Maršál Sovětského svazu a hrdina 2. světové války Georgij K. Žukov přišel na svět koncem 19. století v městě Strelkovka (necelých 100 km od Moskvy), nacházející se v Kalužské oblasti centrálního Ruského impéria. Z dostupných pramenů víme, že pocházel z chudobné rolnické rodiny a vyučil se kožešníkem, nic tedy nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane významným vojevůdcem.
V pouhých 19-ti letech byl jako vojín jezdeckého pluku povolán do tehdejší carské armády a během 1. světové války povýšen na četaře a 2x vyznamenán za statečnost.
V období Velké říjnové socialistické revoluce už bojoval v řadách Rudé armády a v r. 1921 vstoupil do KSSS.
I přes rolnický původ měl Žukov zřejmě uniformu a vojenský dril v krvi, protože se už v necelých 30-ti letech stal velitelem pluku. Následujícími 30. léty, v SSSR smutně proslulými stalinistickými čistkami, proplul tento vysoký armádní důstojník vcelku poklidně, protože měl podporu samotného generalissima (podle jiné verze si prý Žukov stěžoval na všechny kolem sebe a tím se údajně vyhnul perzekuci).
Faktem nejspíš zůstává, že si vítězstvím nad Japonci v bitvě u Chalcyn Golu (1939) Stalina naklonil. V kruté řeži podél mandžusko-mongolské hranice se sovětský stratég inspiroval Hannibalovou taktikou a Japončíci utrpěli decimující porážku se ztrátou více než 60.000 vojáků - Žukov byl povýšen na armádního generála a zároveň jmenován velitelem Kyjevského vojenského okruhu.
V lednu 1941, kdy v téměř celé Evropě zuří boje, povýšil do funkce náčelníka generálního štábu Rudé armády a už tehdy varoval Stalina před hrozbou napadení Hitlerovým nenasytným Německem. Jeho prozíravost se plně projevila 22. června téhož roku, kdy Hitler Sovětský svaz skutečně napadl. Počáteční ochromenost Rudé armády pramenila jednak z nedostatku kvalitních vojenských důstojníků a v neposlední řadě i z nepřipravenosti, kdy byli nacisty skutečně zaskočeni.
Po několika měsících však Žukov dostál své pověsti tvrdého, až krutého, ale neústupného génia na válečném poli.
Od září 1941 organizoval jakožto vrchní velitel obranu Leningradu, na nějž útočila německá Armádní skupina Sever. V říjnu nahradil maršála Koněva ve funkci velitele Západního frontu, který bránil Moskvu. Svého přítele tehdy uchránil tragického osudu předešlého velitele Západního frontu generála Dmitrije Pavlova, který byl 22. července 1941 kvůli "nedostačujícím výsledkům" zastřelen.Odvrácenou stranou popularity byly Žukovem nařízené popravy dezertérů. Faktem však zůstává, že využil kruté zimy ve svůj prospěch a právě u Moskvy uštědřil Hitlerovi první porážku, když zcela zužitkoval znalost terénu a informace zpravodajců.
Byl mistrem strategie i odhadu příštího vývoje, což se plně projevilo v bitvě o Stalingrad (srpen 1942 - únor 1943), kdy se mu společně s 62. armádou generála V.I. Čujkova (1900-82) podařilo obklíčit a zajmout téměř 100.000 německých vojáků 6. armády včetně polního maršála Pauluse (1890-1957). Dalším Žukovovým úspěchem byla v lednu 1943 operace Jiskra, kdy došlo k prolomení německé blokády u Leningradu.
Vzápětí byl povýšen do hodnosti maršála SSSR jako vůbec první armádní generál během Velké vlastenecké války. Poté naplánoval a koordinoval průběh bitvy v Kurském oblouku a na ni navazující operaci Kutuzov. Organizoval součinnost a velel jednotkám při osvobozování Ukrajiny (Korsuň-Ševčenkovská operace) a jejího hlavního města Kyjeva. Velel největší sovětské ofenzivě 2. světové války v Bělorusku v létě 1944 (operace Bagration).
V závěrečném období války byl jmenován velitelem 1. běloruského frontu, se kterým provedl Viselsko-oderskou operaci a triumfálně dne 2. května 1945 dobyl hlavní město Třetí říše - umírající Berlín. S maršálem I.S. Koněvem přijali 8. května jakožto pověření zástupci Vrchního velitele Rudé armády J. V. Stalina absolutní německou kapitulaci.
Po skončení krvavého válečného konfliktu zůstal maršál Žukov několik měsíců v Berlíně a po návratu do Sovětského svazu byl oprávněně vítán a oslavován jako národní hrdina. Stejně rychle jako přišlo povýšení od Stalina, následoval i hořký pád - megalomanský generalissimus se obával jeho popularity a již v r. 1946 jej sesadil na post pouhého velitele Oděského vojenského okruhu.
Po Stalinově smrti v březnu 1953 se Žukov stal náměstkem ministra obrany, v září 1954 velel tajné vojenské operaci, při které byl proveden první pokusný výbuch vodíkové pumy na území Sovětského svazu. O rok později byl jmenován ministrem obrany SSSR a za podpory Nikity Chruščova (1894-1971) v červnu 1957 na čtyři měsíce i delegován do Ústředního výboru KSSS. Historie se však opakovala - i Chruščovem byl odstaven a bylo mu nařízeno přísné domácí vězení.
Koncem 60. let přispíval do novin a pracoval na své autobiografii, ovšem návratu na výsluní se již nedočkal.
Zemřel v červnu 1974 v Moskvě a byl pohřben se všemi vojenskými poctami u Kremelské zdi. Byla po něm také pojmenována Vojenská velitelská akademie protivzdušné obrany v Kalininu a od r. 1996 je v Rusku udělován Řád G.K. Žukova.
Autor: Angelika2808 .
