František Ženíšek se narodil 25. května 1849 na Novém Městě v Praze, v rodině zámožného kupce Josefa Ženíška. Otec si velmi přál, aby si syn zvolil kariéru vyššího úředníka, a proto jej dal studovat nejdříve do německé nižší reálky. Tam se ukázalo, že má František mimořádné kreslířské nadání.
Otci se to příliš nezamlouvalo, ale dal se obměkčit a syna dal do učení k poměrně neznámému malíři z Vršovic - jakémusi Zimmlerovi. Synovo nadání přesahovalo schopnosti tohoto mistra malby, takže se jeho výchovy ujal malíř Karel Javůrek /1816-1922/, který byl mimořádně dobrým kreslířem a přesně odhadl mimořádnost malířského talentu mladého Ženíška.
Malíř Javůrek připravil svého žáka k přijetí na tehdejší pražskou malířskou Akademii. Po přijetí ke studiu se Ženíška ujal tehdejší ředitel Eduard von Engerth /1818-1897/, který prosazoval na Akademii klasicistní pojetí a studium zaměřené na náboženské náměty navazující na italského malíře Raffaela /1483-1520/. Ženíšek následoval Engertha do Vídně, kam byl povolán na vídeňskou malířskou akademii a v době kolem roku 1865 se s Engerthem podílel na tvorbě kartónů pro vídeňskou Dvorní operu /Wiener Staatsoper/.
Za okupace Vídně pruskými vojsky v roce 1866 se Ženíšek vrátil do Čech na akademii a pokračoval ve studiu u malíře Josefa Mathiase Trenkwalda /1824-1897/, který si jej velmi oblíbil. Trenkwald v roce 1872 rovněž odešl do Vídně. Ženíšek v té době byl již považován za úspěšného malíře své generace a často vystavoval.
Od roku 1871 byl členem Umělecké besedy. Ženíšek a malíř Josef Tulka /1846-nezvěstný od 1882/ ještě před odchodem Trenkwalda do Vídně vyzdobili schodiště Thunovského paláce v Nerudově ulici na Malé Straně. Tyto malby i stavební úpravy realizované architektem Josefem Zítkem /1832-1909/, jsou pokládány za přípravu a generálku pro pozdější práce na výzdobě Národního divadla.
Ženíšek měl v Praze ateliér společně se svými přáteli malířem Václavem Brožíkem /1851-1901/ a polským malířem Alfredem von Wieruszem-Kowalskim /1849-1915/. Po návratu na pražskou malířskou Akademii v roce 1874 spolupracoval s ředitelem akademie Janem Swertsem /1820-1879/, který Ženíškovi a Bohuníru Roubalíkovi /1845-1928/ zajistil práci na nástěnné výzdobě radnice v belgickém městě Courtray.
Později pracoval opět s Josefem Tulkou a nově s malířem Maxmiliánem Pirnerem /1854-1928/ na výzdobě Votivního chrámu ve Vídni. Po návratu do Prahy v roce 1877 měl po nějakou dobu společný ateliér s Antonínem Chittussim /1847-1891/. Po vyhlášení soutěže na výzdobu Národního divadla se Ženíšek spojil s Mikolášem Alešem a pod názvem „Okřídlená paleta“ své společné návrhy a soutěž vyhráli . Při realizaci návrhů došlo k hlubokému nesouladu mezi Ženíškem a Alešem.
Ženíšek byl mistrem uhlazených kontur a technik, Aleš byl pravý opak. Protože měl v této době Ženíšek větší úspěchy a řadu doložitelných prací na vnitřních výzdobách významných stavebních objektů a byl i v kruzích měšťanstva a vlivných osob českého obrození, vnímán jako větší umělec a Aleš byl považován za muže bez renomé a společenské a politicky vlivné pozice.
Tak se stalo, že za života obou umělců byl více vyzdvihován Ženíšek a Alšovi se větší podíl na výzdobě Národního divadla přisuzoval až po jeho smrti. Aleš vždy dával přednost oproti Ženíškovi, dynamičnosti a kontrastu a hluboce nesnášel Ženíškovu ambicióznost a snahu po politicky vlivných kontaktech ve společnosti.
Z výzdoby Národního divadla některé obrazy jsou namalovány ve spolupráci s Alšem - například luneta „Žalov“, nebo velké alegorické obrazy „Historie“, Mythus“ a „Život“. Výlučně Ženíškovými pracemi, včetně návrhů jsou především stropní výzdoba hlediště Národního divadla s alegoriemi znázorněnými Múzami jednotlivých umění - „Lyrikou“, „Epikou“, „Tancem“, „Mimikou“, „Hudbou“, „Malířstvím“, „Sochařstvím“ a „Architekturou“.
Strop foyeru je vyzdoben alegorickými Ženíškovými obrazy „Zlatý věk umění“, „Úpadek umění“ a „Vzkříšení umění“.
Ženíšek také vyhrál i soutěž na původní oponu, která však shořela při požáru Národního divadla v r. 1881. Známé jsou portrétní práce Ženíškovy. Maloval často i své kolegy, výtvarné umělce :Mikoláše Alše, Josefa Tulku, také architekta Františka Schmoranze /1845 – 1892/. Kolem roku 1882 navrhl Ženíšek sgrafito „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“, které je dodnes na novorenesanční budově dnešního Smetanova muzea na Novotného lávce v Praze. Řadu z historických postav na něm maloval Mikoláš Aleš.
V roce 1885 by se stal profesorem figurální kresby na nově zřízené umělecko-průmysloé školu v Praze, dnes Vysoká škola Umělecko-průmyslová v Praze. Svou pedagogickou činnost zde Ženíšek ukončil v roce 1896, aby se po zestátnění pražské malířské Akademie stal společně s Josefem Václavem Myslbekem jejím profesorem.
Pro výzdobu Pantheonu Národního muzea v Praze namaloval Ženíšek začátkem minulého století lunety „Svatý Metoděj dokončuje překlad Písma“ a „Libušino proroctví“.
V letech 1903 až 1904 se stal rektorem Akademie výtvarných umění. Mezi nejvýznamnější jeho žáky z Vysoké školy Umělecko průmyslové a Akademie výtvarných umění patřili Jan Preisler /1872-1918/, František Urban /1868-1919/, Karel Záhorský /1870-1902/, Josef Antonín Zázvorka /1894-1980/, Oldřich Hlavsa/1889-1936/ aj. Během svého života navrhl a namaloval řadu obrazů a vyzdobil mnoho interiérů v objektech významných osob nebo institucí, převážně v Praze.
František Ženíšek měl za manželku Barboru, rozenou Otradovcovou. Z manželství se narodily tři dcery a tři synové. Syn František /1877-1935/ byl otcovým žákem a také úspěšným malířem. Syn Julius se stal velmi úspěšným podnikatelem ve strojírenství a jeho dcera Máňa Ženíšková, provdaná Pištěková /1909 – 1982/ byla herečkou a manželkou Theodora Pištěka /1895-1960/ a oba byli rodiči významného filmového výtvarníka Theodora Pištěka /*1932/, absolventa AVU v Praze, držitele Oscara za kostýmy k filmu Amadeus a držitele Českého lva za rok 2003.
František Ženíšek byl významným a uznávaným malířem evropského formátu, který byl zahrnován poctami až do své smrti. Zemřel v Praze v roce 1916 ve věku 67 let.
Erkul
Autor: Erkul .
