Innokentij Michajlovič Smoktunovskij se narodil 28. března 1925 v sibiřské vesnici Taťjanovka u Tomska v Sovětském svazu. Rodina se přestěhovala do Krasnojarsku kde jeho otec pracoval jako přístavní dělník. Matka se starala jak o něj, tak i dalších šest dětí. Innokentij začal studovat gymnázium, avšak po smrti otce, který padl v počátcích Velké vlastenecké války, studium přerušil a převzal roli živitele rodiny. V osmnácti letech, v roce 1943, narukoval i on do armády. Jako frontový voják padl do německého zajetí a po úspěšném útěku působil v partyzánském oddílu. S rudou armádou došel až do Berlína. Po demobilizaci v čtyřicátém pátém roce se rozhodoval mezi studiem vojenské akademie a lesnické školy. Nakonec zvítězila jeho touha hrát. Byl přijat ke studiu herectví při Krasnojarském Divadle A.S. Puškina. Po roce však ze studií odešel a stal se členem divadelního souboru v Norilsku. Po pětiletém působení odchází do divadla v Machačkale, ale již rok nato se snaží prosadit v Moskvě. Psal se rok 1953 a Smoktunovskij absolvuje neúspěšnou anabázi po Moskevských divadlech. Neúspěch zažívá i v Divadelním studiu filmového herce. Až na přímluvu kostýmní návrhářky Sulamit, jeho pozdější ženy, se o něj začíná zajímat filmový režisér a ředitel Mosfilmu Ivan Pyrjev. Po několika epizodních rolí hraje ve filmu Soldaty (
Vojáci r. Alexandr Ivanov, 1956) postavu poručíka Farbera, který se dokáže vzepřít proti nelidskosti války a svědčí proti důstojníkovi, jež poslal vojáky na zbytečnou smrt. Dle jeho vlastních slov využil při ztvárnění role vlastních zkušeností z války. Po oceňovaném výkonu v tomto filmu se mu otevřela i cesta k významným rolím na divadelních prknech. Jako člen leningradského Velkého dramatického divadla Maxima Gorkého byl obsazen do role knížete Myškina v divadelní adaptaci
Dostojevskéhorománu Idiot. Poté se obloukem vrací, už jako známý a uznávaný herec, zpět do Moskvy. V roce 1961 ztvárnil další z významných filmových rolí, a to postavu atomového fyzika Ilju Kilikova ve filmu Děvjať dněj odnogo goda (
Devět dní jednoho roku, r. Michail Romm, 1962). Film byl oceněn na MFF v Karlových Varech Hlavní cenou a stal se počátkem zobrazování nového typu hrdiny v Sovětském filmu. Již následujícím filmem, moderním a netradičním pojetím dánského kralevice Hamleta, se prosazuje i v celosvětovém měřítku. Snímek
Hamlet (1964) režiéra Grigorije Kozinceva byl oceněn Zvláštní cenou na MFF v Benátkách a Britskou filmovou akademií byl vyhodnocen jako nejlepší filmové dílo roku. V následujících dvanácti letech byl Smoktunovskij obsazován do řady filmů ve kterých ztvárnil rozličné role. Žádná z nich se však nevyrovnala rolím z počátku jeho filmové kariéry, snad jen titulní postava v přepisu Čechovova
Strýček Váňa (Ďaďa Vaňa, r. Andrej Končalovskij, 1970). V roce 1976 se vrací k divadlu, nejprve na scénu moskevského Malého divadla a později do MCHATu. Od této doby se věnuje rovnoměrně jak divadlu tak i filmu, např. v roce 1979 hraje sám sebe ve filmu Moskva slezam ně verit (Moskva slzán nevěří, r. Vladimír Menšov, 1979). S přibývajícím věkem se angažuje i v jiných oblastech umění. V roce 1980 mu vychází kniha Vremja dobrych naděžd (Čas dobrých nadějí) či je podepsán jako autor pod scénářem k televiznímu filmu Děti solnca (Děti slunce, r. Leonid Pčelkin, 1985). Jeho téměř padesátiletá, především herecká, kariéra končí až jeho smrtí. Innokentij Michajlovič Smoktunovskij umírá v Moskvě 3. srpna 1994. Za jeho herecké umění a umělecký přínos mu byl udělen titul Národní umělec SSSR (1974) a za rozvoj divadelního umění Leninův řád (1985), jedno z nejvyšších vyznamenání udělované v bývalém Sovětském svazu.
Autor: Hugin .
