Hana Vítová

Hana Vítová, vlastním jménem Jana Lašková, se narodila 24. ledna 1914 v Praze opernímu pěvci a učiteli hudby Hanuši Laškovi a herečce Nině Laškové.

Už od dětství ji rodiče vedli k hudbě. Ve třinácti letech na prázdninovém táboře na sebe upozornila v divadelním představení hereckým nadáním, ale kariéra herečky či pěvkyně ji nelákala, chtěla být učitelkou. Nakonec se na přání rodičů přihlásila na dramatické oddělení Pražské konzervatoře a soukromě se školila zpěvu u Kamily Ungrové. Po třech letech školu opustila a nastoupila do Osvobozeného divadla.

V poválečném období jí nové poměry po únoru 1948 znemožnily pokračovat v umělecké dráze. Díky vzdělání, rozhledu a jazykovým znalostem se mohla věnovat knižním překladům z ruštiny, angličtiny a němčiny. Roku 1953 se vrátila na pódium zprvu pražské Alhambry, pak se jako zpěvačka objevila v zábavných pásmech kabaretu U svatého Tomáše a v zájezdových estrádních programech, s nimiž objížděla republiku (mj. se Z. Kabátovou a E. Šárkovou) až do konce 60. let.

Nesrovnatelně většího úspěchu než na jevišti dosáhla ve filmu, kde ve 30. a první polovině 40. let patřila s L. Baarovou a A. Mandlovou k nejoblíbenějším milovnicím a k "nejzářivějším ženským hvězdám" české kinematografie. Počtem rolí však předstihla všechny ostatní "konkurentky". Zazářila především ve filmech Valentin Dobrotivý (1942), Sobota (1944), Šťastnou cestu (1943). Ve třicátých letech si také vyzkoušela ´chlapecký převlek´ v konverzační komedii Miroslava Cikána Poslíček lásky (1937). Svou největší a umělecky nejúspěšnější filmovou postavu ztvárnila ve filmu Noční motýl (1941), kde hrála Martu Dekasovou, mladičkou vychovatelku, která podlehne ženatému důstojníkovi Vargovi a nakonec se živí jako barová zpěvačka.

Hana Vítová byla dvakrát vdaná, jejím prvním manželem byl herec a zpěvák Jára Pospíšil, druhým filmový kritik Bedřich Rádl. Hana Vítová zemřela v úplném zapomenutí, nemocná a opuštěná 3. března 1987 v pražské nemocnici ve věku sedmdesáti tří let.

Autor: K.I.T.T

Hana Vítová se narodila 24. 1. 1914 v Praze, v rodině dvou operních pěvců Hanuše a Hany Laškových. Dostala jméno Jana a již předem měla určenou, díky genům rodičů, uměleckou dráhu.

Když vyrostla do krásy šestnáctiletého děvčete, přišla jako konzervatorista do Osvobozeného divadla, Werichovi padla do oka a hned jí nabídl smlouvu, ta se ale bránila, že s takovým jménem nikdy nevystoupí na scénu a hodně se styděla. Jan Werich zapřemýšlel, trochu mu pomohl i Vítězslav Nezval a slavné jméno Vítová bylo na světě. Zde si užívala krásnou dobu se hrou Golem, kde hrála z pavučin upředenou Sirael. Netrvalo dlouho, všimli si její krásy a křehkosti, samozřejmě i filmoví režiséři. Tehdy byla odstartována její filmová kariéra, šla z filmu do filmu. V Osvobozeném divadle byla do roku 1935, protože Werich s Voskovcem poprvé divadlo uzavřeli. Hana Vítová přešla do divadla krále komiků, k Vlastovi Burianovi. Ve filmu Peníze nebo život neměla velkou roli, ale píseň, kterou zpívala s Ljubou Hermanovou - Život je jen náhoda, ta se stala nesmrtelným hitem. Od Buriana přešla do divadla Oldřicha Nového, a tak bylo dáno, že spolu natočili nějaký společný film. Hana natočila přes 60 filmů, ale většinou spadají před rokem 1945, poté nebyl o ní velký zájem. Šlo o filmy jako Jedna z miliónu, Poslíček lásky, Jarčin profesor, Krb bez ohně, Sextánka. Již názvy napovídají, o co ve filmu šlo. Ale natočila i filmy, za které se vůbec nemusí stydět. Jde o filmy Trhani, Batalion, Valentýn Dobrotivý, a hlavně Noční motýl (1942), kde se nevídaně strhávalo ramínko.

Během války natočila dva filmy v Německu a to se asi mnoha lidem nelíbilo (Der Zweite Schuss, Freunde). Hraje i ve filmu, který byl pro Mandlovou posledním – Sobota. Zde manžel odjíždí na služební cestu a ona se nechala zlákat sladkými řečičkami Oldřicha Nového. Krásné herečky Adina Mandlová a Lída Baarová využily situace a po proseděných dnech ve vězení odešly na vysněný západ, ale zde velice brzy odešly do důchodu a živili je zámožní manželé. Jiřina Štěpničková byla na hranici zadržena a pro nezákonný odchod za hranice jí hrozila i oprátka. Tu jí přály její kolegyně z Vinohradského divadla, ale naštěstí ji nedostala, odseděla si ale asi 10 roků ve vězení. Poté byla rehabilitována a ještě jí nějaké role čekaly. Další hvězda, Nataša Gollová, utekla od vězení, do Terezína, kde pomáhala pacientům, kde si svůj „škraloupek“ odpracovala a život šel dál.

Po válce, v roce 1947,, natočila Hana Vítová tajemný příběh Ve znamení kotvy. Hraje zde roli média, pro vypočítavého Eduarda Kohouta, jezdí po světě a zatím máma čeká na její návrat. Vypadalo to na konec kariéry, když se dostal do kin film Pytlákova schovanka a všichni si mysleli, že pro herečku to budou hody, a že možná půjde opět nahoru. Rok 1949 je pro film zlým rokem, nikdo nebyl zvyklý na parodii, role Elen Hadrbolcové pro herečku znamenala buď si zahrát ve výtečných agitkách a nebo konec kariéry. Víme, pro co se rozhodla. Pak jsme jí viděli v pidiroličce Muž v povětří (1955) a ve filmu Dům v Kaprové ulici (1965). V mnoha filmech děj ozvláštnila i svým zpěvem, hlavně do roku 1945.

Ani v soukromém životě to neměla jednoduché. Po 15 měsících se rozvedla s Járou Pospíšilem, v roce 1940 se vdává za filmového kritika Bedřicha Rádla, ale ani on nebyl na celý život. Z tohoto manželství se narodila dcera Bedřiška, ta kvůli neopětované lásce k Jiřímu Suchému, vyskočila z okna, v roce 1966. To herečku srazilo na kolena, vystupovala již jen v televizi v několika vzpomínkových pořadech a 14 let jezdila s R. A. Dvorským kolem republiky, za posluchačem s písničkami a vzpomínkami.

Ovládala angličtinu, ruštinu, francouzštinu, překládala zahraniční beletrii, většinou pro Járu Pospíšila otextovala písně.

Když se připravovalo natáčení kostýmní komedie Císařův pekař a Pekařův císař, možná v koutku duše si myslela na roli Sirael, kterou hrála na divadle, ale měnili se režiséři i hlavní představitelky a roli nakonec vyfoukla Nataša Gollová.

Hana Vítová zemřela v roce 3. 3. 1987 v Praze a nedá se říci v zapomnění, lidé na ni vzpomínali, jenomže ona byla v mysli úplně jinde, často mám na mysli její píseň, Zpíval konvalinkám...

Hana Vítová dále hrála v často reprízovaných filmech Jarní píseň, Šťastnou cestu, Karel a já, Cech panen kutnohorských, Nezlobte dědečka...

Autor: jarda53

Vlastným menom Jana Lašková. Pochádzala z umeleckej rodiny. Obidvaja rodičia boli operní speváci , otec Hanuš Lašek dokonca sólista Národného divadla .Aj z nej mala byť operná speváčka , ale želanie rodičov sa jej nepozdávalo. Nakoniec študovala herecké konzervatórium .

Vďaka konkurzu sa v 3. ročníku dostala do Oslobodeného divadla , kde debutovala postavou Sirael v Golemovi. Vtedy vzniklo jej umelecké meno Hana Vítová . K filmu ju priviedol John Gollwell (vlastným menom Jan Borůvka). Veľmi rýchlo sa presadila a išla doslova z filmu do filmu, ale trpela stereotypným obsadzovaním do rolí naivných a milých dievčat. Sentimentálne strihané nenáročné veselohry sa jej staly na dlhé roky osudom. Nakoniec sa jej ale dostalo i tragikomických a tragických rolí (Ulička v ráji, Batalion).

Filmového vrcholu dosiahla postavou vychovávateľky Marty Dekasovej, ktorá vo filmu Noční motýľ podlahne zvádzaniu povrchného dôstojnika povaľača a končí ako barová speváčka vo verejnom dome, resp. postavou krásnej blondínky z lesnej samoty, ktorá to vďaka svojmu dramatickému a speveckému talentu nemala vo skvelej parodií Pytlákova schovanka ani trochu ľahké.

Po vojne prišla o prácu a živila sa obchádzaním estrád. Nedarilo sa jej ani v osobnom živote, roku 1966 je po sebevražednom skoku zomrela dcéra v náručí. Od tej chvíľe sa uzatvorila do seba. Neštastiam ale nebol koniec. V roku 1970 mala ťažkú autonehodu, následkom ktorej jej ochrnula noha.
Zomrela v úplnej samote v roku 1987.Bola dvakrát vydatá, jej prvým manželom bol tenorista Jára Pospíšil, druhým filmový kritik Bedřich Rádl.

Autor: pataamat