Jaroslav Vojta

Představitel lidových postav se srdcem na dlani - Jaroslav Vojta (nar. 1888 v Kutné Hoře) pocházel ze slavné herecké rodiny otce Aloise Vojty-Jurného. I jeho sourozenci, bratr Adolf a sestra Hermína, se věnovali divadlu, nicméně zdaleka nedosáhli věhlasu svého bratra. Otcovým druhým sňatkem "přibyly" do rodiny Vojtovy velmi slavné tety - herecké legendy tehdejší doby - Terezie Brzková, Marie Spurná a Otýlie Beníšková.

Mladý Vojta se sice vyučil slévačem, ale tíhnul k herectví - od r. 1906 ochotničil v brněnském Bratrstvu, prošel tvrdou školou kočovných společností a než začal hrát na Vinohradech, hostoval v Plzni a v Brně. Stálé angažmá v letech 1925 - 1959 mu poskytla jeho milovaná "Zlatá kaplička" Národní divadlo, kde byl svým prostým a srdečným zjevem předurčen k rolím přímých a poctivých sedláků, starostů nebo řemeslníků, zahrál si i několik sluhů božích.

V divadle i ve filmu ztvárnil J. Vojta během své dlouhé kariéry téměř 120 rolí - připomeňme alespoň některé: LUCERNA (1925), ZAPADLÍ VLASTENCI (1932), U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934), nezapomenutelný Vávra v MARYŠI (1935), HORDUBALOVÉ, NAŠI FURIANTI, BÍLÁ NEMOC (1937), veselý fráter v CECHU PANEN KUTNOHORSKÝCH, Její pastorkyňa (1938), Muzikantská Liduška, POSLEDNÍ PODSKALÁK (1940), jeho "srdeční role" PANTÁTA BEZOUŠEK (1941), SKALNÍ PLEMENO (1943), NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946), JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947), spravedlivý chalupník Konečný ve dramatu VES V POHRANIČÍ (1948), osvícený farář v DIVÉ BÁŘE (1949), VEČERY S JINDŘICHEM PLACHTOU (1953), JAN ŽIŽKA, PSOHLAVCI, STRAKONICKÝ DUDÁK (1955), nesmrtelný loupežník Sarka Farka v Drdově pohádce HRÁTKY S ČERTEM , chápající učitel v tragickém snímku SYNOVÉ HOR (1956), neodbytný děda Poláček v komedii PÁTÉ KOLO U VOZU (1957), MEZI NÁMI ZLODĚJI (1963), SŇATKY Z ROZUMU (1968) a rozloučil se filmem NEJSEM CHMÝRKO NA BODLÁKU (1970).

Jaroslav Vojta byl právem oceňován - Státní cena za dramatické umění (1929), Zasloužilý umělec (1953), Národní umělec (1958), Řád práce (1963). Dodnes si umíme ihned vybavit jeho neopakovatelný hlasový projev, který je i dnes (téměř 40 let po jeho smrti) velmi vděčným námětem současných bavičů - imitátorů a stejně legendární jsou jeho pověstné vtipy, které často "zvojtil".

I v seniorském věku hrával tento bard ND nejen na prknech, znamenajících svět, ale učinkoval i v rozhlase a v televizi. Zanechal budoucím generacím vzpomínkovou knihu "Cesta k Národnímu divadlu" a svůj medailon JAROSLAV VOJTA, HEREC ČISTÉHO SRDCE sám komentoval. Zemřel v dubnu 1970 ve věku nedožitých 82 let.

Autor: Angelika2808

Pocházel z významné herecké rodiny. Jmého Vojta přijal po svém otci Aloisu Jurném. Od roku 1906 hrál u venkovských společností, pak v Brně, Plzni, VD (1919-25) a ND (1925-59).

Ve filmu hrál od 20. let, byl jedním z nejpopulárnějších českých herců. Zejména ve 40. a 50.letech. Často vystupoval v rozhlase a v posledním desetiletí života i v TV.

K jeho proslulosti přispěla i série "tzv. vojtovských anekdot. Termín ""zvojtit"" byl používán ve smyslu poplést. Výrazný lidový typ ztvárňoval hrdinské role i komediální figurky. Svérázné kouzlo jeho osobnosti přispělo k tomu, že jméno Vojta vstoupilo i hovorových úsloví.

Debutoval v němém filmu, avšak první výraznou rolí byl až mlynář Vávra v Rovenského filmu MARYŠA (1935) a největší dramatickou postavou třicátých let byl Juraj Hordubal ve Fričově adaptaci románu Karla Čapka HORDUBALOVÉ (1937). Popularitu mu přinesla titulní role v oblíbeném protektorátním filmu PANTÁTA BEZOUŠEK (1941).

Úsměvnými postavami bodrých staříků zalidňoval desítky českých filmů až do poloviny šedesátých let.

Z filmových rolí: U NÁS V KOCOURKOVĚ (1934), JÍZDNÍ HLÍDKA (1936), NAŠI FURIANTI (1937), DIVÁ BÁRA (1947), MIKOLÁŠ ALEŠ (1951), HRÁTKY Z ČERTEM (1956), PÁTÉ KOLO U VOZU (1958), MEZI NÁMI ZLODĚJI (1963), ALIBI NA VODĚ(1965) a ÚPLNĚ VYŘÍZENÝ CHLAP (1965).

Autor/Zdroj: /Sber