy to byl snadno zranitelný člověk, který stejně snadno zraňoval ostatní. Kde by byl bez první ženy, která mu poskytovala absolutní podporu, když jeho kariéra stoupala... Jenže on bral ženy a manželství jako trofeje, které si stavěl na krbovou římsu. A lidi kolem považoval za přirozené pomocníky na cestě slávou. Kdyby mu Hollywood nedal nabídku, kterou nemohl odmítnout, kdyby se nedostal do tohoto kolotoče popularity a peněz, snad by měl čas zamyslet se nad sebou". K prvnímu a poslednímu režijnímu pokusu si Sellers vybírá Pagnolovu hru Mr: Topaze (hranou u nás na divadlech jako Abeceda úspěchu), pochopitelně sám hraje titulní roli laskavého pana učitele, ale všichni vzpomínají na předešlé filmové verze s Jouvetem, Barrymorem, Fernandelem... Ještě než byla do světových kin uvedena Kubrickova ekranizace pikantního Nabokovova bestselleru Lolita, vytvořily se pochyby o možném výsledku tohoto zdánlivě nefilmovatelného díla a své si odnesl i Sellers. Pročpak byl speciálně on obsazen do složité postavy Clare Quiltyho? Ti, kdož měli možnost film vidět, vědí své. Sellers se s náročným úkolem vypořádal mistrovsky a na plátno přinesl málokdy vídanou studii nenápadně zlověstného, suše škodolibého, sadistického vyděrače. Náhle to byl Sellers tlumený, konečně fascinující nejen vnějškem, ale nepostižitelnou vnitřní magií především.
V biografii Maska pod maskou zachytil Peter Evans svéráznou Sellersovu „technologii" a zároveň originální hereckou filosofii při přípravě na natáčení. Herec se otevřel: „Celý život jsem zkoušel napodobovat všechny ty, kteří mě něčím zaujali... Podvědomě jsem se ztotožňoval s lidmi, které sem potkával, a to mělo zásadní vliv na formování mé herecké metody. Především jsem musel postavu uchopit hlasově. Když jsem nalezl ten pravý hlas své postavy, náhle jsem jasně viděl, jak se musí chovat, co dělat může a co ne. A nemusel jsem o tom dál přemýšlet postava to měla v sobě zakódované. Tím pádem nesouhlasím s analytickými metodami, které spočívají v tom, že když mám položit sklenku čaje, musím o tom přemýšlet, aha, udělám to tak a tak... Pitoreskní Quilty z Lolity se ovšem zrodil z dosti kuriózního impulsu. Sellers by! inspirován způsobem jakým konferoval producent Norman Granz londýnský koncert Elly Fitzgeraldové. Na magnetofon si dle svého obličeje zkoušel namluvit různé typy „takhle sladkých hlasů", ale nedařilo se to. Požádal režiséra Kubricka, aby nevinnému Granzovi poslal scénář Lolity s žádostí o namluvení Sellersova partu na kazetu! Granz podivnou prosbu splnil a do zásilky přidal doušku: „Nechápu, o co jde, ale tady to máte." Tak jednoduché to zase nebylo. Sellers přidal další vysvětlení - klíč ke Quiltymu: „Musel jsem hrát tu přízračnou postavu, jako by byla složená částečně z homosexuála, částečně z narkomana, z masochisty, prostě cokoliv špatného a nečistého, na co si vzpomenete, v ní mělo být. Musel být strašný a zábavný zároveň. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal, tak jsem musel hádat... Když jsem se konečně viděl na plátně, řekl jsem si, tentokrát jsi to dokázal .. Ale pak jsem potkal v Americe pár lidí, kteří mohli být takřka modely té postavy a já si přiznal, vůbec jsi to nepřehnal..."
Rok 1963 je pro Sellersovu kariéru i osobní život klíčový. Prodleme v něm tedy déle.
Sellers, opět a již naposledy pod vedením Kubrickovým, propůjčuje svou vizáž současně maniakálnímu vynálezci, vyhýbavému americkému prezidentovi a leteckému důstojníkovi v satiře Dr. Divnoláska, aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Pouhý rok po skončení karibské krize se tu bezostyšně žertuje o vztazích mezi velmocemi a o atomové válce! Nesměl by to ovšem být Kubrick, kdo by bystře nezareagoval na nejtíživější problémy doby a v klimatu pominutí největší z hrozeb ulehčeně neglosoval a nevaroval před recidivou. Sellers je za svou trojroli (z níž utkví v paměti třeba prezidentův telefonát sovětskému premiérovi „horkou linkou" jako skvělá subtilní mimická pasáž!) poprvé nominován na Oscara.
Jako příjemně strávený čas v exteriérech další nenáročné komedie v Římě. Benátkách a Cortině vypadalo natáčení Edwardsova Růžového pantera. Nikdo nemohl tušit, že byl právě spuštěn balvan v komediografii 60 a 70. let skutečně těžkého kalibru, pod kterým málem (nebo doopravdy) Sellersovy přednosti a kvality budou nivelizovány, ne-li rozdrceny. A jak už to bývalo v římském cirku nebo u středověkých popravišť, za nadšeného jásotu obecenstva...
Růžový panter se po necelém roce dočkal volného pokračování v Komisaři Clouseauovi na stopě. Samotné naoko spletité pletky kolem zářivého diamantu a důsledně mezinárodní panoptikum evropskoindicko-čínských zloduchů sloužily toliko coby pozadí ostře nasvícené postavě v čele - komisaři Jacquesovi Clouseauovi v Sellersově podání. Jeho spolupracovníci a zejména režisér všech :,panterovek" Blake Edwards jako by byli okouzleni jeho přímočarým tahem na branku, nebránili mu v žádném technickém kousku a nestarali se o to, jestli nějaký ten gól nepadl z vyloženého ofsajdu..
Proti prvním dvěma filmům ze série nelze mít nic podstatného. Edwards nebyl jediný, kdo se snažil vzdát hold zlaté éře němé grotesky a stylizovat smolného inspektora do chaplinovského donkichota, bojujícího s okolními předměty, létajícími dveřmi, dlouhým pláštěm atd. V kombinaci s parodiemi na různé filmově - literární pop žánry to někdy zajiskřilo samostatným nápadem, jako když Clouseau svolá podezřelé z vraždy milionářova řidiče do vily a zhasne v mylném domnění, že kdo zmizí logicky musí být pachatelem. Zprvu mě také rozesmával čilý inspektorův sluha Kato, který měl povinnost pána při příchodu domů nečekaně napadnout, aby ho udržoval ve fyzické a psychické pohotovosti. Bavilo mě postupné duševní demolování Clouseauova nadřízeného vrchního inspektora Dreyfuse (jinak jistě v intencích vztahu Švejka k nadporučíkovu Lukášovi. .)
Jenže čeho je moc, toho je příliš a dvakrát možná, ale třikrát či víckrát nevstoupíš stejně úspěšně do jedné postavy, vážený komiku... Po deseti letech, v roce 1974 přiměje Sellers pilného, ale umělecky stagnujícího Edwardse k pokračování v clouseauovkém cyklu. Do hercovy smrti vzniknou ještě tři pokračování Návrat růžového pantera, Růžový panter znovu zasahuje a Pomsta Růžového pantera a k dovršení vší nesoudnosti ještě dva roky po Sellersově úmrtí Edwards lepí z nejefektnějších scén věru smutný epitaf... Sellersova vdova se kvůli téhle supí tvorbě brání u londýnského nejvyššího soudu a vyhrává dva miliony dolarů odškodného. A co myslíte Edwards? Rok poté točí Kletbu Růžového pantera, kde se o Closeauovi alespoň mluví...
Za drobnou zmínku stojí i Sellersova gramofonová aktivita. Vedle zmíněných záznamů rozhlasových Goon Show si liboval v kuriozitách Nazpíval a zarecitoval na deskách Perný den a Help od Beatles. ovšem ve stylu jako by Olivier deklamoval Shakespeara. Na jedné písni z alba folkrockové skupiny Steeleye Span hraje na ukulele. Jinou desku vydal s etiketou: Zpívá šéfinspektor Jasques Closeau za doprovodu bezpečnostní akademie". Závěr šedesátých let je ve znamení soumraku nad Sellersovými filmovými úspěchy. Placen je stále skvěle, ne nadarmo má přezdívku „nejzábavnější milionář světa", ale dopředu ho žene potřeba všeobecného uznání. Volí však neomylně omylné projekty. V Parishově BoBo, opět s Eklandovou, je neúspěšným matadorem s pěveckými ambicemi, v bondovce Casino Royale, režírované pěti režiséry, je vynálezcem systému, jak vždycky vyhrát v karetní hře bakarat. De Sikův povídkový film Sedmkrát žena mu poskytne epizodu, ve které jako právník svede vdovu na pohřbu. Ani návrat do Hollywoodu v Averbackově komedii Miluji tě, Alice B.Toklasová a zdánlivě vděčná možnost jít nad úlohu astmatického kalifornského právníka, který se snažil zapojit do hnutí hippies, nepřinesly nic víc, než střepinky veselých momentů. V mezidobí, desetileté přestávky komisaře Closeaua se setkává s Blakem Edwardsem ve Večírku. Máme štěstí, že příliš neznáme Sellersovy Indy, kteří filmu předcházeli. Dozajista proto patří jeho Hrundi V. Bakši k miláčkům našeho publika, kdežto přísná britská kritika odsoudila stereotypní Edwardsův centralismus na Sellersovu postavu a podle ní i ono proslulé, „ptačí ňam-ňam" se opakuje víc, než je zdrávo a vtipno.
V soukromí Petera Sellersa taky není dvakrát veselo. Koncem ledna 1967 mu umírá matka, koncem roku 1968 se rozvádí s Eklandovou. V roce 1970 potřetí zkouší manželské štěstí, s dívkou z prostředí zlaté londýnské mládeže Mirandou Quarryovou...
Peteru Sellersovi zbývá pár měsíců života, když natočí ještě předposlední film, který ho dostatečně rehabilituje za dřívější filmografické omyly. Už v roce 1973 dal režiséru Halu Ashbymu přečíst knihu Jerzyho Kosinského Byl jsem při tom, jak se mu bude líbit, a jestli by ji nechtěl zfilmovat. Ashby pro námět vzplál, ale nemohl sehnat finance. Teprve v roce 1978 se konstelace zlepšila pro film se však do hlavní role počítalo s Ryanem 0'Nealem, což Ashby rezolutně odmítl V titulní postavě viděl Sellerse, ostatně, on mu tu knihu půjčil...
Ani potom se přípravné práce nerozbíhali snadno. Ashby vzpomíná: „Sellers si s postavou zahradníka Chaunceye nevěděl dlouho rady. Ptal se odkud ten člověk je. A tak jsme si povídali o různých možnostech. Bylo to moc těžké, ale to bylo konečně něco s čím se musel sám poprat. Ono není jednoduché, říkat ten text jaksi dětsky a nepůsobit při tom dojmem, že je to špatný přednes. Samozřejmě jsme hodně mluvili o hlasu. On byl ten nejpohotovější imitátor, jakého jsem kdy poznal. Když se s vámi sešel, bylo zaručené, že vás za půl minuty napodobí. To bylo neuvěřitelné, jak rychle pracoval... Myslím, že jsem mu radil, aby v případě Byl jsem při tom začal s troškou toho, co dělal v Lolitě, aby vytvářel směs ze svého vlastního hlasu; protože jeho tón řeči zní americkým uším kultivovaně, i když takový není, je to zkrátka anglický tón."
Sellers byl vskutku postaven před paradoxně nejtěžší úkol své hereckoimitátorské kariéry. On, velmistr hlasové nápodoby, musel najít intonaci, která by neměla žádný výrazný přízvuk, dialekt, aby ve filmu mýlila představitele velmocí, odkud vlastně pochází. Namlouval si celé dny na kazetový magnetofon různé možnosti, než nalezl uspokojivé řešeni. Mluvil pak svého zahradníka bez emocí, s jasnou výslovností, lehce americky, s lehkou nápodobou tembru Stana Laurela. Na natáčení se neslýchaně zkoncentroval, odmítal novináře, vzdaloval se ostatním kolegům a štábu, když právě netočil, žil si se svou rolí někde v koutku, takže ho Shirley MacLaineová musela shánět po ateliérech. Po dlouhém čase se na plátně objevil bez paruky a obvyklého knírka, nemaskovaný, nezdobený, i ty šedivé vlasy byly jeho vlastní. Dnes se zdá, že pouhá oscarová nominace byla málo za zpodobení duševně zaostalého zahradníka, který, jako parodie platónského člověka, odezírá svět nikoli z plamenů a stínů jeskyně, ale z televizní obrazovky a souhrou okolností kandiduje na prezidenta Spojených států. Opakováním několika vět, skoro nehybnou mimikou dokázal Sellers mnohokrát víc než gejzíry špatně vyslovovaných slov a „utíráním si nosu židlí", v četných svých minulých filmech... Tato dojemná tragikomická figura znamená spravedlivý vrchol jeho filmové dráhy.
Šťasten z nadmíru kladného přijetí Byl jsem při tom, Sellers se svěřil: „Vždycky bylo mou ambicí zahrát si takovou roli. Ted' jsem to uskutečnil a další ambice nemám. Vůbec jak stárnu, čím dál tím méně miluju film a hlavně lidi kteří se jím zabývají. Popravdě řečeno, když jsem na natáčení, cítím k těm lidem neskrývanou nechuť." A jinde a jindy: „Jsem rád, že se povedlo vytvořit mého zahradníka, aby byl přijatelný pro diváky a uvěřitelný pro inteligenty a kritiky..."
Koncem května 1980 je hospitalizován, ale z nemocnice doslova utíká. V úterý 22. července zažije v hotelu Dorchester masivní srdeční záchvat. Okamžitě je převezen do middlesexské nemocnice, kde 24.července umírá.
Jan Rejžek, Československý filmový ústav Praha 1988

(redakční výběr -- redakce tímto laskavě děkuje Janu Rejžkovi za umožnění použití jeho studie)
Projekt 100 -2000