Lída Vostrčilová

Herečka Lída Vostrčilová, dlouholetá opora Vinohradského divadla, se narodila jako Ludmila Stýblová v Místku (dnešním Frýdku-Místku). Herectví vystudovala na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1940) a pak se vrátila do rodného Slezska, kde získala své první angažmá v Českém divadle moravskoslezském v Ostravě (1940-1943). Již tady zaujala svou výraznou osobností, a i když ji zpočátku logicky neminuly role naivních dívek a mladých milovnic, snažila se jim od počátků svého jevištního působení dodat vytříbený humor a civilní přirozenou gestikulaci, přičemž její projev byl navíc podpořen mimořádně fotogenickou tváří. Její profesní růst v počátcích značně ovlivnil režisér Jan Škoda, který ji ještě v době okupace přivedl do Prahy, kde pak do konce války působila na scéně Nový život v Alhambře, jako host se dvakrát objevila i na jevišti Národního divadla.

Své poválečné působení spojila Lída Vostrčilová s Divadlem 5. května (1945-1948), které původně mělo být vlajkovou lodí nové poválečné a levicově orientované dramaturgie znárodňovaného divadelnictví, což se však minulo účinkem. Doboví i současní odborníci zdůrazňují koncepční tápání této scény, zároveň ale vyzdvihují kvalitní herecký soubor zvláště v ženské části (po boku Lídy Vostrčilové to byla například Blanka Waleská nebo Sylva Langová). Vostrčilová na jevišti v té době excelovala především v představení Čert na zemi (1946). Ve stejné době absolvovala také debut před filmovou kamerou, když byla oslovena pro epizodní roli děvečky v historické veselohře NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946). Následující rok jí pak přinesl hlavní úlohu Eržiky ve filmovém zpracování legendárního NIKOLY ŠUHAJE LOUPEŽNÍKA (1947).

Po zániku Divadla 5. května a přechodu Lídy Vostrčilové do Divadla státního filmu (1948-1951, dnešní Karlínské divadlo), z nějž se převážně rekrutovali herci pro barrandovské projekty, by se mohlo zdát, že se Lída Vostrčilová stane jednou ze stěžejních tváří biografů, což se ale kupodivu nestalo, a i když nadále ve filmu hrála, šlo jen o vedlejší role (RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY, 1949; VZBOUŘENÍ NA VSI, 1949; RACEK MÁ ZPOŽDĚNÍ, 1950). V padesátých letech pak hrála partnerku některého z hlavních hrdinů v několika dalších filmech, které jsou však díky svému pojetí dnes spíše zapomenuté. Hrála tak například po boku Karla Högra (NÁSTUP, 1952) nebo Rudolfa Hrušínského (NA KONCI MĚSTA, 1956) a dalších.

Jestliže film dal Lídě Vostrčilové v padesátých letech jen mizivé příležitosti (za celou dekádu hrála jen v sedmi titulech), o to více možností uplatnění svého herectví nacházela v novém angažmá v Divadle na Vinohradech, kam nastoupila v roce 1952 (tehdy instituce nesla název Ústřední divadlo československé armády) a této scéně zůstala věrná až do svého odchodu na penzi více než čtyřicet let. V polovině padesátých letech zazářila na jevišti v domácí i světové moderně (Nora, Inteligenti), později jí řadu velkých rolí přinesla i klasika (Naši furianti, Ivanov, Vějíř, Cyrano z Bergeracu, Figarova svatba). Některá legendární představení z Vinohrad byla zaznamenána i televizní kamerou a později vydána na DVD (Brouk v hlavě).

I v šedesátých letech a následujících obdobích ponechávali filmoví (i televizní tvůrci) herectví Lídy Vostrčilové stranou svého zájmu a její výstupy před kamerou se odehrávaly i v několikaletých intervalech. Zajímavé, i když nevelké herecké úkoly dostala ve filmech různých žánrů i kvalit (TEREZA, 1961; ČINTAMANI A PODVODNÍK, 1964; ZNAMENÍ RAKA, 1967; MLADÝ MUŽ A BÍLÁ VELRYBA, 1978; DNESKA PŘIŠEL NOVÝ KLUK, 1981). Z práce Lídy Vostrčilové pro televizi vedle několika zdařilých inscenací stojí za zmínku postava paní Vandasové v hudebním cyklu PÍSEŇ PRO RUDOLFA III. (1967-1968). Zatímco ve filmu hrála naposledy v roce 1988 (DOTYKY), nakonec to byla televize, která jí poskytla poslední možnosti vystoupení před kamerou (seriál NÁHRDELNÍK, 1992).

Kromě práce na jevišti a před kamerou našla Lída Vostrčilová poměrně bohaté uplatnění před rozhlasovým mikrofonem; ve studiích Československého rozhlasu se zúčastnila pořízení řady nahrávek úprav světové i domácí dramatiky, pracovala také v nahrávacích studiích Supraphonu. Při příležitosti pětasedmdesátých narozenin obdržela od nadace Život umělce ocenění Senior Prix (1993). Zemřela o deset let později 29. dubna 2003 ve věku nedožitých 85. narozenin, již téměř zapomenutá. Manželem Lídy Vostrčilové byl herec Josef Chvalina (1920-1982), s nímž se seznámila již za války.

Autor: argenson