ROZHOVOR K ŽIVOTOPISU.
Barča ze seriálu My všichni školou povinní má ráda bylinky, Tarot, magii a Harryho Pottera.
Na severu Čech, na hranicích s Německem, leží malé, ale známé městečko Varnsdorf, které se zhruba před rokem stalo novým domovem bývalé dětské filmové hvězdičky Míši Kudláčkové.
- Míšo, aby tedy v tom měli všichni jasno, jak se to tak člověku stane, že z velké Prahy se přestěhuje do malinkého městečka u hranic?
Nó víte, já jsem si nikdy v životě nemyslela…….vidíte, to je přesně to, že když řeknete o něčem, že to nepřichází v úvahu, tak to je přesně to, co vám život naservíruje, a já bych to měla vědět nejlíp, že se to stane. Protože já Prahu miluju. Když jsem tvrdila, že si umím představit všechno, jen né model, že bych odešla z Prahy, že bych to patrně nikdy neudělala, tak jsem prostě potkala chlapa, který nebyl z Prahy a pochopitelně, když jsem si uvědomovala, že ho mám ráda, tak první cesta vedla k tomu, že jsem ho nutila, aby se přestěhoval on za mnou do Prahy, protože já jsem prostě pragocentrik. Z jeho strany, to ale nešlo, protože by všechno podnikání musel tady zrušit a začít v Praze, což by neudělal. Já jsem sem pak párkrát za ním jela a už ta myšlenka opustit Prahu nebyla tak nepřijatelná, protože se mi tu líbilo. Mě nikdy nenapadlo, že ty nádherný Hradčany, ten majestát mého rodného města, to kouzelné panorama, můžou, né nahradit, ale možná vyvážit třeba hory, lesy, louky, České Švýcarsko. Jsou to teda trošku jiný panoramata než ty, na který jsem byla zvyklá, a který mě budou uchvacovat do konce života, ale dá se to. Nicméně já budu stejně pořád Pražák. Alespoň sama pro sebe uvnitř, Prahu neopustím.
- Vy už jste v minulosti na sebe prozradila prakticky všechno a my jsme si lámali hlavu, na co se vás vlastně ještě zeptat, aby to tu ještě nebylo a zrodila se tak trošku otázka možná na tělo. Navíc jste novinářka, takže: Na co by se zeptala novinářka Míša Kudláčková bývalé dětské herečky Míši Kudláčkové?
……….a aby to bylo originální, že jo? Nó, to si přeje každý novinář. Kdybych šla sama za sebou…………..hmmm…………Já nevím, asi bych se taky ptala, jestli mám ten pocit, že mi to vzalo dětství, protože spousta mých dětských kolegů to tak vnímá. Já to tedy tak nevnímám.
Zeptala bych se………jóó, to by mě zajímalo……..Jestli člověk v době, kdy je mu nějakých těch třináct, čtrnáct si plně(!) uvědomuje tu obrovskou odpovědnost vůči tomu, kdo se na něj pak dívá. Protože tím, co hraje, má obrovskou možnost ovlivňovat diváky a jejich myšlení. Zeptala bych se, jestli si tu obrovskou odpovědnost uvědomuje nebo jede lajnu, kterou mu někdo určí. Protože třeba člověk na divadle si zatraceně uvědomuje, že může ovlivnit lidi.
Protože si představte, že ten herec má navíc váhu, je známý a slavný a spousta lidí jeho slova může vzít za svá, protože on je jejich idol. Třeba pan Hrušínský. Já bych tesala do kamene všechno, co řekl a jsem nesmírně šťastná, že jsem měla možnost ho poznat. Tak na tohle bych se fakt zeptala. Jestli si ten člověk v těch nácti letech uvědomuje, že to, co dělá, má obrovskou odpovědnost a zpětnou vazbu, že ovlivní spoustu lidí a je otázkou jak.
- Tedy může mu to být i jedno?
No, to by nemělo!
- Nebo si bude uvědomovat, že to co má hrát, je tak nějak proti jeho pocitům, myšlení či přesvědčení (a pak je ještě otázkou, zda dostane přednost svědomí nebo honorář, vtírá se mi otázka, jak to asi dnes je). Tak , ano a jestli tedy do téhle míry je schopen myslet člověk, kterému je těch čtrnáct apod.
- A myslíte, že je?
Já si bez urážky, myslím, že ne. Sama jsem to taky začala vnímat až později. Ona ta obrovská odpovědnost leží nejen na těch hercích, jestli se propůjčí – prodá nebo ne, ale vůbec na tvůrcích, scénáristech, režisérech a specielně na těch, kteří dělají pro děti a mládež.
- Když byste měla v životě možnost něco vrátit a udělat znovu, udělala byste to?
Ne! Co se týká životních kroků, tak ne, já se nevracím. A co se týká herectví jééé, tam jsem k sobě kritická pořád, tam bych toho měnila, jéje. Jak se dívám na nějaký svůj film, tak mívám pocit, že tohle bych dělala jinak a támhleto taky……….ovšem, založením bytosti jsem optimista a navíc se mám ráda, takže si velkoryse odpouštím.
- Jaké filmy máte nejraději, jaké se Vám líbí?
Nemám přes den moc času na televizi, protože když nepíšu, tak mám spoustu jiné práce. Já si televizi užívám až v noci. Z českých věcí to je Ordinace v Růžové zahradě. Ta se podle mě tak asi nejvíc blíží těm starým, dobrým seriálům a je vidět, že se to netočí stylem“ klapka - první dobrá a jedem honem další“. Já nemám ráda takový ty seriály, které doslova smrdí nekonečnou telenovelou, kde děj padá na úkor množství dílů a v konečném důsledku je to vlastně o ničem. Ráda se podívám na detektivky hlavně z anglického prostředí jako Vraždy v Midsomeru. Hercule Poirot se mi také líbí. Uchvátil mě i Harry Potter. Tam je spousta moudra a je vlastně i perfektní, jak soudobá technika a její možnosti, dovolují poutavě vyjádřit myšlenky. Stejně tak i Pán prstenů, protože Tolkiena jsem četla a filmové zpracování mě uchvátilo hlavně technickým a grafickým zpracováním.
- Chtěla byste si zahrát v Harry Potterovi?
Tak to samozřejmě. Brala bych to hned.
- Jaké byly reakce Vašich dcer, když Vás viděly jako holku jejich věku ve filmu?
Pro ně je to, jako když si prohlíží album s fotkami, akorát se ty fotky pohybují. Když byly ale ještě hodně malé, tak okolo pěti, šesti let, kdy ještě nebyly schopné správně vyhodnotit, co je reálné a co ne, tehdy viděly film Poslední propadne peklu. Byly tak vtažené do děje, že se i bály a Míša tehdy i plakala.
- Při natáčení seriálu My všichni školou povinní vás byla hromada dětí. Bylo veselo, nebyla nouze v té spoustě práce o srandičky?
Kdepak. Mám spoustu krásných a veselých zážitků z té doby. Točilo se dva roky – už jsme byli pomalu všichni rodina.
- Filmem Poslední propadne peklu se dostáváme k Vašim zálibám (magie, bylinky, karty). Ten film jako by je předznamenal?
Vidíte a to jsou ty věci, o kterých já tvrdím, že má-li člověk nějakou cestu, tak se se střípky té cesty setkávají. Většinou to ale hodnotí až zpětně. Nemyslím si, že to natáčení přišlo náhodou. Nic není náhoda. Já jsem k tomu tíhla už jako dítě akorát jsem si neuvědomovala, že…….. já jsem to tenkrát zřejmě neuměla pojmenovat. Mně se děly zvláštní věci, které mě ovlivňovaly. Moje maminka, když jsem ji řekla, že tatínka vidím barevně svítit a jí taky, mě odtáhla na oční. Měla jsem ale tehdy naštěstí kamarádku,(dnes poměrně známou astroložku) která mi vysvětlila, že prostě některý lidi vidí jiný lidi barevně a nejsem žádný magor, a že to tak prostě je a hotovo. Poslední propadne peklu jsem prožívala jako něco možného a skutečného. Člověk se podle mě setkává v životě stále s něčím,co mu později, zpětně odpovídá na jeho vlastní otázky.
- Zahrála jste si někdy s Leontýnkou Danou Vávrovou?
Danu samozřejmě znám, znaly jsme se a byla to moc fajn holka. Zahrála jsem si v jejím německém seriálu Kousek nebe (pozn. Na Fdb pod originál názvem Ein Stück Himmel.) Hrála jsem tam děvčátko z kláštera. Na Danu mám vzpomínky jenom dobré a krásné. A teď už je to vlastně i takové nepříjemné………, protože nás si strašně pletli. My jsme obě byly blonďaté, dlouhovlasé holky a já musela dokola vysvětlovat, že Ať žijí duchové ano, ale je to Dana a nejsem to já. O to nepříjemnější je to teď, když si uvědomuji, že Dana není …….a pletou si nás dál. a já pořád trpělivě vysvětluju..…a už to není sranda..… a má to takovou trpkou příchuť. Danu jsem měla moc ráda a samozřejmě tu chybí.
- Jste v kontaktu s některými ze svých hereckých kolegů? (Martin Krb, Monika Kvasničková, Zbyněk Honzík, Jana Janatová a další)
S Martinem Krbem jsem se viděla a není to tak dávno, na Barrandově, je z něj teda pěknej chlap. Byla jsem dlouho v kontaktu s Monikou Kvasničkovou, ale teď mi bohužel utekla do Španělska, kde žije. Jana, tak to vůbec nevím, kde ta je. Jinak nejsem s nikým v kontaktu.
- Napadlo někdy Vašeho přítele, když byl klukem, že se s Vámi sejde, a že s Vámi dokonce bude i žít?
No, on o tom hodně často mluví. Tvrdí, že to cítil, že to věděl. Že už tehdy měl tušení, že se sejdeme.
- Podíváme se na Vaše zájmy. Tím prvním je magie. Pohled lidí na ni se různí. Pro někoho je to něco šarlatánského, špatného, pro někoho je to takové to „patláma, patláma, paprťála“. Co je to tedy magie a měli by se jí lidé bát?
To je dobře, že se ptáte. Předně si myslím, že se hodně změnil pohled lidí za poslední desítky let. Naštěstí se změnil, protože byly doby, kdy na hranici končily celé rodiny i s malými dětmi a byla to příšerná doba.
Bát se magie? No ano, pokud si s ní člověk hloupě pohrává. Když si to vezmete, tak magii a rituály používáte denně! Ani si to neuvědomujete a přitom potřebujete rituály, vyžadujete rituály, milujete rituály. Od těch ranních v koupelně přes přijímací u zkoušek, na úřadech, školách i v zaměstnáních. Jsou to kominíci, svatby, jeptišky, kanály, černé kočky, různá přání k svátkům, narozeninám atd. Člověk permanentně dodržuje a provádí různé rituály. Jenže když to před něho takhle postavíte, tak se samozřejmě brání: „Jáá….magie…pfůůůů….to nikdy.“ Ale zkoumá, co se mu zdálo a co to znamená. Někdo leží ve snáři a někdo už ho ani nepotřebuje. Tak to je. <BR>Ženy navíc mají prostě větší schopnost a potřebu si ty věci vysvětlovat a žít to jaksi víc na té vědomé úrovni. Jsou tomu víc nakloněné. Jsou empatičtější.
Bát se magie by znamenalo bát se celého života. A jestli by se člověk měl něčeho obávat, tak pak nejvíc sám sebe. Protože veškerou špatnost si přináší a způsobuje sám. Je to proto, že všechno co v životě udělám, co si myslím, co řeknu, má vždy zpětnou vazbu ke mně. Oběhne to takové kolečko, u někoho větší u někoho menší, a vrátí se to zpět. Jak říkaly už naše pra pra babičky „Co zaseješ , to sklidíš.“ „Jak myslíš, tak žiješ“. Je v tom obrovský kus moudrosti. My už často říkáme fráze, o kterých ani nevíme, co znamenají a jak vznikly. Zaklepání na dřevo například – to byl rituál pohanský, kdy pohané trojím zaklepáním na dřevo dubu stvrzovali svá slova, současný stav a prosili tím bohy, aby zachovali status quo. Dnes lidé klepou na zuby s tím, že nehoří. Jednoduše je to proto, že oni vědí, že se má klepat, ale víc už neví. Tak si důvod vymysleli, podle momentální logiky. Je to škoda……dělat něco a nevědět proč.
-Bylinky – jak vidíte v dnešní době soulad či nesoulad přírodní medicíny a medicíny klasické?
Klasická medicína je určitě potřeba. Na zlomenou nohu, jak já říkám, je nejlepší bylinka chirurg, stejně jako na zánět slepého střeva apod. Jsou věci, které jsou život ohrožující a je strašně nezodpovědné, že řada dnešních léčitelů, sotva se jim podaří párkrát někomu pomoci, bylinky jim prostě zafungují, pak ztratí soudnost. Pojmou pocit, že jsou schopni léčit cokoli. A co hůř, za šílený peníze, což je strašná chyba. Pakliže dostanu od přírody něco zadarmo, tak si můžu vzít jen tolik, kolik mě to opravdu celé stálo. Každý člověk by měl být rozumný a vědět, jakou cenu má energie, kterou do toho vložil. Dělat byznys a těžit z neštěstí i bolesti druhých je trestuhodné! Takže bylinky ano, rozhodně ano, ale opravdu vědět jak, kdy a na co! Přírodní a klasická medicína by měly spolupracovat, bohužel tomu až tak není. Já jsem měla výbornou dětskou lékařku pro moje holčičky, která než předepsala antibiotika tak hledala důsledně, nešlo-li by to jinak, protože antibiotika zabíjí veškerý „mikroživot“ v těle i ten potřebný. Tělo pak je nuceno „vyrábět tyhle věci znovu, což ho zatěžuje. Holky měly antibiotika asi dvakrát za život. Bylinky, při správném použití, umí výborně pomáhat při řadě obtíží. Je to ale také o stravě. Jestli někdo posnídá čínskou polévku, k obědu má dva, tři hamburgery a večer se dorazí brambůrky, tak ať se nediví svému zdravotnímu stavu. A může se prolévat hektolitry kopřivy a bude mu to více méně k ničemu. Takovému člověku je těžké pomáhat, protože on ty nemoci tou svou životosprávou a stravováním přímo živí. Kdyby si mohl pak popovídat se svými játry, ledvinami, žaludkem a imunitním systémem, nebyla by to vlídná konverzace… Když to shrnu, tak by bylo moc krásný, kdyby si přírodní a klasická medicína rozuměly. Bylo by přínosem pro všechny strany, kdyby se obě medicíny uměly domluvit, což ovšem vyžaduje dostatek rozumu na obou stranách. Pak by se fantasticky doplňovaly, protože v základním modelu patří k sobě.
- Váš třetí koníček – karty. Pohled na ně je opět různý. Jak to tedy s výkladem karet je? Věřit či nevěřit?
Né věřit či nevěřit kartám. Karty jsou jen prostředek k tomu, aby člověk, pokud to umí, nahlédl někam, kde ten druhý ještě není. Je potřeba vědět, že budoucnost není neměnná. Jestli nějaká kartářka staví svůj výklad na modelu, že tohle vás čeká a tohle vás nemine, tak kulantně řečeno, nedělá dobře. Říci tomu člověku, že tohle se stane a že přesto nejde vlak, je prostě, promiňte, kravina, protože to je jen jedna alternativa, jedna z možností v danou chvíli. Kartářka, tedy dobrá kartářka, je tu proto, aby nastínila možnosti, které se tomu člověku otvírají a podle kterých může jít, ale pořád to jsou jen alternativy. Konečná volba je vždy na něm. Pokud mám proti sobě při výkladu kteréhokoli člověka, nikdy neříkám něco, na co ten člověk není připraven, něco s čím sám nepřišel, nač se neptal. Kartářka by měla vědět, že za každé slovo, které tomu člověku řekne je osobně odpovědná. Že její energie bude mít zpětnou vazbu k ní. Je trestuhodné mluvit o smrti, o tom, kdy kdo zemře apod. Už jsem se s tím setkala, když jsem měla pána a ten se ptal postupně na smrt svých příbuzných, protože jiná kartářka mu řekla, že bude dědit. Něco takového je strašně nepříjemné a já jsem striktně proti tomu, aby se něco takového říkalo, aby se vyslovovaly takové věci, lidem, kterým jde o hmotný prospěch. I když vlastně komukoli. Je to nebezpečné. Opravdu – pakliže budu žít delší dobu v něčí blízkosti a budu přesvědčen, že on záhy zemře, likviduji ho tím. Vnímáme totiž i jinými smysly, než těmi, které známe. Karty jen nabídnou možnost, která vychází z momentální situace. Je to jako když si poslechnete předpověď počasí a na základě této předpovědi si vezmete deštník. Logicky nezmoknete. Ale taky se na to můžete vykašlat a zmoknout. Vaše volba. Pravděpodobnost jste znali. Ženy se třeba chodí hodně ptát na vztahy. Tehdy mohu například říct :“Když s ním zůstanete, tak se pravděpodobně bude dít tohle a když odejdete, tak zase tohle“, ale vždy nakonec záleží na tom člověku samotném. On sám rozhodne o své budoucnosti s ohledem na to, kolik toho o té, které její variantě ode mě ví.
- Poslední otázka. Co vzkážete návštěvníkům našich stránek? A nyní využiji toho, že Míša bude mít tento rozhovor v rukách – na monitoru, a odpověď tedy přenechávám přímo, aby ji napsala sama.
Popřeji na prvním místě zdraví, protože není možné nabýt štěstí a spokojenosti v nemoci. Zato všechno ostatní lze. To, jaká bude naše budoucnost, je otázkou naší současnosti. Nestane se totiž nic jiného, než to, co si do dnů příštích, pošleme v ty dnešní. Nemluvím o činech, mluvím o myšlenkách, ty jsou teprve motorem činů. Denně nám hlavou proběhne miliarda myšlenek a je jen na nás, kterým věnujeme pozornost. Dám příklad: Každý den mineme na ulicích stovky lidí. Buďto můžeme myslet stylem „Tenhle je hnusnej, tahle je tlustá, tohle je mi protivné“, nebo „Ten má hezké oči, ta má milý úsměv, to má pěkné tvářičky“. Není to žádná magie. Anebo ano, ale vychází z podstaty bytosti každého z nás. Nikdo nás šťastnými neudělá, jen my sami. Zamračený člověk uvidí jen zamračené tváře. Štěstí je subjektivní pocit. Stav mysli – nic jiného. A je dosažitelný. Přeji tedy všem štěstí – jejich vlastní“.
Autor: Jarda.ftr .
![Kulička a Toník (1982) [TV hra]](https://img.fdb.cz/galerie/f/fe621f15eb42b0c36ced3b277b68e9b1s.jpg "Klikni pro zvětšení")
