TOYEN [toajen] - nositelka tohoto podivného, neurčitě bezrodého pseudonymu se narodila 21. září 1902 v Praze pod jménem Marie Čermínová a proslula jako jedna z významných představitelek evropského surrealismu. Zprávy o jejím dětství se nedochovaly a Manka, jak ji její přátelé zpočátku nazývali, dokonce často tvrdila, že žádnou rodinu nemá a nikdy neměla. To ovšem nebyla pravda, protože ještě během 2. světové války sdílela se svojí sestrou malý byt na Smíchově. Marie ovšem byla velice pravděpodobně výrazná osobnost už v mládí, protože ve svých šestnácti letech odešla z domova a začala pracovat jako dělnice v manufaktuře na výrobu mýdla.
Brzy si vydělala na splnění svého životního snu a krátce po skončení první světové války mohla zahájit studia na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora Emanuela Dítěte. Její přístup ke studiu dekorativní malby byl však od samého začátku natolik avantgardní a nespoutaný, že školu už v roce 1922 raději opouští a odjíždí na prázdniny k Jadranu, kde se na ostrově Korčula setkává s osudovým mužem svého života - malířem, spisovatelem a fotografem Jindřichem Štyrským (1899 - 1942).
Začali úzce spolupracovat a už roku 1923 se stali členy Devětsilu. Právě prostřednictvím Devětsilu se Toyen seznámila s řadou dalších osobností, zejména básníků a spisovatelů, mezi které patřili např. Jaroslav Seifert a Vítězslav Nezval. A byl to právě J. Seifert, kdo pro ni vymyslel její pseudonym: "Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a ona měla před výstavou. Jenže ani za nic nechtěla vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmyšlení je přijala a nosí je podnes..."
Roku 1925 odjíždí Marie (vlastně už Toyen) spolu se Štyrským do Paříže, kde se úspěšně účastní několika výstav. Toyen, která se v mnoha směrech projevovala spíše jako muž, se zde cítí výborně - nikoho tu nepohoršuje její pánský styl oblékání ani nakrátko ostříhané vlasy. Umělecky se ji daří, její obrazy se prodávají a tak si pařížský pobyt oba protáhnou na několik roků. Dokonce zde stvořili i nový umělecký styl, který nazvali artificielismus - poetické ztotožnění práce malířky a básníka. Po návratu do Československa se však tvorba Toyen začíná přiklánět spíše k surrealismu, ve kterém dává naplno průchod svým (někdy až šokujícím) erotickým představám. Stává se iniciátorkou založení Skupiny surrealistů v ČSR a krátce na to odjíždí s Nezvalem a Štyrským znovu do Paříže.
Druhou světovou válku prožívá Toyen opět v Praze. Velkou ztrátou pro ni znamenala smrt J. Štyrského, jemuž nechala zbudovat hrob na Olšanských hřbitovech, a těžce nesla i nutnost tvořit jenom v ilegalitě. Ačkoliv válka zcela paralyzovala její umělecký život, ukrývala tato statečná žena v letech 1941-45 ve svém bytě v Krásově ulici básníka Jindřicha Heislera, jemuž pro jeho židovský původ hrozil nástup do transportu, čímž mu pravděpodobně zachránila život. Krátce po osvobození pořádá Toyen svou poslední pražskou výstavu a 21. března 1947 navždy opouští Československo.
Jejím novým uměleckým partnerem se v exilu stává J. Heisler. který však lednu 1952 náhle umírá. Toyen zůstává sama, což jí zpočátku vůbec nevadí - v Paříži se vždycky cítila jako doma, práce tu má nad hlavu a přátelé si u ní podávají dveře. Ale postupně přichází stesk - po vlasti a možná i po rodině, kterou díky své komplikované sexuální orientaci (nemluvila o sobě jako o ženě, ale vždy pouze v mužském rodě) nikdy nezaložila a do jejích obrazů se vkrádá pochmurost a melancholie... V posledním desetiletí života se stýkala zejména s básníkem Radovanem Ivšišem, který stárnoucí umělkyni pomáhal organizovat výstavy.
Toyen zemřela 9. listopadu 1980 a jejího pohřbu na pařížském hřbitově Batignolles se zúčastnila jenom hrstka těch nejvěrnějších přátel. Zatímco krátce poté byla její umělecká pozůstalost rozprodána v aukcích, plného docenění svojí tvorby se Toyen dočkala až později a dnes je řazena mezi nejvýznamnější české malířky.
Autor: green-tea .
