Herec, kontrabasista a zpěvák Samuel Adamčík se narodil jako nejstarší ze tří sourozenců a protože pocházel z učitelské rodiny, sám absolvoval studia na učitelském ústavu v Banské Štiavnici, aby se stal pedagogem se specializací pro výuku hluchoněmých. V letech 1925-44 se díky tomu stal Adamčík odborným učitelem Státního ústavu pro hluchoněmé a poté byl na dva roky dokonce ředitelem Státní pokračovací školy pro hluchoněmé v Kremnici. V tentýž čas, ale začal koketovat s múzou Thálií a ta nakonec zvítězila. „Měl jsem divadlo odjakživa rád. Vždy mě na něm cosi přitahovalo a vzrušovalo, ale věřte mi, neměl jsem ambice stát se hercem,“ odpovídal Adamčík na časté otázky kolem jeho divadelních začátků. Samuel Adamčík, manžel herečky Olgy Adamčíkové, se stal hercem převážně epizodních rolí. Mnozí režiséři v Adamčíkovi viděli typického představitele negativních rolí, rázovitých postav lidových typů, laskavých vesnických mužů nebo přívětivých starců. Samuel Adamčík, který se v mládí aktivně věnoval také fotografování přírody, zemřel necelé dva týdny před svými jubilejními 8o. narozeninami.
Samuel Adamčík se nejprve věnoval ochotnickému divadlu v Divadelním odboru Matice slovenské v Kremnici, ale v letech 1946-51 již byl členem činohry Nové scény bratislavského Slovenského národního divadla, kde poté působil až do r. 1974. Na divadelních prknech vynikal Adamčík převážně jako představitel charakterních rolí domácího i světového převážně klasického repertoáru, jak tomu bylo například ve Stroupežnického Našich furiantech, kde si zahrál starého otce Dubského nebo jeho v Gorkého Vasse Železnovové. Později se Adamčíkovou parketou stali staří muži spjatí s přírodou nebo záporné postavy krutých a nesmiřitelných hrdinů.
Samuel Adamčík debutoval na filmovém plátně již v r. 1948 ve filmu Vlčí díry, ale jeho titulní herecká role na něj čekala až v r. 1953 ve snímku Pole neorané, v němž ztvárnil Cypriana Húščavu, chudého slovenského kopaničáře z 3o. let, který zápasí o spravedlivější sociální řád a lepší budoucnost. Další velkou postavu, opět slovenského vesničana, z období kolektivizace vesnice vytvořil v Lettrichově dramatu Dřevěná dědina. S hereckým uměním S. Adamčíka jsou spojeny také ústřední role v psychologických filmech Vladimíra Bahny Žena z Vrchů a Předjaří. Ve filmovém výčtu S. Adamčíka najdeme několik desítek filmů, v nichž ztvárnil rozličné postavy malých i větších rozměrů. K těmto drobným, ale nezapomenutelným hereckým úlohám určitě patří vetešník z filmu Deštník svatého Petra, role sedláků ze snímků Rodná zem nebo Zemanská čest; páter z dvojdílného opusu Jánošík; starý soudce z filmu Mistr kat či strážmistr v psychologicky laděném filmu Sladký čas Kalimagdory. S filmovou kamerou se Adamčík rozloučil figurami laskavých dědů v Lipského komedii Tajemství hradu v Karpatech, v Jakubiskově Tisícročné včele a snímkem Juchanův klát. Samuel Adamčík, který své postavy obdařil moudrou dobrotou a rozvahou, se v r. 1974 dočkal vlastního medailonku. Pod názvem Náš Samko jej natočil dokumentarista J. Beer.
Jen málokdo ví, že Samuel Adamčík se kromě herecké práce věnoval také hře na kontrabas. Není se čemu divit, vždyť jako každý správný učitel v období mezi světovými válkami musel ovládat hru na nějaký hudební nástroj. Když se ale Adamčík začal naplno věnovat herectví, hra na kontrabas ustupovala do pozadí až zcela ustala. K ovládání specifického strunného hudebního nástroje se tak uchyloval už jen ve svém volném čase, kterého bylo postupně ale také čím dál méně.
Samuel Adamčík nám mimo svého hereckého umění zanechal na filmovém pásu také um pěvecký. Lidovou píseň Mal som frajarenku nazpíval pro Helgeho Velkou samotu.
Tituly a ocenění: V r. 1955 byl Samuel Adamčík jmenován zasloužilým umělcem. R. 196o obdržel Adamčík vyznamenání Za vynikající práci a v r. 1964 se stal nositelem vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.
Divadlo - herecká (výběr): Adam: Jaro 71. roku; Arthur Miller: Po pádě (otec); Platon Krečet (dr. Bublík); Whilliam Shakespeare: Sen noci svatojánské (Egens); Hollý: Oběšenci; Březovský: Nebezpečný věk; Palárik: Inkognito (Starosvětský); 1941 – Krečinskij se žení; 1951 – Mosty na východ (Fabo); 1969 - Betti: Zločin na ostrově koz; 197o – Maxim Gorkij: Vassa Železnovová (Meľnikov); Ladislav Stroupežnický: Naši furianti (otec Petr Dubský); …
Autor: řepešínský .
