Andrzej Wajda

Vedle Krzysztofa Kieslowského nejvýraznější osobnost polské kinematografie, zaujímající místo žijícího, mezinárodně uznávaného klasika.
Absolvoval Vysokou filmovou školu v Lodži (1952) a samostatně debutoval v roce 1954 filmem o mladých odbojářích NEZVANÍ HOSTÉ. V 50. letech se proslavil dvěma filmy, zabývajícími se problematikou odboje: KANÁLY (1957) a POPEL A DÉMANT (1958). K válečné tématice, která ho vždy přitahovala, se vrátil mimo jiné v roce 1970 filmem KRAJINA PO BITVĚ. Wajdova tvorba je nerozlučně spjata s domácí literaturou. K jeho nejzdařilejším filmům patří přepisy děl J. Iwaskiewicze BŘEZOVÝ HÁJ (1970) a SLEČNY Z VLČÍ (1979), adaptace divadelní hry S.Wyspieanského VESELKA (1972) či ZEMĚ ZASLÍBENÁ (1974), natočená podle románu W.S.Reymonta.
Ve druhé polovině 70. let se Wajda zařadil do silného proudu "kina morálního neklidu" a věnoval se kritickému zobrazování problémů polské současnosti či nedávné minulosti (ČLOVĚK Z MRAMORU, ČLOVĚK ZE ŽELEZA). Často natáčel v zahraničí - LADY MACBETH Z MCENSKÉHO ÚJEZDU v Jugoslávii, HRANICE STÍNU v Anglii či DANTON ve Francii.
Filmy A. Wajdy vždy vyvolávaly polemiky, neboť bořily uměle živené mýty, a proto se k našim divákům dostávaly obtížně a se zpožděním. V posledních letech jsme z jeho tvorby mohli v našich kinech vidět psychologické drama DIRIGENT (1979), adaptaci díla T. Konwického KRONIKA MILOSTNÝCH NEHOD (1984) a filmový přepis románu F.M. Dostojevského BĚSI (1988), který byl rovněž natočen ve Francii.

Autor/Zdroj: Filmový přehled

Andrzej Wajda (1926, Suwaíki, Polsko) věnoval podstatnou část tvorby reflexi válečných osudů Polska. Po debutu Nezvaní hosté (Pokolenie, 1954) upozornil na odbojáře z řad zneuznané Zemské armády ve filmech Kanály (Kanat, 1956), Popel a démant (Popiót i diament, 1958) a Prstýnek s orlem v koruně (Pieršcionek z orlem w koronie, 1992). Tragický začátek války vystihl ve snímcích Lotna (1959) a Kronika milostných nehod (Kronika wypadków milosnych, 1985), poválečná traumata vězněných Poláků v Krajině po bitvě (Krajobraz po bitwie, 1970) a ponižující zacházení s Poláky ve filmu Eine Liebe in Deutschland (Láska v Německu, 1983). Židovský úděl připomenul ve filmech Samson (1961), Korczak (1988) a Wielki Tydzieň (Velikonoční týden, 1995). V roce 2007 se k válečné tematice vrátil snímkem Katyň. Ve svém zatím posledním snímku Puškvorec překvapil režisér novátorským přístupem, za nějž byl na MFF v Berlíně oceněn Cenou Alfreda Bauera.
katalog 44. MFF Karlovy Vary

Studoval malířství na Akademii krásných umění v Krakově, potom režii na Vysoké filmu škole v Lodži. Studia ukončil v roce 1954. Pracoval jako asistent Aleksandra Forda na filmu Pětka z Barské ulice (Piatka z ulici Barskiej). Ve stejném roce debutuje i jako réžisér. Kromě filmu se věnuje i divadelní režii a scénografii. Je držitelem mnoha ocenění, např. evropského Felixe 1990, benátského Zlatého Iva 1998 a Oscara 2000 za celoživotní d0o. Je autorem knihy Moje filmy (Votobia, Olomouc 1996).